ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.3195.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 3195/2018-445
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně ČD Cargo, a. s. se sídlem v Praze 7 - Holešovicích, Jankovcova č. 1569/2c, IČO 28196678, proti žalovanému J. F. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Karlem Baborákem, advokátem se sídlem v Brandýse nad Orlicí, Lázeňská č. 76, o 138 870 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 19 C 145/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. března 2018 č. j. 23 Co 441/2017-391, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2018 č. j. 23 Co 441/2017-391 neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.
[může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116 v časopise Soudní judikatura, roč. 2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013); má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání,
jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013); má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013 sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013)], a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat.
Námitky, kterými dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a ze kterých nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. [dovolatel uplatnil jiné vady řízení, namítá-li nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu (jestliže – podle dovolatele – z obsahu odůvodnění rozsudku není zřejmé, jak „se soud vypořádal s tím, že podle ustanovení článku 632 předpisu SŽDC D2 je při posunu bez posunové čety odpovědný strojvedoucí, ve spojení s tím, že ustanovení článku 645 předpisu SŽDC D2 musel dodržet výpravčí, rovněž tak není zřejmé, jak se soud vypořádal s ust. článků, na které dovolatel upozorňoval během řízení a v neposlední řadě s ust. čl. 541 Předpisu SŽDC D1“, a jestliže odvolacím soudem nebyl odstraněn rozpor mezi zjištěním spočívajícím „na závěru znalce Ing. Eduarda Šafáře o sjednání posunu v jeho posudku“ a závěrem „učiněným krajským soudem, že žalovaný zpraven předpisově nebyl“) a neprovedení důkazu znaleckým posudkem (vytýká-li odvolacímu soudu, že neprovedl důkaz znaleckým posudkem Ing. Jiřího Morčinka, resp. že se „s procesní otázkou neprovedení důkazu de facto vůbec nevypořádal, ač to ve světle podaného odvolání žalovaného do rozsudku soudu I. stupně bylo nanejvýš potřebné ke skutečnému objasnění vzniku příčin a okolností vzniku mimořádné události zejména v právní otázce jízdy podle rozhledových poměrů“), ke kterým lze podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédnout jen tehdy,
je-li dovolání přípustné].
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 1. 2019
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu