ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.2683.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 2683/2019-102
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce R. S. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Miroslavem Richterem, advokátem se sídlem v Karviné, Ciolkovského č. 282/24, proti žalovanému OKD, a. s. se sídlem v Karviné–Doly, Stonavská č. 2179, IČO 05979277, zastoupenému JUDr. Renatou Kadlubcovou, advokátkou se sídlem v Českém Těšíně, Hradišťská č. 119, o 43 700 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 24 C 188/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. února 2019 č. j. 16 Co 91/2018-77, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 610 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Miroslava Richtera, advokáta se sídlem v Karviné, Ciolkovského č. 282/24.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 2019 č. j. 16 Co 91/2018-77 neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. [může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116 v časopise Soudní judikatura, roč. 2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013); má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013); má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013 sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013)], a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Dovolatel v posuzované věci sice uvádí, že podle jeho názoru „rozhodnutí krajského soudu spočívá v nesprávném právním posouzení věci“, nicméně z obsahu dovolání vyplývá, že uvedené zakládá pouze na svém nesouhlasu s povinností hradit tzv. zvláštní příspěvek horníkům, kterou hornické organizaci (ve stanovených případech) ukládá zákon č. 98/1987 Sb., o zvláštním příspěvku horníkům. Uvedené námitky proto přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nezakládají.
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud „nepřihlédl náležitě“ k jeho tvrzení, že „zákon č. 98/1987 Sb., o zvláštním příspěvku horníkům, nebo přinejmenším ustanovení §2 odst. 3 tohoto zákona, jsou v rozporu s ústavním pořádkem České republiky“, pak přehlíží, že z ustanovení §109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a z ustálené rozhodovací praxe (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 1995 sp. zn. I. ÚS 30/94, který byl uveřejněn ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve sv. 3 pod č. 26 na str. 189, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2006 sp. zn. 21 Cdo 1792/2005) nepochybně vyplývá, že soud podá Ústavnímu soudu návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení, jen jestliže dospěje k závěru, že je dán rozpor s ústavním pořádkem (a má tedy možnost k takovému závěru „nedospět“, i když se účastník řízení postupu v tomto směru domáhá). V projednávané věci odvolací soud vysvětlil, proč neshledal důvody k předložení věci Ústavnímu soudu podle ustanovení §64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Skutečnost, že nedospěl ke stejnému právnímu závěru jako dovolatel, nemá za následek, že by jeho rozhodnutí bylo co do právního posouzení věci chybné.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 12. 2019
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu