ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.1968.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 1968/2019-403
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně J. B. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Michalem Nerudou, advokátem se sídlem v Pardubicích, náměstí Čs. legií č. 500/0, proti žalovanému Muzeu loutkařských kultur v Chrudimi, příspěvkové organizaci se sídlem v Chrudimi, Břetislavova č. 74, IČO 00412830, zastoupenému JUDr. Romanem Kouckým, advokátem se sídlem v Pardubicích, gen. Svobody č. 339, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 10 C 15/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 5. září 2018, č. j. 18 Co 101/2018-381, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 5. 9. 2018, č. j. 18 Co 101/2018-381, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu [jeho závěr, že „žalobkyně se nemohla dopustit třetího porušení pracovní kázně dne 23. 10. 2013, kdy byla od počátku dne v pracovní neschopnosti“, že „nebyla dána ani časová souvislost mezi porušením pracovní kázně ve dnech 20. a 21. 6. 2013 a tvrzenou pracovní neschopností dne 23. 10. 2013“, a že tedy výpověď z pracovního poměru ze dne 23. 10. 2013 (doručená žalobkyni téhož dne) daná žalobkyni podle ustanovení §52 písm. g) části věty za středníkem zákoníku práce je neplatná] je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1954/2000, který byl uveřejněn pod č. 42/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v něm vyjádřený právní názor, že pro posouzení platnosti výpovědi z hlediska ustanovení §48 zákoníku práce (nyní §53 zákoníku práce) je rozhodující stav, který je tu v době, kdy byla dána výpověď, tj. kdy byla výpověď doručena zaměstnanci, že v případě ustanovení §48 odst. 1 písm. a) zákoníku práce {nyní §53 písm. a) zákoníku práce} je rozhodující dobou z tohoto hlediska den, kdy bylo rozhodnuto o tom, že zaměstnanec je dočasně neschopen vykonávat pro nemoc nebo úraz dosavadní zaměstnání, popřípadě den, kdy byl podán návrh na jeho ústavní ošetřování nebo mu bylo povoleno lázeňské léčení (k tomu srov. Závěry k výkladu některých ustanovení zákoníku práce, Prz 35/67 a Cpj 31/67, uveřejněné ve Sborníku Nejvyššího soudu o občanském soudním řízení v některých věcech pracovněprávních, občanskoprávních a rodinněprávních III, SEVT, Praha 1980, str. 59), že ochranná doba vztahující se k dočasné pracovní neschopnosti zaměstnance tedy začíná běžet dnem, kdy lékař rozhodne, že zaměstnanec je neschopen práce a že okolnost, že lékař využije svého oprávnění podle ustanovení §3 odst. 1 vyhlášky č. 31/1993 Sb., o posuzování dočasné pracovní neschopnosti pro účely sociálního zabezpečení (nyní §57 odst. 3 zákona č. 187/2008 Sb., o nemocenském pojištění), a uzná zaměstnance dočasně práce neschopným dřívějším dnem, na datu rozhodnutí o pracovní neschopnosti zaměstnance nic nemění; z hlediska pracovněprávních předpisů uvedený postup lékaře zajišťuje, aby případná nepřítomnost zaměstnance v práci nebyla považována za neomluvenou, ale za důležitou osobní překážku v práci, po dobu jejíhož trvání je zaměstnavatel povinen nepřítomnost zaměstnance v práci omluvit; dále srov. odvolacím soudem zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 977/2011, z jehož odůvodnění vyplývá právní názor, že vlastní podstatou (nejen této) překážky v práci je, že představuje právem uznanou dočasnou nemožnost plnění základních pracovněprávních povinností, a vzhledem k tomu rovněž suspenzi pracovního závazku, že zaměstnanec po tuto dobu není povinen vykonávat práci podle pracovní smlouvy {§38 odst. 1 písm. b) zákoníku práce}, a zaměstnavatel není povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy a platit mu za vykonanou práci mzdu {§38 odst. 1 písm. a) zákoníku práce}, přičemž hmotné zabezpečení zaměstnance je zajištěno jiným způsobem, a že proto zaměstnanec, který v době, kdy byl ošetřujícím lékařem, popřípadě lékařem příslušné správy sociálního zabezpečení, uznán dočasně práce neschopným, nevykonává práce, byť dohodnuté v pracovní smlouvě, se nedopouští (nemůže dopustit) porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, a jeho jednání - byť by se, tak jako v případě žalobkyně, mohlo ve vztahu k zaměstnavateli jevit jako ne zcela seriózní - nezakládá ani důvod pro rozvázání pracovního poměru výpovědí podle ustanovení §52 písm. g) zákoníku práce; k výkladu pojmu soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci ve smyslu ustanovení §52 písm. g) části věty za středníkem zákoníku práce srov. - ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce - například rozsudek býv. Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 4. 1992, sp. zn. 6 Cdo 1/92, uveřejněný pod č. 52/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 3019/2000, uveřejněný pod č. 56/2002 v časopise Soudní judikatura, a v nich vyslovený právní názor, že o soustavné méně závažné porušování pracovní kázně (povinnosti) se jedná tehdy, dopustil-li se zaměstnanec nejméně tří porušení pracovní kázně (povinnosti), která nedosahují intenzity zvlášť hrubého nebo závažného porušení pracovních povinností, mezi nimiž je přiměřená časová souvislost; o soustavné porušování pracovní kázně (povinnosti) z hlediska přiměřené časové souvislosti jde tehdy, navazuje-li jedno porušení pracovní kázně na druhé (další) tak (v takovém časovém intervalu), že lze hovořit o sledu jednotlivých na sebe navazujících porušení pracovní kázně (povinnosti)] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Namítá-li dovolatel ve vztahu k závěru odvolacího soudu, podle kterého „nebyla dána ani časová souvislost mezi porušením pracovní kázně ve dnech 20. a 21. 6. 2013 a tvrzenou pracovní neschopností dne 23. 10. 2013“, že takové rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud „nevysvětlil důvod, proč není mezi těmito úkony časová souvislost dána, stejně jako nevysvětlil, co si pod tímto pojmem vůbec představuje“, nezpochybňuje tím právní posouzení věci soudem, ale uplatňuje tzv. jinou vadu řízení, která by mohla mít – kdyby byla důvodná - za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K tzv. jiné vadě řízení však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. - jen je-li dovolání přípustné; uvedený předpoklad však v projednávané věci - jak uvedeno výše - naplněn není.
Ostatně, vzhledem k závěru odvolacího soudu, že „žalobkyně se nemohla dopustit třetího porušení pracovní kázně dne 23. 10. 2013, kdy byla od počátku dne v pracovní neschopnosti“, že tedy žalobkyni ve výpovědi z pracovního poměru vytýkaný skutek ze dne 23. 10. 2013 nelze považovat za porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů, je bezpředmětné zabývat se otázkou posouzení přiměřené časové souvislosti, neboť žalobkyně se nedopustila nejméně tří porušení pracovních povinností, která nedosahují intenzity zvlášť hrubého nebo závažného porušení pracovních povinností ve smyslu ustanovení §52 písm. g) části věty za středníkem zákoníku práce.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 7. 2019
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu