ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.2230.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 2230/2017-317
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce T. F. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Anetou Bendovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, U Soudu č. 388/1, proti žalované Hypoteční bance, a.s. , se sídlem v Praze, Radlická č. 333/150, IČO 13584324, zastoupené JUDr. Liborem Němcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Husova č. 240/5, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 10 C 37/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. ledna 2017 č. j. 24 Co 406/2016-292, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci 10 300 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám Mgr. Anety Bendové, advokátky se sídlem v Hradci Králové, U Soudu č. 388/1.
Odůvodnění:
Žalobci M. H. a J. H. se žalobou podanou dne 20. 2. 2014 u Okresního soudu v Hradci Králové domáhali určení „neexistence“ zástavního práva k „bytové jednotce č. 103/402 v domě s byty a nebytovými prostory č. p. XY, XY a XY v ulici XY v XY, postaveném na pozemku parc. č. st. XY v katastrálním území XY“ a k „spoluvlastnickému podílu o velikosti id. 1079/31355 na společných částech výše uvedené budovy a současně spoluvlastnickému podílu o velikosti id. 1079/31355 na pozemku parc. č. st. XY v kat. území XY“ (vše dále jen jako „bytová jednotka“), které bylo do katastru nemovitostí zapsáno dne 4. 6. 2007 k zajištění dluhu M. M. ve výši 3 450 000 Kč vyplývajícího ze smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru uzavřené dne 2. 5. 2007 mezi M. M. a žalovanou. Žalobu zdůvodnili zejména tím, že dne 24. 5. 2007 uzavřeli s M. M. smlouvu o budoucí smlouvě kupní k bytové jednotce (budoucí kupní cena byla dohodnuta ve výši 4 500 000 Kč), že dne 28. 5. 2007 byla mezi XY bytovým družstvem (jako prodávajícím) a M. M. (jako kupující) uzavřena kupní smlouva k bytové jednotce (cena bytové jednotky činila 4 700 000 Kč, přičemž část kupní ceny ve výši 3 760 000 Kč byla kupující hrazena z hypotečního úvěru), a že dne 5. 6. 2007 byla mezi žalobci (jako kupujícími) a M. M. (jako prodávající) uzavřena (na základě výše uvedené smlouvy o budoucí smlouvě kupní) kupní smlouva k bytové jednotce (ke dni podpisu smlouvy zaplatili žalobci kupní cenu ve výši 4 500 000 Kč), jejíhož sjednávání se účastnil také L. V., který byl druhem M. M., s níž měl dvě nezletilé děti, a který byl v době uzavření smlouvy členem a ředitelem XY bytového družstva (M. M. byla v době uzavření smlouvy rovněž členkou XY bytového družstva). Žalobci dále poukázali na to, že ke dni podpisu smlouvy byli M. M., zástupcem realitní kanceláře a XY bytovým družstvem ujištěni, že vlastnictví k bytové jednotce není žádným způsobem omezeno, že z čl. 6 smlouvy o budoucí smlouvě kupní vyplýval závazek XY bytového družstva poskytnout součinnost při výmazu všech zástav zřízených na bytové jednotce, a že se o zástavním právu k bytové jednotce dozvěděli až z oznámení o započetí výkonu zástavního práva ze dne 17. 1. 2014, které jim zaslala žalovaná jako zástavní věřitel a v němž bylo uvedeno, že učiní kroky směřující ke zpeněžení zástavy, neboť zástavou zajišťovaný dluh nebyl řádně a včas plněn. Z uvedených skutečností podle žalobců jednoznačně vyplývá, že jak M. M., tak zástupci XY bytového družstva jim před uzavřením smlouvy o budoucí smlouvě kupní zatajili existenci zástavního práva, a že „uzavřeli kupní smlouvu v přesvědčení a v dobré víře, že kupují bytovou jednotku bez jakéhokoliv omezení“. Podle žalobců je předmětná zástavní smlouva absolutně neplatná jednak proto, že k jejímu ujednání nedala souhlas členská schůze družstva [ustanovení §196a obchodního zákoníku a ustanovení §239 odst. 4 písm. i) obchodního zákoníku], jednak proto, že byla uzavřena jednáním v rozporu s dobrými mravy, neboť M. M. a XY bytové družstvo jejím uzavřením sledovali poškození žalobců.
Žalovaná k žalobě uvedla, že žalobci uplatnili důvod neplatnosti podle ustanovení §49a občanského zákoníku (neplatnost pro omyl jednající osoby), který zakládá podle ustanovení §49a občanského zákoníku relativní neplatnost. Uvedená námitka relativní neplatnosti však byla žalobci žalobou dne 20. 2. 2014 uplatněna opožděně, neboť dne 6. 11. 2010 se promlčela (podle žalované začala promlčecí lhůta běžet ode dne právních účinků vkladu vlastnického práva žalobců k bytové jednotce).
Usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 25. 9. 2015 č. j. 10 C 37/2014-66 bylo vyhověno návrhu na vstup do řízení T. F. na místo dosavadních (původních) žalobců manželů H., neboť T. F. se s účinky ke dni 16. 4. 2015 stal vlastníkem bytové jednotky.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 9. 9. 2016 č. j. 10 C 37/2014-253 určil, že „zástavní právo dle zástavní smlouvy ze dne 2. 5. 2007, uzavřené mezi žalovanou jako zástavním věřitelem a XY bytovým družstvem, IČ: XY, jako zástavcem, k zajištění pohledávky ve výši 3 450 000 Kč s příslušenstvím, vložené do katastru nemovitostí rozhodnutím Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště v XY, pod č. j. V-3754/2007-602, zapsané v evidenci katastru nemovitostí ve prospěch žalované, neexistuje, a nevázne na bytové jednotce č. 103/402 v budově č. p. XY, XY, XY, část obce XY, postavené na pozemku p. č. st. XY v katastrálním území XY, ani na k ní přináležejícím spoluvlastnickém podílu o velikosti id. 1079/31355 na společných částech budovy č. p. XY, XY, XY, část obce XY, postavené na pozemku p. č. st. XY v katastrálním území XY, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví č. XY, vedeném pro katastrální území a obec XY“ a současně rozhodl o tom, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 27 203,50 Kč k rukám jeho právního zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku. Soud prvního stupně předně poukázal na to, že v posuzovaném případě byla zástavní smlouva uzavřena mezi družstvem a žalovanou (přičemž L. V. nebyl ředitelem družstva), a proto se neaplikuje ustanovení §196a odst. 1 obchodního zákoníku, které upravuje uzavření smlouvy o úvěru nebo půjčce a bezúplatný převod majetku společnosti mezi společností a členy jejích orgánů nebo osobami jim blízkými, a že se neuplatní ani důvod neplatnosti podle ustanovení §49a občanského zákoníku, protože této neplatnosti by se mohla dovolat jen žalovaná vůči družstvu. Předmětná zástavní smlouva je však podle soudu prvního stupně absolutně neplatná pro rozpor s ustanovením §239 odst. 4 písm. i) obchodního zákoníku a čl. 10 odst. 2 písm. i) stanov družstva totožného znění, neboť ze skutkových zjištění vyplynulo, že k uzavření zástavní smlouvy nedala souhlas členská schůze družstva, přičemž souhlas členské schůze byl nutný i v případě, že v družstvu nebyl žádný člen, který by byl současně nájemcem (v takovém případě měli rozhodovat všichni členové). Soud prvního stupně dále došel k závěru, že M. M. a L. V. jednali ohledně uzavření úvěrové smlouvy a zástavní smlouvy ze dne 2. 5. 2007 se záměrem poškodit původní žalobce (manželé H.), neboť M. M. neměla od počátku v úmyslu úvěr splácet, a proto je předmětná zástavní smlouva rovněž absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Podle soudu prvního stupně „míra opatrnosti vynaložena manžely H. a realitní kanceláří k zjištění, zda je bytová jednotka skutečně právně nezatížená, nemá na nemravnost jednání L. V. a M. M. žádný vliv“.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30. 1. 2017 č. j. 24 Co 406/2016-292 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalované povinnost nahradit žalobci k rukám Mgr. Anety Bendové, advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náklady odvolacího řízení ve výši 6 776 Kč. Odvolací soud vycházel z toho, že platnost zřízení zástavního práva k bytu vlastněnému družstvem je podle ustanovení §239 odst. 4 písm. i) obchodního zákoníku podmíněna rozhodnutím členské schůze družstva, a že podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007 sp. zn. 21 Cdo 3335/2006, uveřejněného pod č. 31 v časopise Soudní judikatura, roč. 2008, a podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. 29 ICdo 23/2013, způsobuje absence rozhodnutí nejvyššího kolektivního orgánu právnické osoby absolutní neplatnost smlouvy i „v poměrech založených ustanovením §196a obchodního zákoníku“, ledaže v době jejího uzavření byla jediným členem družstva osoba, která za družstvo smlouvu podepsala, což podle odvolacího soudu vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015 sp. zn. 29 Cdo 3098/2012, z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2009 sp. zn. 29 Cdo 1780/2008, anebo z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011 sp. zn. 21 Cdo 2839/2009. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci mělo bytové družstvo i jiné členy, než ty, kteří podepsali zástavní smlouvu ze dne 2. 5. 2007, došel odvolací soud k závěru, že předmětná zástavní smlouva je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (nedostatek souhlasného rozhodnutí členské schůze).
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž předložila právní otázku, zda „absence rozhodnutí členské schůze družstva dle §239 odst. 4 písm. i) obchodního zákoníku s uzavřením zástavní smlouvy k bytu ve vlastnictví družstva způsobuje její absolutní neplatnost či neúčinnost a to v situaci, kdy se této neplatnosti dovolává osoba odlišná od družstva“. Žalovaná namítala, že odpověď na uvedenou otázku nelze najít v judikatuře k ustanovení §196a obchodního zákoníku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007 sp. zn. 21 Cdo 3335/2006, uveřejněný pod č. 31 v časopise Soudní judikatura, roč. 2008 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. 29 ICdo 23/2013), neboť ustanovení §196a obchodního zákoníku se vztahuje jen na akciovou společnost (a společnost s ručením omezeným), přičemž se „týká smluv uzavřených mezi akciovou společností, resp. společností s ručením omezeným, a tam vyjmenovanými osobami majícími ve společnosti vliv“, že uvedené ustanovení se liší od ustanovení §239 odst. 4 písm. i) obchodního zákoníku, které je obecným (sběrným) ustanovením o působnosti členské schůze jako nejvyššího orgánu družstva (u akciové společnosti je obecná působnost valné hromady v ustanovení §187 obchodního zákoníku), a že odpověď na předestřenou právní otázku nelze najít ani v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015 sp. zn. 29 Cdo 3098/2012, podle nějž „za daných skutkových okolností nelze platnost právního úkonu podmiňovat požadavkem, aby o prodeji sporných věcí rozhodla v intencích ustanovení §239 odst. 4 písm. i) obchodního zákoníku členská schůze družstva“, když tento rozsudek není na projednávanou věc aplikovatelný, z čehož ale ani nelze a contrario dovozovat, že nenaplnění tohoto požadavku absolutní neplatnost způsobuje. Dále žalovaná poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009 sp. zn. 23 Cdo 4012/2007, podle nějž je při posuzování platnosti právního úkonu (v poměrech akciové společnosti) nutné zkoumat, zda se jednalo o rozhodovací působnost valné hromady (§187 obchodního zákoníku), anebo o předběžný souhlas valné hromady (§196a obchodního zákoníku). Žalovaná rovněž namítala, že závěr o absolutní neplatnosti pro rozpor se zákonem podle ustanovení §39 občanského zákoníku odvolací soud řádně neodůvodnil, když neuvedl, jaký konkrétní zájem je neplatností zástavní smlouvy chráněn, a že absolutní neplatnost nevyplývá ani ze smyslu a účelu ustanovení §239 odst. 4 písm. i) obchodního zákoníku. Absolutní neplatnost přitom zakládá nikoli každý, ale pouze kvalifikovaný rozpor se zákonem. Účelem uvedeného ustanovení není podle žalované chránit zástavního dlužníka, jehož ochrana by navíc byla v posuzovaném případě v rozporu s dobrými mravy, když žalobce koupil zastavené nemovitosti za 1 000 000 Kč (družstvo je prodávalo za 4 700 000 Kč), nýbrž účelem je chránit družstvo, které však není zástavním dlužníkem. Žalovaná dále poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. 32 Odo 1419/2004, podle nějž absence rozhodnutí valné hromady akciové společnosti ve smyslu ustanovení §187 písm. j) obchodního zákoníku o prodeji podniku nezpůsobuje neplatnost kupní smlouvy, neboť jde o rozhodovací působnost v rámci vnitřní dělby rozhodovacích působností (nikoliv o schvalovací působnost), přičemž absence rozhodnutí nejvyššího orgánu korporace způsobuje neplatnost smlouvy pouze v případě, že ustanovení upravující působnost nejvyššího orgánu obsahovalo s účinností od 1. 1. 2001 odkaz na ustanovení §67a obchodního zákoníku. Žalovaná dále namítala, že podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012 sp. zn. 31 Cdo 3986/2009, uveřejněného pod č. 67 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2012, „absence znaleckého posudku při smlouvách o převodu majetku osobám vykonávajícím ve společnosti vliv nezpůsobuje neplatnost této smlouvy“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud změnil výrok I. rozsudku odvolacího soudu tak, že žaloba se zamítá, a dále, aby dovolací soud zrušil výrok II. rozsudku odvolacího soudu a výrok II. rozsudku soudu prvního stupně a aby uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady dovolacího řízení, odvolacího řízení a řízení před soudem prvního stupně. Jestliže by dovolací soud shledal, že nelze rozsudek odvolacího soudu změnit, žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce k dovolání uvedl, že ustanovení §196a obchodního zákoníku vyjadřuje obecnou zásadu pro všechny typy obchodních korporací, že žalovaná jakožto bankovní ústav měla činit veškeré kroky k ověření platnosti předmětné zástavní smlouvy (mohla si vyžádat souhlas členské schůze se zřízením zástavního práva), že bytovou jednotku koupil od původních žalobců (manželů H.) za cenu 1 000 000 Kč s vědomím zatížení bytové jednotky zástavním právem, přičemž manželé H. koupili bytovou jednotku (bez vědomosti o zástavním právu) od M. M. za 4 500 000 Kč a že po rozhodnutí odvolacího soudu převedl bytovou jednotku do společného jmění manželů Z. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalované podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu určující vyřešení právních otázek, zda se absolutní neplatnosti zástavní smlouvy pro nedostatek souhlasu členské schůze se zastavením bytové jednotky podle ustanovení §239 odst. 4 písm. i) obchodního zákoníku mohou domáhat také jiné osoby než družstvo (a jeho členové), a zda se ustanovení §196a odst. 1 obchodního zákoníku použije také pro činnost družstva. Vzhledem k tomu, že tyto otázky hmotného práva dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu v úplnosti vyřešeny, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá), že dne 2. 5. 2007 uzavřelo XY bytové družstvo jako zástavce s žalovanou jako zástavním věřitelem zástavní smlouvu č. 1000/167595-01/07/01-002/00/R, na jejímž základě bylo zřízeno zástavní právo k bytové jednotce k zajištění pohledávky žalované za M. M. ze smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru ve výši 3 450 000 Kč ze dne 2. 5. 2007 č. 1000/167595-01/07/01-001/00/R. Uzavření zástavní smlouvy nebylo schváleno členskou schůzí XY bytového družstva, přičemž místopředsedou družstva byl v roce 2007 T. V. L. V., který žil a bydlel s M. M., s níž měl dvě děti, se stal předsedou družstva až v roce 2010. Dne 24. 5. 2007 uzavřeli původní žalobci manželé H. jako budoucí kupující, XY bytové družstvo jako vedlejší účastník, realitní kancelář jako zprostředkovatel a M. M. jako budoucí prodávající smlouvu o budoucí smlouvě kupní, v níž se budoucí prodávající a budoucí kupující zavázali uzavřít nejpozději do 30. 6. 2007 kupní smlouvu k bytové jednotce za kupní cenu ve výši 4 500 000 Kč. V čl. 6 této smlouvy se XY bytové družstvo zavázalo poskytnout veškerou součinnost při výmazu všech zástav zřízených jím nebo M. M. Dne 19. 6. 2007 bylo do katastru nemovitostí zapsáno vlastnické právo M. M. k bytové jednotce (s účinky vkladu ke dni 30. 5. 2007), a to na základě kupní smlouvy uzavřené mezi M. M. a XY bytovým družstvem dne 28. 5. 2007 (s kupní cenou ve výši 4 700 000 s tím, že část kupní ceny ve výši 3 760 000 Kč měla být kupující zaplacena z hypotečního úvěru). Původní žalobci manželé H. nabyli vlastnické právo k bytové jednotce od M. M. ke dni 6. 11. 2007 na základě kupní smlouvy ze dne 5. 6. 2007, přičemž tato kupní smlouva neobsahovala žádné ujednání, ze kterého by vyplývala existence zástavního práva k bytové jednotce, a jak manželé H., tak zástupce realitní kanceláře kontrolovali před podpisem smlouvy, zda není k bytové jednotce v katastru nemovitostí zapsané zástavní právo. Žalovaná oznámila dne 17. 1. 2014 původním žalobcům, že bude činit kroky ke zpeněžení zástavy, neboť výše dluhu ze smlouvy o hypotečním úvěru ze dne 2. 5. 2007 činí 5 498 845,08 Kč. Dne 15. 4. 2015 převedli původní žalobci vlastnické právo k bytové jednotce na žalobce za kupní cenu 1 000 000 Kč.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že zástavní smlouva byla mezi XY bytovým družstvem a žalovanou uzavřena dne 2. 5. 2007
- podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2007 (dále jen „obch. zák.“), a podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2007 (dále jen „obč. zák.“).
Podle ustanovení §196a odst. 1 obch. zák. společnost může uzavřít smlouvu o úvěru nebo půjčce s členem představenstva, dozorčí rady, prokuristou nebo jinou osobou, která je oprávněna jménem společnosti takovou smlouvu uzavřít, nebo osobami jim blízkými, anebo smlouvu, jejímž obsahem je zajištění závazků těchto osob, nebo na ně bezplatně převést majetek společnosti jen s předchozím souhlasem valné hromady a jen za podmínek obvyklých v obchodním styku.
Podle ustanovení §239 odst. 4 písm. i) obch. zák. patří do působnosti členské schůze družstva rozhodování o prodeji nebo jiných majetkových dispozicích s nemovitostmi, ve kterých jsou byty, nebo s byty; takové rozhodnutí může členská schůze přijmout jen po předchozím písemném souhlasu většiny členů bytového družstva, kteří jsou nájemci v nemovitosti, které se rozhodování týká; to neplatí, jestliže družstvu vznikla povinnost převést byt nebo nebytový prostor do vlastnictví člena, který je nájemcem.
Podle ustanovení §39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
V posuzovaném případě se určení „neexistence“ zástavního práva, zřízeného na základě zástavní smlouvy uzavřené mezi XY bytovým družstvem jako zástavcem a žalovanou jako zástavním věřitelem, domáhali zástavní dlužníci, kteří nikdy nebyli členy XY bytového družstva. Ohledně posouzení aktivní legitimace žalobců (resp. jejich procesního nástupce) se dovolací soud ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že tito jsou aktivně legitimováni k domáhání se určení „neexistence“ zástavního práva.
Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká.
V řízení, jehož předmětem je určení, zda tu zástavní právo je či není, jsou nositeli práv a povinností, o něž v řízení jde, zástavní věřitel, který má pohledávku zajištěnou sporným zástavním právem, a zástavní dlužník, který je vlastníkem (majitelem) předmětu sporného zástavního práva (tj. zástavy). Právní sféry dalších osob (např. zástavce, dlužníka, vůči němuž má zástavní věřitel pohledávku zajištěnou sporným zástavním právem) se toto řízení netýká, neboť výsledek řízení (rozhodnutí soudu o tom, zda tu zástavní právo je či není) nemůže mít - na rozdíl od zástavního věřitele a zástavního dlužníka - na jejich právní poměry žádný vliv (nemůže mít žádný dopad na vymezení jejich práv nebo povinností tímto soudním rozhodnutím) [srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 77, ročník 2002, a ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2, ročník 2004].
Stran námitky neaplikovatelnosti ustanovení §196a obch. zák. na činnost družstva dovolací soud uzavírá, že ustanovení §196a odst. 1 obch. zák. se vztahuje na činnost akciové společnosti, a proto je nelze v projednávané věci použít, neboť právní úprava družstva (§221 až §260 obch. zák.) neodkazuje na ustanovení §196a odst. 1 obch. zák., ani neobsahuje obdobné ustanovení. Ustanovení §196a odst. 1 obch. zák. se použije rovněž na činnost společnosti s ručením omezeným, protože ustanovení §135 odst. 2 obch. zák. zakládá použitelnost tohoto ustanovení také v poměrech společnosti s ručením omezeným (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011 sp. zn. 29 Cdo 3413/2010).
Pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je tak dále rozhodující, zda obstojí závěr o absolutní neplatnosti zástavní smlouvy pro absenci souhlasného rozhodnutí členské schůze podle ustanovení §239 odst. 4 písm. i) obch. zák. se zřízením zástavního práva k bytové jednotce.
Namítá-li dovolatelka, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když podmínil platnost zástavní smlouvy souhlasem členské schůze, k čemuž odkazuje na judikaturu k ustanovením §125 odst. 1 a §187 odst. 1 obch. zák. (která jsou obdobně jako ustanovení §239 odst. 4 obch. zák. „sběrnými“ ustanoveními upravujícími působnost nejvyššího orgánu, avšak vztahujícími se na společnost s ručením omezeným, resp. akciovou společnost), a zdůrazňuje rozdíl mezi rozhodovací a schvalovací kompetencí, kdy v případě vyžadovaného rozhodnutí nejvyššího orgánu společnosti dovolací soud s tímto nedostatkem neplatnost právního úkonu nespojoval, přičemž ustanovení §239 odst. 4 obch. zák. upravuje kompetenci rozhodovací, a nikoli kompetenci schvalovací, není tato judikatura bez dalšího aplikovatelná i na poměry družstva z důvodu odlišné povahy obchodních společností a družstva, nelze tudíž uzavřít, že by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když dovolatelem uváděná judikatura není dostatečně případná.
Nelze automaticky přistoupit ke stejnému rozlišování schvalovací a rozhodovací kompetence u družstva jako u obchodních společností, mimo jiné i s ohledem na skutečnost, že na družstvo na rozdíl od akciové společnosti či společnosti s ručením omezeným nedopadá ustanovení §196a obch. zák., jednak i z důvodu, že ustanovení §239 odst. 4 obch. zák. zakládá (na rozdíl od výše uvedených ustanovení §125 odst. 1 a §187 odst. 1 obch. zák.) členské schůzi ve vztahu k činění právních úkonů družstva navenek pouze kompetence rozhodovací, ale nikoli kompetence schvalovací (o schvalování hovoří ustanovení §239 odst. 4 obch. zák. pouze pod písm. c/ ve vztahu k účetní závěrce).
Pominout nelze ani skutečnost, že ustanovení §239 odst. 4 písm. i) obch. zák. stanoví, že rozhodnutí o prodeji nebo jiných majetkových dispozicích s nemovitostmi, ve kterých jsou byty, nebo s byty, může členská schůze přijmout jen po písemném souhlasu většiny členů bytového družstva, kteří jsou nájemci v nemovitosti, které se rozhodování týká (s výjimkou případů, kdy družstvu vznikla povinnost převést byt nebo nebytový prostor do vlastnictví člena, který je nájemcem). Jedná se tudíž o rozhodovací kompetenci družstva, s níž jsou spojeny přísnější podmínky oproti ostatním rozhodovacím kompetencím spadajícím do působnosti členské schůze.
Rovněž nelze připustit, aby na základě dovolatelkou uvedené argumentace spočívající v rozlišování rozhodovací a schvalovací kompetence nejvyššího orgánu bylo nedodržení ustanovení §67a obch. zák. u obchodních společností spojováno s absolutní neplatností, zatímco u družstva (s ohledem na jeho povahu) nikoli [zatímco obchodní společnosti „schvalují“ smlouvy uvedené v ustanovení §67a, družstvo o těchto smlouvách „rozhoduje“; srov. ustanovení §125 odst. 1 písm. j), §187 odst. 1 písm. k) obch. zák., a oproti tomu ustanovení §239 odst. 4 písm. h) obch. zák.].
Dovolatelka dále namítala, že nikoli každý rozpor se zákonem zakládá absolutní neplatnost právního úkonu, a zpochybňovala, zda by absolutní neplatnost zástavní smlouvy v projednávaném případě sloužila k ochraně bytového družstva nebo jeho členů.
Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 30. 9. 2015 sp. zn. 29 Cdo 3098/2012 konstatoval, že jestliže byla smlouva za družstvo uzavřena osobou, která byla v době jejího uzavření jeho jediným členem, nelze za daného (výjimečného) stavu věci platnost učiněného právního úkonu podmiňovat požadavkem, aby o prodeji sporných věcí rozhodla v intencích ustanovení §239 odst. 4 písm. i) obch. zák. členská schůze družstva, neboť v situaci, kdy takového rozhodnutí nelze objektivně dosáhnout, není ani žádného rozumného důvodu spojovat se skutečností, že zde není usnesení členské schůze, jež by o prodeji rozhodlo, následek v podobě neplatnosti učiněného právního úkonu.
Z výše uvedeného rozhodnutí vyplývá, že byla-li spojena platnost smlouvy uzavřené družstvem (při absenci potřebného rozhodnutí členské schůze) s výjimečným skutkovým stavem, nebude běžným závěr, že by smlouva o majetkových dispozicích s majetkem družstva podle ustanovení §239 odst. 4 písm. i) byla při absenci potřebného rozhodnutí členské schůze platná.
V tomtéž rozhodnutí Nejvyšší soud také vyjádřil, že účelem ustanovení §239 odst. 4 písm. i) obch. zák. je ochrana družstva a zájmů jeho členů před svévolným jednáním statutárních orgánů družstva (jejich členů).
V posuzované věci závěr o absolutní neplatnosti zástavní smlouvy slouží nejen k ochraně původních žalobců (resp. jejich procesního nástupce), kteří bytovou jednotku koupili od M. M., ale i k ochraně samotného bytového družstva, neboť při převodu bytové jednotky z M. M. na manžele H. byli tito dle jejich tvrzení ujišťováni, že bytová jednotka není zatížena žádným zástavním právem nejen M. M. a L.V. (který v té době ještě nebyl předsedou družstva), ale i T. V. a A. M., vystupujícími z jejich pozic místopředsedy představenstva a předsedkyně družstva. Není tak vyloučeno, že by v případě zamítnutí žaloby na určení „neexistence“ zástavního práva žalobce uplatňoval škodu způsobenou nepravdivým prohlášením i po bytovém družstvu (členy bytového družstva přitom byly i jiné osoby, než jen M. M. a L. V., kteří jednali ke škodě procesních předchůdců žalobce, a než T. V. s A. M., na které by mohlo mít nevyslovení neexistence zástavního práva negativní vliv v případě uplatnění náhrady škody žalobcem za družstvem).
Jelikož absolutní neplatnost zástavní smlouvy v tomto konkrétním případě slouží i k ochraně družstva a zájmů jeho členů, obstojí závěr odvolacího soudu o neplatnosti zástavní smlouvy pro rozpor se zákonem, neboť lze shledat, že v projednávané věci smysl a účel zákona vyžadují vyslovení neplatnosti zástavní smlouvy.
Lze rovněž uvést, že bylo především v zájmu žalované a rovněž i v jejích možnostech, aby si jako profesionál v oblasti poskytování hypotečních úvěrů a uzavírání smluv k jejich zajištění před sjednáním předmětné zástavní smlouvy ověřila počet členů družstva a vyžádala si rozhodnutí jeho členské schůze podle ustanovení §239 odst. 4 písm. i) obch. zák.
Namítla-li dovolatelka, že závěr o neplatnosti zástavní smlouvy by byl v rozporu s dobrými mravy, když žalobce koupil bytovou jednotku od svých procesních předchůdců za výrazně nižší cenu, než za jakou ji koupili oni, nemá dovolací soud za to, že by skutečnost, že žalobce koupil bytovou jednotku od svých procesních předchůdců za nižší cenu s rizikem, že je zatížena zástavním právem, jehož existence byla v tomto řízení rozporována, byla natolik zásadní, aby se mohla promítnout do výše provedeného právního posouzení věci ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou.
Sdělil-li žalobce ve svém vyjádření k dovolání žalovaného, že převedl předmětnou bytovou jednotku na manžele Z., dovolací soud o procesním nástupnictví nerozhodoval, neboť ustanovení §107a o. s. ř. se pro dovolací řízení neuplatní (srov. ustanovení §243b o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Protože dovolání žalované bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby žalobci nahradila náklady potřebné k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo §149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 10 000 Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobci náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300 Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Náhrada za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3, §151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.) k nákladům žalobce nepatří, neboť zástupkyně žalobce Mgr. Aneta Bendová v rozporu s ustanovením §14a odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. neprokázala, že je plátcem daně z přidané hodnoty.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 10. 2019
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu