ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.3072.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 3072/2019-270
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce PSK Group, spol. s r. o. se sídlem v Brně – Dolních Heršpicích, Vídeňská č. 187/104a , IČO 25597710, zastoupeného JUDr. Jiřím Koniorem, advokátem se sídlem v Brně, Nové náměstí č. 1516/21, proti žalovanému M. M. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Tomášem Palíkem, advokátem se sídlem v Brně, Husova č. 200/16, o 81 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 6 C 109/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. března 2019 č. j. 49 Co 83/2017-245, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 283 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Koniora, advokáta se sídlem v Brně, Nové náměstí č. 1516/21.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2019 č. j. 49 Co 83/2017-245 neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.
[může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116 v časopise Soudní judikatura, roč. 2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013); má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání,
jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013); má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013 sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013)], a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat.
Rozhodnutí odvolacího soudu je navíc v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce odpovědnosti zaměstnance za škodu vůči zaměstnavateli srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3555/2013, který byl uveřejněn pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1245/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2018 sp. zn. 21 Cdo 346/2018, ze kterých vyplývá, že předpokladem pro vznik odpovědnosti zaměstnance vůči zaměstnavateli za škodu podle ustanovení §250 odst. 1 zákoníku práce je porušení pracovních povinností zaměstnancem, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením pracovních povinností a vznikem škody a zavinění na straně zaměstnance, přičemž škodou se tu rozumí újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (tj. majetková újma) a je objektivně vyjádřitelná v penězích; k tomu, že škodou, která zaměstnavateli vznikla a jejíhož uhrazení se po zaměstnanci domáhá, může být i pokuta uhrazená zaměstnavatelem, srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 2647/2009 nebo rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 15. 6. 1973 sp. zn. 5 Cz 23/73, který byl uveřejněn pod č. 32 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1974] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Zpochybňuje-li dovolatel skutková zjištění odvolacího soudu, na nichž je založen jeho právní závěr o výlučné odpovědnosti žalovaného za škodu vzniklou žalobci zaplacením pokuty uložené mu orgánem inspekce práce za správní delikt na úseku bezpečnosti práce a náhrady nákladů správního řízení, uplatnil tím jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.; takové námitky, z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 11. 2019
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu