ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.1822.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 1822/2019-218
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně A. G. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Radimem Janouškem, advokátem se sídlem v Olomouci, Šantova č. 719/2, proti žalované CEDR GROUP, s. r. o. se sídlem v Praze 8, U Pekařky č. 1/484, IČO 64938476, zastoupené Mgr. Vojtěchem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí č. 671/24, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 28 C 186/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2017, č. j. 30 Co 96/2017-145, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2017, č. j. 30 Co 96/2017-145, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce hodnocení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce srov. (ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě) rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 379/2000, anebo – přímo ve vztahu k ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce – rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, uveřejněný pod č. 25/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; k otázce důsledků útoku na majetek zaměstnavatele srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, uveřejněný pod č. 25/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1496/2013, a v nich vyjádřený právní názor, že útok na majetek zaměstnavatele, ať už přímý (např. krádeží, poškozováním, zneužitím apod.), nebo nepřímý (např. pokusem odčerpat část majetku zaměstnavatele bez odpovídajícího protiplnění), představuje z hlediska vymezení relativně neurčité hypotézy obsažené v ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce tak významnou okolnost, že zpravidla již sama o sobě postačuje pro závěr o porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem; k otázce počátku běhu lhůty k okamžitému zrušení pracovního poměru srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 725/96, uveřejněný pod č. 6/1997 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 1998, sp. zn. 2 Cdon 600/97, uveřejněný pod č. 75/1998 v časopise Soudní judikatura, z nichž vyplývá právní názor, že pro určení počátku běhu dvouměsíční subjektivní lhůty k okamžitému zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem, uvedené v ustanovení §58 odst. 1 zákoníku práce (dříve - v době vydání citovaných rozhodnutí - jednoměsíční subjektivní lhůty uvedené v ustanovení §53 odst. 2 větě první zákoníku práce) není významné, kdy zaměstnavatel důvod okamžitého zrušení zjistil, že právní úprava nedává ani prostor pro výklad, že by tato lhůta začala běžet již na základě předpokladu (jakkoliv by byl pravděpodobný), že takový důvod nastane, nebo na základě domněnky, že zaměstnavatel o porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem mohl či dokonce musel k určitému datu vědět, a že dvouměsíční lhůta, během které musí zaměstnavatel přistoupit k okamžitému zrušení pracovního poměru (aby šlo o platný právní úkon), začíná plynout ode dne, kdy se o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru prokazatelně (skutečně) dozvěděl] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
V části, v níž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než který je jako jediný uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (polemizuje-li s tím, ke kterým hlediskům odvolací soud při posuzování intenzity porušení povinnosti žalobkyní přihlížel a jak tato hlediska hodnotil, zpochybňuje-li skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci rozhodující, namítá-li, že „v rámci provedeného dokazování nebylo prokázáno, kdy se žalovaná ve skutečnosti dozvěděla o používání služebního vozidla pro soukromé účely“, a vytýká-li soudům, že neprovedly důkaz výslechem „bývalé účetní žalované“), dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 7. 2019
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu