ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.3217.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 3217/2019-170
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce D. M. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Helenou Grout, advokátkou se sídlem v Praze, Národní obrany č. 909/45, proti žalované ARGUS, spol. s r. o. se sídlem v Praze 9, Lisabonská č. 799/8, IČO 00203459, zastoupené Mgr. Martinem Heiplíkem, advokátem se sídlem v Praze, Botičská č. 1936/4, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 8 C 129/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. června 2019, č. j. 23 Co 185/2019-151, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Heleny Grout, advokátky se sídlem v Praze, Národní obrany č. 909/45.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2019, č. j. 23 Co 185/2019-151, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu (jeho právní závěr o tom, že výpověď z pracovního poměru ze dne 17. 2. 2016 je svým obsahem neurčitá, neboť není dostatečně skutkově vymezena) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Otázkou, jakým způsobem musí zaměstnavatel vymezit důvod výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce, aby se jednalo o platný právní úkon, se dovolací soud již v minulosti zabýval a zaujal stanovisko, že důvod výpovědi musí být v písemné výpovědi uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit, tj. který zákonný důvod výpovědi uvedený v ustanovení §52 zák. práce uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit. Ke splnění hmotněprávní podmínky platné výpovědi je tedy třeba, aby výpovědní důvod byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž účastník spatřuje naplnění zákonného důvodu tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu se výpověď dává. V případě výpovědi z pracovního poměru dané zaměstnanci – tak jako v projednávané věci žalobci – podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce [které obsahuje jediný zákonný důvod výpovědi, a to nadbytečnost zaměstnance v důsledku (jakékoliv) organizační změny] sice zpravidla postačí zcela stručné vylíčení skutečností zakládajících zákonný důvod k rozvázání pracovního poměru, jež je v podstatě shodné s jeho uvedením v zákoníku práce (k tomu srov. ve vztahu k dřívější obsahově totožné právní úpravě rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1967, sp. zn. 6 Cz 193/67, uveřejněný pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1968, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3778/2014), ovšem zůstává mimo pochybnost, že výpovědní důvod je ve výpovědi skutkově vymezen nezaměnitelným způsobem pouze tehdy, jestliže jsou skutkové okolnosti ve výpovědi uvedeny tak, že ve svém souhrnu tvoří skutek nezaměnitelný s jinými skutky subsumovatelnými pod tutéž hypotézu právní normy. Rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně přitom nemusí být přijato (vydáno) vždy jen písemně, a ani zaměstnavatelem „vyhlášeno“ nebo jiným způsobem zveřejněno. Takové rozhodnutí sice musí být přijato před podáním výpovědi a zaměstnanec s ním musí být seznámen, avšak postačí, jestliže se tak stane až ve výpovědi z pracovního poměru (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2580/2003, uveřejněného pod č. 45 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3777/2014).
Jestliže tedy žalovaná v dopise ze dne 17. 2. 2016 uvedla, že žalobci dává „výpověď z pracovního poměru, založeného smlouvou ze dne 1. 7. 2008, podle §52 písm. c) zákoníku práce, z důvodu nadbytečnosti“, je z tohoto vyjádření sice patrné, z jakého z důvodů uvedených v ustanovení §52 zák. práce byla výpověď z pracovního poměru dána i v čem je důvod k výpovědi spatřován, zároveň však z takto vymezeného důvodu výpovědi nelze dovodit, v čem spočívala organizační změna, v důsledku které se žalobce měl stát pro žalovanou nadbytečným. V tomto směru tedy zůstalo skutkové vymezení výpovědního důvodu v projevu vůle žalované, obsaženém v dopise ze dne 17. 2. 2016, nedostatečně určité.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani dovolatelkou výslovně formulovaná otázka „zda může žalobou o neplatnost výpovědi napadnout ukončení pracovního poměru i ten zaměstnanec, který pro zaměstnavatele nevykonává žádnou činnost, resp. jehož pracovní poměr vůči zaměstnavateli je pouze simulovaným právním jednáním“, neboť se v tomto směru míjí se skutkovými i právními závěry soudů, jež byly v řízení učiněny, a dovolacímu přezkumu mohou být podrobeny jen právní závěry, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž jeho rozhodnutí spočívá; jestliže v dané věci před soudy tato otázka nebyla namítána, nemůže být ani – logicky vzato – podrobena přezkumu v dovolacím řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 10. 2019
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu