ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.2668.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 2668/2019-257
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce V. P. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Dorou Bokovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Marie Cibulkové č. 394/19, proti žalované Základní umělecké škole Černošice, příspěvkové organizaci , se sídlem v Černošicích, Střední č. 403, IČO 75008165, zastoupené Mgr. Pavlem Střelečkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Pouchovská č. 1255/109, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 8 C 326/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2019 č. j. 23 Co 348/2018-230, opravenému usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 5. března 2019 č. j. 23 Co 348/2018-237, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Pavla Střelečka, advokáta se sídlem v Hradci Králové, Pouchovská č. 1255/109.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2019 č. j. 23 Co 348/2018-230, opravenému usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2019 č. j. 23 Co 348/2018-237, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Závěr odvolacího soudu, že z jednání vytýkaných žalobci lze považovat za dostatečně vymezené „A – nedbalou práci s elektronickou školní dokumentací iZUŠ, B – přespávání v budově školy, C – nevyklizení soukromých věcí z prostor školy, D – přemístění elektronického klavíru mimo budovu školy, E – organizování dvoudenní zkoušky Černošické komorní filharmonie v budově školy“, je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu [k určitosti výpovědi z pracovního poměru srov. (ve vztahu k obsahově shodné právní úpravě v předchozím zákoníku práce) například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1967 sp. zn. 6 Cz 193/67, uveřejněný pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1369/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1138/2011 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. 21 Cdo 3316/2014 a v nich vyjádřený právní názor, že výpovědní důvod musí být v písemné výpovědi uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit, tj. který zákonný výpovědní důvod uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný výpovědní důvod nebude možné dodatečně měnit, přičemž skutečnosti, které byly důvodem výpovědi, není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle je výpověď z pracovního poměru neplatná jen tehdy, jestliže by se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byla zaměstnanci výpověď dána]. Namítá-li dovolatel, že výpověď z pracovního poměru, která mu byla žalovanou dána pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, neobsahovala „jasné označení, pro jaké další porušení pracovních povinností, nad již dříve vytýkaná porušení, je výpověď podána“, pak přehlíží, že ve výpovědi je mu žalovanou vytýkáno též to, že jeho „soukromé věci jsou doposud nevyklizeny“, a že tedy ani po písemných upozorněních na možnost výpovědi ze dne 3. 4. 2017 a ze dne 1. 5. 2017 nesplnil pokyn žalované, aby si z budovy školy vyklidil své osobní věci.
V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu je rovněž závěr odvolacího soudu, že pokud žalobce v rozporu s pokyny žalované „v budově školy opět přespal“, osobní věci „nevyklidil ani ke dni výpovědi“ a „nedostatečně“ zaznamenával údaje o výuce do systému iZUŠ, „porušil jednu ze základních povinností zaměstnance dle §301 písm. a) zákoníku práce“ [k povinnosti zaměstnance plnit pokyny nadřízených vydané v souladu s právními předpisy srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1271/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015 sp. zn. 21 Cdo 3840/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. 21 Cdo 3557/2015 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015 sp. zn. 21 Cdo 1161/2013 a v nich přijatý právní závěr, že vzhledem k tomu, že jedním ze základních znaků závislé práce je její výkon ve vztazích nadřízenosti a podřízenosti, jsou zaměstnanci od vzniku pracovního poměru povinni konat práci podle pracovní smlouvy podle pokynů zaměstnavatele – srov. §38 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, a proto musí být povinni plnit pokyny nadřízených, a že povinnost zaměstnanců plnit pokyny nadřízených, která patří k základním povinnostem zaměstnanců uvedeným v ustanovení §301 zákoníku práce, se týká pouze takových pokynů, které jsou vydány v souladu s právními předpisy, přičemž je právně nerozhodné, jak zaměstnanec hodnotí vydaný pokyn, neboť zaměstnanec je povinen plnit pokyny nadřízených vydané v souladu s právními předpisy bez ohledu na to, jaké odborné stanovisko k nim zaujímá (srov. Již uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015 sp. zn. 21 Cdo 3840/2014)].
Ustálené judikatuře dovolacího soudu odpovídá i závěr odvolacího soudu, že v projednávané věci „byl naplněn výpovědní důvod podle §52 písm. g) zákoníku práce“ spočívající v soustavném méně závažném porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci [k předpokladům výpovědi z pracovního poměru pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci srov. (ve vztahu k obsahově shodné právní úpravě v předchozím zákoníku práce) například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2001 sp. zn. 21 Cdo 3019/2000, který byl uveřejněn pod č. 56 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2003 sp. zn. 21 Cdo 742/2003, z jejichž odůvodnění vyplývá, že o soustavné méně závažné porušování pracovní kázně (nyní soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci) se jedná tehdy, dopustil-li se zaměstnanec nejméně tří porušení pracovní kázně, která nedosahují intenzity zvlášť hrubého nebo závažného porušení pracovních povinností, mezi nimiž je přiměřená časová souvislost (srov. též rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 4. 1992 sp. zn. 6 Cdo 1/92, uveřejněný pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1994), a že o soustavné porušování pracovní kázně z hlediska přiměřené časové souvislosti jde tehdy, navazuje-li jedno porušení pracovní kázně na druhé (další) tak (v takovém časovém intervalu), že lze hovořit o sledu jednotlivých na sebe navazujících porušení pracovní kázně; k povinnosti zaměstnavatele písemně upozornit zaměstnance na možnost výpovědi pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006 sp. zn. 21 Cdo 3140/2005 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3693/2012 a v nich vyjádřený právní názor, že zaměstnavatel – má-li být výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. g) části věty za středníkem zákoníku práce platným právním úkonem – musí jednak alespoň jednou písemně upozornit zaměstnance na možnost výpovědi nejpozději při méně závažném porušení pracovní povinnosti, které předcházelo dalšímu méně závažnému porušení, po kterém následovala výpověď z pracovního poměru, jednak výpověď z pracovního poměru podat nejpozději do uplynutí šesti měsíců od písemného upozornění zaměstnance na možnost takového rozvázání pracovního poměru; k intenzitě méně závažného porušení pracovní povinnosti srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2001 sp. zn. 21 Cdo 3019/2000, uveřejněný pod č. 56 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. 21 Cdo 5836/2016, z jejichž odůvodnění vyplývá, že nižší stupeň intenzity porušení pracovní povinnosti než je méně závažné porušení zákoník práce neupravuje, že každé porušení pracovní povinnosti, které nedosahuje intenzity porušení pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem nebo závažného porušení pracovní povinnosti, je vždy méně závažným porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a že proto důvodem k výpovědi podle ustanovení §52 písm. g) části věty za středníkem zákoníku práce může být každé porušení pracovní povinnosti (i jednotlivá drobná, minimální či málo závažná porušení pracovní povinnosti)].
Klade-li dovolatel otázku, „zda je možné po jednom zaměstnanci požadovat vyklizení osobních věcí a po druhém nikoli a zda není takové jednání v rozporu s ustanovením §16 odst. 1 zákoníku práce“, což se týká i práce s „iZUŠ“ a přespávání ve škole, a předestírá-li vlastní skutkové závěry, že „ostatním vyučujícím nebylo přespávání ve škole zakázáno a v době soustředění ve škole přespávali“ a že „žalobce nebyl jediný, kdo neměl doplněnou dokumentaci“ iZUŠ, pak přehlíží, že soudy k takovým skutkovým závěrům nedospěly a otázkou kladenou v této souvislosti dovolatelem se proto nezabývaly; na jejím vyřešení tudíž jejich rozhodnutí nespočívají. Takové námitky, jejichž podstatou je uplatnění jiného dovolacího důvodu než toho, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 11. 2019
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu