ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.325.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 325/2018-274
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně České republiky – Krajského ředitelství policie Libereckého kraje se sídlem v Liberci, náměstí Dr. Edvarda Beneše č. 584/24, IČO 72050501, proti žalované E. Z. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Martinem Šenkýřem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na viničních horách č. 1834/24, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 29 C 10/2016, o 225 490 Kč s příslušenstvím, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. října 2017 č. j. 30 Co 114/2017-258, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. 10. 2017 č. j. 30 Co 114/2017-258 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť odvolací soud nastolenou právní otázku [zda zaměstnanec České republiky (státu), který u organizační složky státu, která jej v pracovním poměru zaměstnávala, rozvázal pracovní poměr výpovědí před uplynutím doby, po kterou se v kvalifikační dohodě podle ustanovení §234 zákoníku práce, kterou s touto organizační složkou uzavřel, zavázal setrvat v pracovním poměru, je povinen této organizační složce vrátit vynaložené náklady spojené se zvýšením kvalifikace, pokud po skončení tohoto pracovního poměru v době, kdy měl plnit závazek z kvalifikační dohody, nastoupil do pracovního poměru u jiné organizační složky státu, tedy zda za těchto okolností je třeba vycházet ze skutečnosti, že zaměstnanec je nadále v pracovním poměru u stejného zaměstnavatele] vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Za současné právní úpravy platí, že pokud je účastníkem pracovněprávních vztahů Česká republika, je právnickou osobou a je zaměstnavatelem (srov. §21 občanského zákoníku, §6 zákona č. 219/2000 Sb. a §7 zákoníku práce). Za Českou republiku (dále jen „stát“) v pracovněprávních vztazích jedná a práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů vykonává organizační složka státu, která jménem státu v základním pracovněprávním vztahu (§3 zákoníku práce) zaměstnance zaměstnává (§9 zákoníku práce). Právní jednání v pracovněprávních vztazích potom za stát činí vedoucí organizační složky státu, která v konkrétním případě práva a povinnosti zaměstnavatele vykonává (srov. §7 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb.); jiní vedoucí zaměstnanci organizační složky mohou činit určitá právní jednání v rozsahu písemného pověření vedoucího organizační složky nebo právní jednání v rozsahu stanoveném vnitřním předpisem organizační složky (srov. §7 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb.).
Za obdobné právní úpravy postavení státu jako zaměstnavatele a jednání organizační složky státu v pracovněprávních vztazích obsažené v zákoně č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, se dovolací soud ve svém rozhodování nastolenou právní otázkou zabýval v souvislosti s povinností zaměstnance vrátit zaměstnavateli vyplacené odstupné, pokud po skončení pracovního poměru nastoupí u dosavadního zaměstnavatele před uplynutím doby určené podle počtu násobků průměrných výdělků, z nichž byla odvozena výše odstupného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2005 sp. zn. 21 Cdo 2525/2004, uveřejněný pod č. 176 v Časopise soudní judikatura, roč. 2005, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2005 sp. zn. 21 Cdo 1031/2005), a závěry, k nimž v této souvislosti dospěl, dopadají i na poměry projednávané věci. Podle těchto závěrů se výkon práv a povinností z pracovněprávních vztahů upíná k organizační složce státu a stát je „zaměstnavatelem sui generis“. Tato okolnost je zjevná i z právní úpravy přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů obsažené v ustanovení §251b až §251d zákoníku práce (podle současné právní úpravy §343 až 345a zákoníku práce), která pro případ zániku organizační složky státu, převodu organizační složky státu do jiné organizační složky a pro případ zrušení organizační složky státu stanoví pravidla obdobná, jaká jsou stanovena v případě změny v osobě zaměstnavatele, který je právnickou osobou. Práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu totiž přecházejí zase na jinou organizační složku státu, a nikoli na stát jako takový. Dovolací soud proto v uvedených rozhodnutích uzavřel, že nástup zaměstnance do zaměstnání u jiné organizační složky státu, než na kterou by v důsledku rozhodnutí o organizační změně přešla práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu podle ustanovení §251b až §251d zákoníku práce (nyní §343 až 345a zákoníku práce), nelze považovat za opětovný nástup k dosavadnímu zaměstnavateli. Ve prospěch opačného závěru nelze podle uvedených rozhodnutí důvodně namítat, že i když „organizační složka státu jedná, veškerá práva a povinnosti vykonává stát jako právnická osoba, a tedy jediný subjekt práva“. Kdyby měla být významná – jak obdobně dovozuje též dovolatelka v posuzovaném případě – jedině skutečnost, že se žalovaná opět „stala zaměstnancem České republiky“ jako takové, bylo by nutno dovodit (argumentum reductione ad absurdum), že se zaměstnancem státu vlastně nelze rozvázat pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) až c) zákoníku práce [nyní §52 písm. a) až c) zákoníku práce], protože v důsledku zrušení (zániku) organizační složky státu zaměstnavatel nepřestal existovat, a že v takovém případě postačí pro přechod zaměstnance do kterékoliv organizační složky státu uzavřít dohodu o změně sjednaných pracovních podmínek (ohledně druhu práce, popřípadě místa výkonu práce) podle ustanovení §36 odst. 1 zákoníku práce (nyní srov. §40 odst. 1 zákoníku práce), aniž by bylo zapotřebí (možné) rozvazovat pracovní poměr.
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2425/2010 dovolací soud uvedené závěry shrnul tak, že při „přechodu“ zaměstnance z jedné organizační složky státu do jiné organizační složky státu se postupuje obdobně, jako by se jednalo o dva různé samostatné zaměstnavatele, pokud ze zvláštní právní úpravy (jako např. v případě státních zástupců obsažené v ustanovení §18 odst. 4 zákona o státním zastupitelství) nevyplývá, že pracovní poměr pokračuje nepřerušeně (kontinuálně) dále.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 4. 2019
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu