ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.3280.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 3280/2018-232
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně I. H. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Mgr. Helenou Hutirovou, advokátkou se sídlem v Praze, Vodičkova č. 792/40, proti žalovaným 1) Městské části Praha - Nebušice se sídlem úřadu městské části v Praze 6 – Nebušicích, Nebušická č. 128, IČO 00231215, a 2) Základní škole a mateřské škole, Praha - Nebušice se sídlem v Praze 6 – Nebušicích, Nebušická č. 369, IČO 49624539, oběma zastoupeným Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pod křížkem č. 428/4, o určení neplatnosti odvolání z funkce a o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 200/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 10. dubna 2018, č. j. 30 Co 64/2018-189, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení a žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Roberta Tschöpla, advokáta se sídlem v Praze 4, Pod křížkem č. 428/4.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2018, č. j. 30 Co 64/2018-189, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce porušování právní povinnosti žalobkyně a jeho intenzity, která si z pozice ředitelky školy opakovaně podepisovala sama se sebou jako zaměstnankyní dohody o provedení práce, na jejichž základě si nechala vyplácet odměny, čímž způsobila žalované 2) škodu, srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. 21 Cdo 11/98, uveřejněný pod č. 63/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 21 Cdo 313/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3053/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3061/2010, a v nich vyjádřený právní závěr, že statutární orgán společnosti nemůže platně jednat jménem společnosti jako zaměstnavatele, jsou-li jeho zájmy v rozporu se zájmy společnosti, a že rozdílnost zájmů zaměstnavatele a zaměstnance při právním úkonu, který směřuje ke vzniku pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu, k jejich změně nebo zániku, popřípadě k úpravě mzdových a jiných peněžitých nároků, vylučuje, aby jménem zaměstnavatele učinila takový právní úkon stejná fyzická osoba, která je druhým účastníkem pracovněprávního vztahu (jako zaměstnanec), neboť nemůže odpovídajícím způsobem "současně" hájit své zájmy jako zaměstnance a zájmy společnosti jako zaměstnavatele, k vyplacení odměn z vedlejší činnosti dále srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2481/2014, k hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce právní názory uvedené například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, který byl uveřejněn pod č. 21/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo – ve vztahu k současnému zákoníku práce – v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1479/2011 (při hodnocení stupně intenzity porušení pracovních povinností zaměstnancem není soud vázán tím, jak účastníci sami hodnotí určité jednání zaměstnance, pouze soudu přísluší posouzení, zda zjištěné porušení pracovních povinností dosáhlo zákonem předvídané intenzity, výsledné posouzení intenzity porušení pracovních povinností přitom není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek; k některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3325/2012, a jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity porušení pracovních povinností v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1405/2012), k otázce splnění nabídkové povinnosti podle ustanovení §73a odst. 2 zákoníku práce srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2064/2015, a v něm učiněný právní závěr, že podmínka platné výpovědi spočívající v nabídkové povinnosti zaměstnavatele je splněna nejen tehdy, odmítne-li zaměstnanec nabídku jiné pro něj vhodné práce, nýbrž i v případě, jestliže zaměstnavatel nemá možnost zaměstnance dále zaměstnávat proto, že takovou práci pro něj nemá (namítá-li dovolatelka, že v druhé nabídce ze dne 26. 4. 2016 byla jen místa, která měla být volná v budoucnosti, pak platí, že zaměstnavatel neměl žádné odpovídající volné pracovní místo a fikce výpovědního důvodu byla splněna)] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
V části, v níž žalobkyně v dovolání především zpochybňuje správnost skutkových zjištění (na nichž odvolací soud založil svůj závěr o tom, že práce žalobkyně nebyly vykonávány ve faktickém poměru, neboť nebyly splněny znaky závislé práce, a že žalobkyně nabídnutá pracovní místa ve lhůtě určené zaměstnavatelem nepřijala, tedy odmítla, a že o dalším pracovním zařazení odmítala žalobkyně věcně jednat), nesouhlasí s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že „žalobkyni nebyla poskytnuta přiměřená lhůta k tomu, aby se s nabídkou volných míst seznámila, že obsah nabízených pracovních míst neznala, nabídková povinnost byla pouze formální a že nabídka ze dne 26. 4. 2016 neobsahovala žádná volná pracovní místa, ale toliko pracovní místa, která budou zřízena v budoucnosti dne 1. 8. 2016“), nezpochybňuje tím právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující; uplatňuje tedy jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Namítá-li dovolatelka v dovolacím řízení, že „nebylo prokázáno, že nabídka pracovních pozic ze dne 15. 3. 2018 podepsaná P. byla učiněna oprávněným zástupcem žalované, tj. ředitelkou školy nebo statutární zástupkyní školy“, pak přehlíží, že podle ustanovení §241a odst. 6 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo nové důkazy.
Dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 1. 2019
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu