ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.2261.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 2261/2019-226
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně K. S., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Mgr. Josefem Kopřivou, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 709/33, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra v Praze 7, Nad Štolou č. 936/3, o 108 435 Kč s příslušenstvím a o 47 192 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 4/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2019 č. j. 23 Co 202, 203, 390/2018-202, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2019 č. j. 23 Co 202, 203, 390/2018-202 není přípustné, neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení §237 o. s. ř.
Námitky, kterými žalobkyně uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. (namítá-li vadu řízení, která měla spočívat v tom, že soudy odmítly provést žalobkyní opakovaně navrhovaný důkaz výslechem M. H., uvádí-li, že „zdůvodnění neprovedení tak zásadního důkazu“ považuje za „nepřezkoumatelné“ a že „byly všechny výslechy svědků ovlivněny neblahou přítomností jejich nadřízených“, jejichž zájmem bylo zamítnutí žaloby, čímž mělo podle mínění dovolatelky dojít k porušení jejího práva na spravedlivý proces, nesouhlasí-li se závěry znaleckého posudku znalce MUDr. Jana Boháče a s jeho hodnocením soudy a zpochybňuje-li skutková zjištění soudů, že u žalobkyně se jednalo o syndrom dráždění chrupavky, který se posuzuje jako neúrazový, a že vznik zdravotních potíží udávaných žalobkyní po 10. 9. 2012 nemá jako příčinu úrazový mechanismus, ale že jde o obecné onemocnění), nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.
Žalobkyně v dovolání předestírá své vlastní skutkové závěry (že v daném případě trpěla některými degenerativními problémy s ramenním kloubem a že následně při plnění pracovních úkolů v důsledku fyzické námahy „utrpěla úraz ramenního kloubu a zdravotní stav se v důsledku této příhody znatelně zhoršil tak, že musela podstoupit operaci, rehabilitaci a byla následně v pracovní neschopnosti“), na základě kterých činí svůj – od soudů obou stupňů odlišný – závěr o tom, že „v předmětné věci šlo o pracovní úraz“.
Namítá-li žalobkyně, že odvolací soud „nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu a od této se odchýlil“, přičemž poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu „ze dne 27. 10. 2009“ a v něm uvedený závěr, že „pracovní úraz nemusí být jedinou příčinou vzniku škody; postačí, jde-li o jednu z příčin“, pak přehlíží, že v projednávané věci soudy vycházely ze skutkových zjištění, že „popsanou činností žalobkyně v den 10. 9. 2012“ nedošlo k úrazu, tedy ani k podvrtnutí ramenního kloubu, a že vznik zdravotních potíží udávaných žalobkyní po 10. 9. 2012 „nemá jako příčinu úrazový mechanismus“. Poukaz žalobkyně na judikaturu dovolacího soudu týkající se otázky příčinné souvislosti mezi úrazovým dějem a jím vyvolaným následným chorobným stavem je tedy nepřípadný.
V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 9. 2019
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu