ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.210.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 210/2019-125
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce L. K. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Tomáškem, LL.M., advokátem se sídlem v Plzni, Kyjevská č. 1228/77, proti žalovanému Olomouckému kraji se sídlem krajského úřadu v Olomouci, Jeremenkova č. 1191/40a, IČO 60609460, zastoupenému JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova č. 376/12, o 473 154 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 322/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. října 2018 č. j. 16 Co 151/2018-102, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 985 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Rittera, advokáta se sídlem v Olomouci, Riegrova č. 376/12.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 10. 2018 č. j. 16 Co 151/2018-102 není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je (v dovolatelem předestřených právních otázkách) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
K otázce určení rozhodného období, ze kterého se zjišťuje průměrný výdělek zaměstnance pro účely výpočtu náhrady mzdy nebo platu z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru, srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2002 sp. zn. 21 Cdo 991/2001 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018 sp. zn. 21 Cdo 5141/2017 a v nich vyjádřený právní názor, podle kterého oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, dříve, než uplynula výpovědní doba, nárok na náhradu mzdy (platu) při neplatném rozvázání pracovního poměru mu v tomto případě vzniká až dnem následujícím po uplynutí výpovědní doby; pro výpočet náhrady mzdy (platu) je přitom rozhodný průměrný výdělek zjištěný za kalendářní čtvrtletí předcházející vzniku nároku zaměstnance na náhradu mzdy (platu) bez ohledu na to, za které konkrétní (pozdější) období zaměstnanec nárok, případně část nároku na náhradu mzdy (platu), uplatnil.
Namítá-li dovolatel, že „odvolací soud určil nesprávně rozhodné období dle §354 zákoníku práce“, neboť (po odvolání žalobce z funkce ředitele krajského úřadu) „nárok na náhradu platu ve výši průměrného výdělku vznikal již od 5. 11. 2013, a to až do skončení jeho pracovního poměru“, a že je proto „za rozhodné období dle §354 odst. 1 zákoníku práce (…) nutné určit kalendářní čtvrtletí předcházející účinnosti odvolání žalobce z funkce ředitele krajského úřadu, tj. třetí kalendářní čtvrtletí roku 2013“, pak nebere náležitě v úvahu, že dal-li zaměstnavatel zaměstnanci výpověď z pracovního poměru, jejíž platnost zaměstnanec neuznává, řídí se pracovněprávní vztahy účastníků až do uplynutí výpovědní doby podle této výpovědi pracovní smlouvou a příslušnými pracovněprávními předpisy. Až do uplynutí výpovědní doby totiž pracovní poměr účastníků nepochybně trval a zaměstnanec má nárok na mzdu (plat) za vykonanou práci, popřípadě nárok na náhradu mzdy (platu) podle ustanovení §208 zákoníku práce, kdyby mu zaměstnavatel ve výkonu práce bezdůvodně bránil nebo kdyby nemohl práci konat pro jiné překážky na straně zaměstnavatele. Nejistota, zda pracovní poměr účastníků podle výpovědi z pracovního poměru skutečně skončil, nebo zda bude (může) pokračovat, tu nastává až po uplynutí výpovědní doby; teprve až po uplynutí výpovědní doby se nároky účastníků mohou řídit ustanoveními upravujícími nároky z neplatného rozvázání pracovního poměru (srov. například právní názor vyjádřený již ve shora uvedeném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018 sp. zn. 21 Cdo 5141/2017).
V projednávané věci měla výpovědní doba uplynout ke dni 31. 1. 2014, a proto oznámil-li žalobce dne 29. 1. 2014 žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání, vznikl mu nárok na náhradu platu z neplatně rozvázaného pracovního poměru (podle ustanovení §69 odst. 1 zákoníku práce) dne 1. 2. 2014. Uzavřel-li odvolací soud, že v posuzovaném případě „je pro výpočet náhrady platu rozhodný průměrný výdělek zjištěný za předcházející čtvrté kalendářní čtvrtletí roku 2013“, je jeho závěr správný. Poukazuje-li dovolatel na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1474/2009, pak přehlíží, že byly učiněny ve vztahu k náhradě mzdy z důvodu fikce překážky v práci ve smyslu ustanovení §65 odst. 3 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, pobírané podle ustanovení §130 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, tedy za období od odvolání zaměstnance z funkce do doby, kdy měl pracovní poměr skončit; soud v dovolatelem uváděné věci tedy vycházel z jiného skutkového stavu (skutkového děje), a proto se dané závěry v projednávané věci neuplatní.
K otázce, zda je pro výpočet výše náhrady mzdy nebo platu z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru relevantní skutečný počet pracovních dnů (pracovních směn) připadajících na období, za které je třeba náhradu mzdy nebo platu vypočítat, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2019 sp. zn. 21 Cdo 4553/2018 (vydaný ve věci, ve které se dovolatel po žalovaném domáhal náhrady platu za jiné časové období), v němž dovolací soud (po předchozí citaci ustanovení §69 odst. 1 zákoníku práce) vyložil, že další dispozice k tomu, jakým způsobem má být dále zjišťován průměrný výdělek pro uvedený účel, příslušná ustanovení o náhradě platu (mzdy) nepodávají. Zákon v této souvislosti pouze stanoví, že průměrným výdělkem zaměstnance se rozumí průměrný hrubý výdělek, nestanoví-li pracovněprávní předpisy jinak (§352 zákoníku práce), s tím, že průměrný výdělek se zjistí jako průměrný hodinový výdělek (§356 odst. 1 zákoníku práce). Neuvádí se, jako je tomu kupříkladu pro účely odstupného (srov. §67 odst. 3 zákoníku práce), že průměrným výdělkem se rozumí průměrný měsíční výdělek. Ze znění ustanovení §356 odst. 2 zákoníku práce vyplývá, že k jeho aplikaci lze přistoupit jen v případě, že podle zákona má být uplatněn průměrný hrubý měsíční výdělek. Přísluší-li náhrada mzdy nebo platu ode dne následujícího po uplynutí výpovědní doby (byla-li dána neplatná výpověď a oznámil-li zaměstnanec, že trvá na dalším zaměstnávání) do právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru (resp. do doby, kdy zaměstnavatel umožní zaměstnanci pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru), odpovídá smyslu a účelu tohoto pracovněprávního nároku, aby náhrada mzdy nebo platu z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru za uvedené období byla vypočtena jako násobek průměrného hrubého hodinového výdělku a počtu hodin, kdy zaměstnavatel neumožnil zaměstnanci pokračovat v práci.
Nevycházel-li odvolací soud v posuzovaném případě z počtu hodin připadajících na celé období, za které nárok vznikl, ale zvlášť z počtu hodin připadajících na jednotlivé měsíce uplatněného období, není ve výsledné částce – oproti postupu výše uvedenému – rozdíl a závěr odvolacího soudu je tedy správný.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 7. 2019
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu