ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.3063.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 3063/2019-601
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce P. A. , narozeného XY|, bytem XY|, zastoupeného JUDr. Janem Tarabou, advokátem se sídlem v Písku, Nádražní č. 1988, proti žalované s. n. o. p. cz a. s. se sídlem v Písku, Pražské Předměstí, Stanislava Maliny č. 452, IČO 63998203, zastoupené Jiřím Hřídelem, advokátem se sídlem v Písku, Fráni Šrámka č. 136, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group se sídlem v Praze, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, o 115. 932 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 9 C 145/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. května 2019, č. j. 19 Co 171/2019-578, 19 Co 562/2019, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 5. 2019, č. j. 19 Co 171/2019-578, 19 Co 562/2019 není přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. [může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž musí být z dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění dovolatele splněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013)].
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem; má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit a alespoň stručně uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak.
Bylo-li z hlediska skutkového stavu v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že „…zhoršení zdravotního stavu žalobce, které si v následujícím období vyžádalo opakované přiznání dočasné pracovní neschopnosti, bylo zapříčiněno přítomným obecným onemocněním páteře a nelze je dávat do příčinné souvislosti s proběhlým úrazem dne 4. 5. 2010…“ , že „…přítomnost tohoto onemocnění obecné povahy v oblasti bederní páteře mělo rozhodující příčinný vliv na vznik jednotlivých pracovních neschopností žalobce…“, a že „…ztráta pracovní způsobilosti žalobce k výkonu práce kontrolora kvality nebyla způsobena poškozením zdraví, jehož příčinou byl úrazový děj, ale byla způsobena přítomným obecným onemocněním…“, kdy tato zjištění vyplývají ze závěrů znaleckého posudku znaleckého ústavu Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví (srov. bod 29. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, resp. bod 11. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), potom právní závěr odvolacího soudu, že „…nebyla dána příčinná souvislost mezi pracovním úrazem ze dne 4. 5. 2010 a ztrátou na výdělku vzniklou žalobci v průběhu tří následujících pracovních neschopností…“ je plně v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu vztahující se k problematice příčinné souvislosti, kdy již ve stanovisku Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 1. 1975, sp. zn. Cpj 37/74, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 11, roč. 1976, str. 35 byl vyjádřen názor, že o vztah příčinné souvislosti se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem pracovního úrazu (tj. bez pracovního úrazu by škoda nevznikla tak, jak vznikla). Z hlediska naplnění příčinné souvislosti, jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu, nemůže stačit pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku pracovního úrazu (jeho následků), nýbrž musí být tato příčinná souvislost postavena najisto. Pracovní úraz přitom nemusí být jedinou příčinou vzniku škody; postačí, jde-li o jednu z příčin, avšak příčinu důležitou, podstatnou a značnou. Byť jde o stanovisko mimo jiné k ustanovení §190 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, je použitelné i pro nároky podle §366 odst. 1 a násl. zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce ve znění do 30. 9. 2015, resp. §269 a násl. zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce ve znění po 30. 9. 2015 (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4123/2017 a další).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 10. 2019
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu