ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.2255.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 2255/2019-174
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně D. F., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Martinem Panuškou, advokátem se sídlem v Praze 2, Belgická č. 276/20, proti žalované Základní škole Náměšť nad Oslavou, Komenského 53, příspěvkové organizaci , se sídlem v Náměšti nad Oslavou, Komenského nám. č. 53, IČO 44065809, zastoupené JUDr. Evou Hrbáčkovou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. č. 764/50, o 907.050,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 5 C 223/2017, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. ledna 2019 č. j. 49 Co 8/2019-149, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 700, Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Martina Panušky, advokáta se sídlem v Praze 2, Belgická č. 276/20.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.):
Dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31.1.2019 č. j. 49 Co 8/2019-149 není přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu (jeho závěr, že žalovanou vymezené skutečnosti, jimiž zdůvodnila svůj nesouhlas se zpětvzetím žaloby, nelze kvalifikovat za vážný důvod ve smyslu ustanovení §222a odst. 2 o.s.ř.) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16.9.1999 sp. zn. 25 Cdo 1792/99, uveřejněný pod č. 54 v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.5.2013 sp. zn. 22 Cdo 932/2013 a v nich vyjádřený právní názor, že, vzal-li žalobce žalobu zpět proto, že uplatněná pohledávka zanikla splněním ze strany žalovaného, ztrácí spor z pohledu obou účastnických stran i z pohledu ustanovení §1 a 2 o.s.ř. své opodstatnění, a proto veškeré důvody, které žalovaný uvede ke zdůvodnění svého nesouhlasu se zpětvzetím žaloby, nemohou být považovány za vážné ve smyslu ustanovení §222a odst. 2 o.s.ř.] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Jak v této souvislosti správně uvádí odvolací soud, žalobkyni za dané situace „nelze nutit, aby pokračovala ve sporu, v němž bude v důsledku chování žalované neúspěšná“, neboť je nepochybné, že odvolací soud by nemohl, kdyby pokračoval v řízení, rozhodnout jinak, než zamítnout žalobu právě pro zánik dluhu, aniž by byl v takovém případě oprávněn zkoumat, zda nárok žalobkyně byl po právu či nikoliv.
Dovolací soud nerozporuje, že „je nutno nesouhlas žalovaného se zpětvzetím žaloby zkoumat s ohledem na jeho skutečný vážný zájem na pokračování soudního řízení, a to i v situaci, kdy uplatňovaná pohledávka byla uspokojena“ (k tomu srov. právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu ze dne 10.4.2012 sp. zn. I. ÚS 3065/11, na který je odkazováno v dovolatelkou zmíněném usnesení Ústavního soudu ze dne 31.5.2012 sp. zn. III. ÚS 1335/12). Tvrdí-li však žalovaná, že uhradila žalobkyni nepravomocně přiznaný nárok na náhradu mzdy jen proto, aby „neúměrně nenavyšovala spornou pohledávku o úroky z prodlení“, potom nepřihlíží náležitě k tomu, že pouze splnění dluhu (závazku) by mohlo ukončit dobu prodlení. Kdyby tedy provedenou platbou žalovaná neměla v úmyslu plnit dluh (závazek), potom by její prodlení se splněním dluhu včetně úročení dlužných částek nadále pokračovalo.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2019
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu