ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.3115.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 3115/2019-387
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce P. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného prof. JUDr. Janem Dědičem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova č. 745/24, proti žalovaným 1) R. Š. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Patrikem Bauerem, advokátem se sídlem v Chomutově, Chelčického č. 97/1, a 2) J. K. , narozenému XY, bytem XY, o určení nepřípustnosti prodeje zástavy ve veřejné dražbě, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 33 C 316/2007, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. března 2019 č. j. 10 Co 165/2018-338, takto:
I. Dovolání žalovaného 1) se odmítá .
II. Žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám prof. JUDr. Jana Dědiče, advokáta se sídlem v Praze 1, Jungmannova č. 745/24.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 3. 2019 č. j. 10 Co 165/2018-338 neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. §237 o. s. ř.), je způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno nejen to, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde, ale i to, od které „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014). V posuzovaném případě sice dovolatel formuloval otázku hmotného práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud podle jeho názoru odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu („nabytí zástavního práva a nemovitostí v dobré víře 3. osobou za situace, kdy protistrana namítající neplatnost zástavní smlouvy byla sama jejím účastníkem a po dobu více jak dvaceti let neučinila jedinou námitku neplatnosti takového úkonu“), neuvedl však, od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
Rozhodnutí odvolacího soudu je navíc v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Závěr odvolacího soudu, že žalobce, který se jako vlastník nemovitostí, jež mají být jako zástava zpeněženy ve veřejné dražbě, domáhal určení nepřípustnosti jejich prodeje ve veřejné dražbě, nemohl porušit dobré mravy tím, že „realizoval právo, které mu zákon poskytuje“, odpovídá ustálené judikatuře soudů, která dovodila, že za výkon práva v rozporu s dobrými mravy lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99, který byl uveřejněn pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015 sp. zn. 21 Cdo 2874/2014). K otázce dobré víry osoby, vycházející ze stavu zápisu v katastru nemovitostí učiněného po 1. 1. 1993, srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011 sp. zn. 21 Cdo 648/2011 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012 sp. zn. 21 Cdo 656/2012 a v nich vyjádřený právní názor, že sám stav zápisu v katastru nemovitostí chrání (prostřednictvím institutu dobré víry ve smyslu ustanovení §11 zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů) osobu vycházející z jeho stavu toliko před osobou, jež je v katastru nemovitostí jako nositel určitého věcného práva evidována. Vůči třetím osobám se tato osoba nemůže dovolávat dobré víry podle ustanovení §11 zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů; o dobrou víru tu tedy jde, jen jestliže ani při vynaložení běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze po ní s ohledem na okolnosti a povahu případu požadovat, neměla, popřípadě nemohla mít (poměřováno kritériem průměrně obezřetného jedince) důvodné pochybnosti o tom, že ve skutečnosti osobě, jež je jako nositel určitého práva zapsána v katastru, takové právo nesvědčí (srov. též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 č. j. 21 Cdo 2290/2012-192, který byl vydán v této věci a ve kterém se dovolací soud vypořádal s obdobně formulovanými námitkami dovolatele týkajícími se údajného podání žaloby v rozporu s dobrými mravy a dobré víry dovolatele ve správnost zápisu zástavního práva k nemovitosti v katastru nemovitostí ve smyslu §11 zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů).
Poukazuje-li dovolatel ve prospěch svého názoru, že „nemovitost“ (zástavní právo) nabyl v dobré víře ve správnost zápisu zástavního práva k nemovitostem v katastru nemovitostí, na nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2219/12 a ze dne 8. 6. 2015 sp. zn. IV. ÚS 402/15 [a zdůrazňuje-li přitom, že nebyl účastníkem zástavní smlouvy ze dne 16. 2. 1993 (absolutně neplatné proto, že v rozporu s ustanovením §299 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, neobsahovala ujednání o době trvání zástavního práva) a že do práv věřitele vstoupil poté, co na něj byla postoupena pohledávka původního věřitele], pak přehlíží, že závěry učiněné v těchto nálezech vycházejí z odlišného skutkového základu, než který je dán v projednávané věci (jde v nich o nabytí vlastnického práva k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí), a na tuto věc je proto nelze vztáhnout.
V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného 1) podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňují (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 11. 2019
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu