ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.2043.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 2043/2019-345
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Z. M. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Maršálem, advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů č. 935/13, proti žalovanému GRENKELEASING s. r. o. se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Na Hřebenech II č. 1718/10, IČO 45807655, zastoupenému JUDr. Zdeňkem Vlčkem, advokátem se sídlem v Plzni, Na Roudné č. 443/18, o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 72/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2018 č. j. 23 Co 357/2018-281, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 776 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jana Maršála, advokáta se sídlem v Praze 1, Politických vězňů č. 935/13.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2018 č. j. 23 Co 357/2018-281 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je [v závěru, že žalovaný nebyl oprávněn přidělovat žalobci práci v době jeho dočasné pracovní neschopnosti a udělovat mu v této době pokyny a že splněním pokynu žalovaného k vrácení vozidla by žalobce porušil povinnost stanovenou v §301a zákoníku práce a v §56 odst. 2 písm. b) zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění] v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
K otázce povinnosti zaměstnance plnit pokyny zaměstnavatele dané mu za trvání dočasné pracovní neschopnosti srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2017 sp. zn. 21 Cdo 4683/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2016 sp. zn. 21 Cdo 48/2015 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012 sp. zn. 21 Cdo 977/2011 a v nich přijatý závěr, že dočasná pracovní neschopnost je jednou z nejvýznamnějších důležitých osobních překážek v práci na straně zaměstnance, jejíž příčina spočívá v dočasné zdravotní nezpůsobilosti zaměstnance k výkonu sjednané práce a která má za následek, že zaměstnavatel omluví nepřítomnost zaměstnance v práci po dobu této pracovní neschopnosti, přičemž vlastní podstatou (nejen této) překážky v práci je, že představuje právem uznanou dočasnou nemožnost plnění základních pracovněprávních povinností, a vzhledem k tomu rovněž suspenzi pracovního závazku, proto zaměstnanec není povinen po tuto dobu vykonávat práci podle pracovní smlouvy [§38 odst. 1 písm. b) zák. práce] a zaměstnavatel není povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy a platit mu za vykonanou práci mzdu [§38 odst. 1 písm. a) zák. práce]. K povinnosti zaměstnance, který byl uznán dočasně práce neschopným, dodržovat stanovený režim dočasně práce neschopného pojištěnce, jde-li o povinnost zdržovat se v době dočasné pracovní neschopnosti v místě pobytu a dodržovat dobu a rozsah povolených vycházek podle zákona o nemocenském pojištění [dodržovat režim dočasně práce neschopného pojištěnce stanovený podle zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, v rozsahu vyplývajícím z ustanovení §56 odst. 2 písm. b) tohoto zákona], srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2015 sp. zn. 21 Cdo 5126/2014, který byl uveřejněn pod č. 95 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2016.
Namítá-li dovolatel s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017 sp. zn. 21 Cdo 3034/2016, uveřejněný pod č. 5 v časopise Právní rozhledy, roč. 2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1496/2013 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, uveřejněný pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§237 o. s. ř.), pak přehlíží, že dovolací soud v jím zmiňovaných věcech vycházel z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než v projednávané věci, a řešil i jiné právní otázky (stupeň intenzity porušení pracovních povinností zaměstnancem při přímém či nepřímém útoku na majetek zaměstnavatele); jeho závěry proto nelze na projednávanou věc vztáhnout [v projednávané věci byla rozhodující otázka, zda vůbec došlo k porušení povinnosti zaměstnance řídit se pokyny zaměstnavatele s ohledem na dočasnou pracovní neschopnost žalobce (zaměstnance) v době udělení pokynu, nikoli intenzita případného porušení této povinnosti, a tedy ani otázka, zda nevrácení vozidla podle pokynů zaměstnavatele je možné považovat za přímý či nepřímý útok na majetek zaměstnavatele].
K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při posuzování otázky, zda žalobce neuposlechnutím pokynu k vrácení vozidla porušil povinnost plnit pokyny nadřízených danou ustanovením §301 písm. a) zákoníku práce (že „jednoznačný pokyn k vrácení vozidla“ byl dán až dne 6. 5. 2016, tedy v době, kdy byl žalobce v dočasné pracovní neschopnosti, a že „z emailu ze dne 29. 4. 2016 ho jednoznačně dovodit nelze“), předestírá-li jiné skutkové závěry, než které učinil odvolací soud (že pokyn žalovaného „v jakém rozsahu má žalobce zápůjčku realizovat“ vyplývá jednoznačně z emailu ze dne 29. 4. 2016 a že žalobce „nevrátil vozidlo nikoliv proto, že by mu v tom bránil jeho zdravotní stav, ale z důvodu vlastní pohodlnosti“), na nichž buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že jednání žalobce „představuje důvod pro okamžité zrušení“ pracovního poměru), a namítá-li vady řízení spočívající v tom, že „odvolací soud zcela pominul existenci některých důkazů, které jsou však v příkrém rozporu s jeho právním hodnocením věci“ a že jeho rozhodnutí je pro absenci „úvah odvolacího soudu, které vedly ke změně rozsudku soudu I. stupně“ a „hodnocení důkazů, ze kterých odvolací soud dovodil opačný závěr než nalézací soud“ nepřezkoumatelné (k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, sice dovolací soud ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlíží, ale jen je-li dovolání přípustné)].
Jsou-li dány důvody pro odmítnutí dovolání, není projednatelný ani akcesorický návrh, aby dovolací soud rozhodl, „že odloží právní moc a vykonatelnost“ napadeného rozsudku (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 3425/16). Nejvyšší soud se proto tímto návrhem dovolatele nezabýval.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 7. 2019
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu