ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.251.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 251/2019-697
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. V., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem v Ostravě, Čs. legií č. 1719/5, proti žalovanému Q Trucking Morava, s. r. o. se sídlem v Ostravě–Kunčičkách, Vratimovská č. 624/11, IČO 26981483, zastoupenému JUDr. Marcelou Andrýskovou, advokátkou se sídlem v Hodoníně, Masarykovo náměstí č. 120/22, o 138 953 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 85 C 93/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. září 2018 č. j. 16 Co 47/2018-663, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 9. 2018 č. j. 16 Co 47/2018-663 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolatelem předestřené právní otázce (ohledně kterých skutečností tíží zaměstnavatele a zaměstnance břemeno tvrzení a břemeno důkazní ve sporu o zaplacení mzdy za práci přesčas) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016 sp. zn. 21 Cdo 4166/2015 a v něm vyjádřený právní názor, že z hmotněprávní úpravy obsažené v ustanoveních §114 a §96 odst. 1 písm. a) zákoníku práce, která vymezuje obsah povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti zaměstnance a zaměstnavatele, vyplývá, že ve sporu o zaplacení mzdy za práci přesčas má žalobce jako zaměstnanec břemeno tvrzení o tom, že mezi ním a žalovaným zaměstnavatelem byl uzavřen (vznikl) pracovní poměr a že pro zaměstnavatele vykonal práci přesčas; z tohoto břemene tvrzení pak pro zaměstnance (žalobce) vyplývá důkazní břemeno, jde-li o prokázání tvrzení toho, že pro zaměstnavatele vykonal práci přesčas a po jakou dobu; prokazuje-li zaměstnanec své tvrzení o tom, že pro zaměstnavatele vykonal práci přesčas, evidencí odpracované práce přesčas a brání-li se žalovaný zaměstnavatel oproti požadavku zaměstnance na zaplacení mzdy za práci přesčas námitkou, že žalující zaměstnanec pro něj práci přesčas nevykonal, nemá (nemůže mít) ohledně tvrzení o tom, že byla práce přesčas vykonána, důkazní povinnost, ale nese břemeno tvrzení o tom, že příslušná evidence odpracované práce přesčas neodpovídá skutečnosti (a že tedy zaměstnanec nepracoval přesčas vůbec nebo alespoň v jím tvrzeném rozsahu), a má povinnost označit k tomuto tvrzení důkazy; k uvedenému srov. též právní názor vyslovený v obdobné věci v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2012 sp. zn. 21 Cdo 3989/2011, který byl uveřejněn pod č. 46 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud postupoval v rozporu s výše uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2012 sp. zn. 21 Cdo 3989/2011, jestliže za situace, kdy „žalovaná evidenci pracovní doby nepředložila“, jeho závěry „aplikoval tak, jako by žalovaná evidenci pracovní doby předložila a současně prokázala, že jsem podle této evidence pracovní doby nepracoval a v návaznosti na to nepřípustně přenesl břemeno tvrzení a důkazní břemeno na mou osobu“ a že „krajský soud měl vyžadovat procesní aktivitu po žalované a pokud tato procesní aktivitu (tvrzení a prokazování svých tvrzení) nevyvinula, měl 'kontumačně' rozhodnout v můj prospěch“, pak přehlíží, že soudy v jím zmiňované věci vycházely z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než je dán v projednávané věci, ve které žalobce k prokázání svého tvrzení o vykonané práci přesčas (na rozdíl od jím zmiňované věci) nepředložil evidenci pracovní doby ve smyslu §96 zákoníku práce, a proto nebylo na žalovaném, aby prokazoval, že evidence pracovní doby neodpovídá skutečnosti, jak také správně odvolací soud uzavřel.
Protože rozsah práce přesčas žalobce nemohl být prokázán evidencí pracovní doby, neboť – jak bylo v řízení zjištěno – zaměstnavatel tuto evidenci v rozporu s ustanovením §96 zákoníku práce nevedl, a současně žalobcem předložená „evidence“ nesplňovala náležitosti podle ustanovení §96 zákoníku práce, přistoupil odvolací soud v souladu s uvedenými ustálenými závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu k provedení žalobcem navržených důkazů (výpisy z digitálního a analogového tachografu), na základě kterých dospěl ke skutkovým závěrům (podrobně rozepsaným v napadeném rozhodnutí) ohledně rozsahu práce přesčas vykonané žalobcem v jednotlivých (žalobou uplatněných) měsících.
Odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu vyřešil též právní otázku, zda a jakou práci konanou zaměstnancem lze považovat za práci přesčas za situace, kdy zaměstnavatel v rozporu s ustanoveními §81 a násl. zákoníku práce předem nerozvrhl týdenní pracovní dobu [srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009 sp. zn. 21 Cdo 1985/2008 a v něm vyslovený závěr, podle kterého zákoník práce definuje práci přesčas ve vztahu ke stanovené týdenní pracovní době, přičemž pro charakteristiku práce přesčas stanoví ještě další podmínky (práce je konána na příkaz zaměstnavatele nebo s jeho souhlasem, mimo rámec rozvrhu pracovních směn); pouhá skutečnost, že zaměstnavatel (v rozporu se zákonem) týdenní pracovní dobu nerozvrhl, neznamená, že by zaměstnancova práce nad zákonem stanovenou týdenní pracovní dobu povahu práce přesčas ztratila; to, že zaměstnavatel týdenní pracovní dobu nerozvrhl do jednotlivých směn, znamená jen to, že nelze určit, kdy (resp. od kdy do kdy) má zaměstnanec v jednotlivých dnech týdne práci konat; jestliže však zaměstnanec za této situace přesto (v souladu s pracovní smlouvou) pro zaměstnavatele práci koná, jedná se o výkon práce vyplývající z existujícího pracovního poměru a přesáhne-li takto konaná práce z časového hlediska stanovenou (tedy zákonem stanovenou) týdenní pracovní dobu, jde (při splnění podmínky, že jde o práci konanou na příkaz zaměstnavatele nebo s jeho souhlasem) vždy o práci přesčas].
Z toho také plyne, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí na vyřešení dovolatelem předestřené otázky, jaká je pracovní doba zaměstnance za situace, kdy zaměstnavatel (v rozporu se zákonem) neprovede rozvržení týdenní pracovní doby [zda z ustanovení §79 odst. 1 a §81 odst. 2 zákoníku práce lze dovodit, že „nerozvrhl-li zaměstnavatel stanovenou týdenní pracovní dobu do jednotlivých směn, je zaměstnanec povinen konat práci každý pracovní den (pondělí až pátek) 8 hodin“], která proto přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nezakládá.
Namítá-li dovolatel rozpor napadeného rozhodnutí odvolacího soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017 sp. zn. 21 Cdo 4959/2016, přehlíží, že soudy v jím zmiňované věci vycházely z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než je dán v projednávané věci [už jen proto, že v dovolatelem zmiňované věci předmětem řízení byly mzdové nároky člena osádky autobusu městské hromadné dopravy a člena osádky autobusu linkové osobní dopravy, u které délka žádného ze spojů nepřesahuje 50 km, kdežto v projednávané věci byly předmětem řízení mzdové nároky člena osádky (řidiče) nákladního automobilu], a proto právní závěry přijaté v tomto rozhodnutí na skutkový stav zjištěný v projednávané věci nedopadají.
Dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný– uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., nesouhlasí-li s hodnocením důkazů odvolacím soudem [namítá-li, že odvolací soud „nesprávně počítal, které minutové intervaly jsem podle tachografu (který ovšem není určen k evidenci pracovní doby) pracoval a které nikoli“] a předkládá-li vlastní skutkový závěr, podle kterého „za pracovní dobu je nutno považovat časový úsek mezi prvním a posledním pracovním režimem tachografu, tedy také čas čekání během směny, kdy tachograf v souladu s Nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 561/2006 (AETR) zaznamenával režim odpočinku (symbol postýlky)“. Ani tyto námitky, ze kterých nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., proto nezakládají přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.
Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že je může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Oprávnění podat dovolání podle §240 odst. 1 o. s. ř. tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala určitá újma odstranitelná rozhodnutím dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014 sp. zn. 28 Cdo 1649/2014 – ústavní stížnosti proti němu podané Ústavní soud odmítl jako zjevně bezdůvodné usneseními ze dne 24. 3. 2015 sp. zn. II. ÚS 3793/14, resp. ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3827/14). V části, ve které směřuje proti výroku III rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 4 358,16 Kč s příslušenstvím, není proto dovolání žalobce subjektivně přípustné.
V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Při posuzování přípustnosti dovolání dovolací soud nepřihlížel (nemohl přihlížet) k doplnění dovolání, k němuž dovolatel přistoupil podáním ze dne 3. 7. 2019, neboť bylo učiněno až po uplynutí lhůty k doplnění dovolání, která uplynula dne 19. 12. 2018 (srov. §241b odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 7. 2019
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu