ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.3282.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 3282/2018-298
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně H. K. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Radovanem Dospělem, advokátem se sídlem v Brně, Marešova č. 305/14, proti žalované Střední škole umění a designu a Vyšší odborné škole Brno, příspěvkové organizaci se sídlem v Brně, Husova č. 537/10, IČO 00566756, zastoupené JUDr. Milanem Vašíčkem, MBA, advokátem se sídlem v Brně, Lidická č. 710/57, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 13 C 154/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. dubna 2018 č. j. 15 Co 268/2017-275, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Milana Vašíčka, MBA, advokáta se sídlem v Brně, Lidická č. 710/57.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2018 č. j. 15 Co 268/2017-275 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [ke splnění předpokladů pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce, zejména k otázce nadbytečnosti zaměstnance a příčinné souvislosti mezi nadbytečností zaměstnance a rozhodnutím zaměstnavatele o organizační změně, a k výběru zaměstnance, který je nadbytečným, srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968 sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1130/97, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 11, roč. 1999, s. 374, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2003 sp. zn. 21 Cdo 733/2003, uveřejněný pod č. 11 v časopisu Soudní judikatura, roč. 2004, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1520/2011, uveřejněného pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1506/2011 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1628/2017, a v nich vyslovený právní závěr, že zákon zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám, a že o výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel a soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat; k otázce nadbytečnosti zaměstnance při odpadnutí jen části jeho dosavadní pracovní náplně nebo pouze některých z více dosud vykonávaných prací srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 11. 1980 sp. zn. 6 Cz 36/80, uveřejněný pod č. 42 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1982, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012 sp. zn. 21 Cdo 262/2012 nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. 21 Cdo 346/2014; k otázce, zda přijetí organizačního opatření směřovalo k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, anebo zda podle svého obsahu nebo účelu směřovalo k jinému cíli, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, uveřejněný pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Přisvědčit nelze ani námitce dovolatelky, že se stala nadbytečnou nikoli z důvodu organizační změny provedené v roce 2014, ale v důsledku toho, že na pracovní místo uvolněné odchodem zaměstnankyně I. K. na mateřskou (rodičovskou) dovolenou v srpnu 2013 žalovaná přijala P. Č. jako zástup na dobu určitou. Soudní praxe dospěla již v minulosti k závěru, že „rozhodne-li zaměstnavatel nebo příslušný orgán o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce, není nadbytečnost zaměstnance, kterému byla dána výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) [nyní §52 písm. c)] zákoníku práce, v příčinné souvislosti s tímto rozhodnutím, jestliže předpokládané (organizační změnou stanovené) snížení stavu zaměstnanců má nastat jinak (bez nutnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí), například v důsledku výpovědi podané jiným zaměstnancem nebo uplynutím sjednané doby v pracovním poměru uzavřeném na dobu určitou u jiných zaměstnanců“ (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2580/2003, uveřejněný pod č. 45 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2017 sp. zn. 21 Cdo 5600/2016); v posuzované věci se však o takovou situaci (bez ohledu na to, že k přijetí P. Č. došlo více než 7 měsíců před přijetím rozhodnutí o organizační změně) nejedná, neboť nastoupením zaměstnankyně na mateřskou (později rodičovskou) dovolenou její pracovní poměr u dosavadního zaměstnavatele nekončí (jde jen o dočasnou překážku v práci na straně zaměstnance), a tudíž bez dalšího (tj. bez skončení pracovního poměru některým ze způsobů uvedených v ustanovení §48 zák. práce) tím nedochází ke snížení stavu zaměstnanců. Byla-li P. Č. do pracovního poměru přijata jen na dobu mateřské (rodičovské) dovolené I. K., nelze usuzovat ani na dovolatelkou namítanou situaci, kdy „nadbytečnost vznikla v příčinné souvislosti s přijetím jiného zaměstnance na pracovní pozici shodnou s tou její“.
Namítá-li žalobkyně s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2005 sp. zn. 21 Cdo 2095/2004 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2006 sp. zn. 21 Cdo 1717/2005, že se odvolací soud při řešení otázky neplatnosti výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, potom pomíjí, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s právními závěry v těchto rozhodnutích přijatými; soud však ve zmiňovaných věcech vycházel z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než je dán v projednávané věci.
Námitka, kterou dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a ze které nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. [dovolatelka uplatnila jiné vady řízení, namítá-li nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu (jestliže „v odůvodnění odvolacího soudu zcela chybí zhodnocení nadbytečnosti žalobkyně vzhledem k dalším všeobecně-vzdělávacím předmětům vyučovaným u žalovaného“), ke kterým podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. lze přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné], není způsobilá založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolání proti výroku rozsudku o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 2. 2019
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu