ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.3398.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 3398/2019-233
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně J. Z. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Marcelou Málkovou, advokátkou se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní č. 6, proti žalované příspěvkové organizaci D., se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Petrem Sikorou, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí č. 1808/3, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 6 C 10/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 6. června 2019 č. j. 15 Co 144/2019-194, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petra Sikory, advokáta se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí č. 1808/3.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 6. 6. 2019 č. j. 15 Co 144/2019-194 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k požadavku skutkového vymezení důvodu výpovědi z pracovního poměru srov. například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 11. 1967 sp. zn. 6 Cz 193/67, uveřejněný pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968 (ve vztahu k obsahově shodné právní úpravě vymezení důvodu výpovědi dané zaměstnavatelem zaměstnanci v předchozím zákoníku práce), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1138/2011 (v nichž byl vyjádřen právní názor, že důvod výpovědi musí být ve výpovědi z pracovního poměru uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou zaměstnavatele k tomu, že rozvazuje se zaměstnancem pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl tímto právním úkonem projevit, tj. který zákonný důvod výpovědi uvedený v ustanovení §52 zákoníku práce uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit; ke splnění hmotněprávní podmínky platné výpovědi z pracovního poměru je tedy třeba, aby výpovědní důvod byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž zaměstnavatel spatřuje naplnění zákonného důvodu, tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu rozvazuje se zaměstnancem pracovní poměr) anebo například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2015 sp. zn. 21 Cdo 1234/2014 (v nichž byl vyjádřen právní názor, že skutečnosti, které byly důvodem výpovědi, přitom není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle je výpověď z pracovního poměru neplatná jen tehdy, jestliže by se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byla zaměstnanci dána výpověď)] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017 sp. zn. 21 Cdo 3535/2017 a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2015 sp. zn. 21 Cdo 4596/2014, činí tak neopodstatněně, neboť odvolací soud postupoval v souladu se závěry přijatými v těchto rozhodnutích, avšak soudy v jí zmiňovaných věcech vycházely z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než je dán v projednávané věci. V uvedených rozhodnutích dovolací soud dospěl k závěru, že ačkoli není soud při hodnocení stupně intenzity porušení pracovních povinností zaměstnance vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci vázán tím, jak zaměstnavatel sám hodnotí určité jednání zaměstnance, neboť pouze soudu přísluší posouzení, zda zjištěné porušení povinnosti dosáhlo zákonem předvídané intenzity, rozhodne-li se zaměstnavatel pro rozvázání pracovního poměru se zaměstnancem pro jeho porušení pracovní povinnosti z jím označeného zákonného důvodu, nemůže soud posoudit totéž porušení pracovní povinnosti z důvodu přísnějšího. V projednávané věci však soudy přistoupily k hodnocení intenzity porušení pracovních povinností žalobkyní na základě zjištění, že žalovaná projevila vůli ukončit se žalobkyní pracovní poměr výpovědí z důvodů v ní konkrétně uvedených, „aniž by se zabývala tím, zda porušení jejích povinností je závažné či soustavné méně závažné“, tedy za situace, kdy žalovaná ve výpovědi sama stupeň intenzity porušení povinností žalobkyní nekvalifikovala.
Namítá-li dovolatelka, že žalovaná jako zaměstnavatel „nedodržela zásadu rovného zacházení se zaměstnanci a bylo nedůvodně postupováno v případě stejného porušení jinak u jednotlivých zaměstnanců“, neboť vychovatelky dětí, které „opakovaně porušovaly vnitřní řád“, „nedostávaly žádná upozornění pro porušení pracovních povinností a nedostaly výpověď“, pak přehlíží, že výpověď z pracovního poměru jí nebyla dána proto, že by jí svěřené dítě porušilo „vnitřní řád“, nýbrž z toho důvodu, že neoznámila, že (jí svěřený) P. J. odešel v době její směny dne 18. 3. 2018 z dětského domova na nepovolenou vycházku, že v denním hlášení uvedla nepravdivé skutečnosti a že dodatečně zapsala vycházku P. J. jako povolenou. Žalobkyně přitom v řízení netvrdila, že by se stejného či obdobného jednání dopustily i jiné vychovatelky dětí zaměstnané u žalované.
Závěr o přípustnosti dovolání nemohou založit ani námitky dovolatelky, že rozsudek odvolacího soudu není přesvědčivý a dostatečným způsobem odůvodněný, založené na tvrzení dovolatelky, že odvolací soud se „při výkladu, které skutečnosti má za prokázané a které nikoliv, vyjádřil pouze k části skutečností důležitých pro rozhodnutí věci“ a že se nevyjádřil k její „námitce nerovného zacházení“, neboť uvedené námitky nejsou způsobilým dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (tím může být jen to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci), ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jiné vady řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. K takovým vadám však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné; samy o sobě však přípustnost dovolání založit nemohou. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ostatně splňuje požadavky na odůvodnění rozsudku stanovené v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř., které pro rozsudky odvolacího soudu platí jen přiměřeně (srov. §211 o. s. ř.); odvolací soudy proto při formulování odůvodnění svých rozsudků vycházejí z uvedeného ustanovení jen potud, pokud to odpovídá zásadně přezkumné povaze jejich činnosti v odvolacím řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 12. 2019
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu