ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.3524.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 3524/2019-694
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně D. P. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou se sídlem v Plzni, náměstí Republiky č. 202/28, proti žalované X. se sídlem v XY, IČO XY, o 93.348,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 169/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2019, č. j. 23 Co 30/2019-655, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 4. 2019, č. j. 23 Co 30/2019-655, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 10. 2018, č. j. 15 C 169/2009-607, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 93.348,- Kč s úrokem z prodlení ve výši a za dobu, jež specifikoval (výrok I.), a bylo rozhodnuto, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení 247.728,23 Kč k rukám „zástupce žalobkyně“ (výrok II.) a že žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 4 na nákladech řízení státu 10.124,60 Kč (výrok III.), a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení 14.862,- Kč k rukám advokátky Mgr. MUDr. Jany Kollrossové.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázek hmotného práva, a to „vzniku nároku vedoucího zaměstnance na zaplacení odstupného po skončení pracovního poměru po odvolání z funkce podle ustanovení §65 odst. 3 zák. č. 65/1965 Sb., změny druhu vykonávané práce – pracovního zařazení (funkce), neplatnosti pracovního poměru, v rámci něhož vykonává zaměstnanec v rámci své pracovní funkce činnosti, které přísluší statutárnímu orgánu obchodní společnosti, vzniku pracovního poměru u vedoucích zaměstnanců vymezených a nevymezených v ustanovení §27 odst. 4 a 5 zák. č. 65/1965 Sb.“, a že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva dosud dovolacím soudem neřešené, a to „posouzení pracovněprávních účinků sloučení obchodních společností, ve kterých jsou shodné pracovní funkce“.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2019, č. j. 23 Co 30/2019-655, byl především uplatněn jiný dovolací důvod, než který je – jako jediný přípustný - uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. [žalovaná nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale - jak je dále uvedeno - zpochybňuje správnost skutkových zjištění soudů, nesouhlasí s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, předestírá od zjištění soudů odlišné skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci], a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
V posuzovaném případě se žalobkyně domáhala zaplacení odstupného poskytovaného při rozvázání pracovního poměru ve výši 93.348,- Kč s úrokem z prodlení od 1. 12. 2006 do zaplacení podle ustanovení §65 odst. 3 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2006 (dále jen „zák. práce), podle něhož je nárok na odstupné dán pouze tehdy, došlo-li k odvolání zaměstnance v souvislosti se zrušením jeho (jím zastávaného) pracovního místa v důsledku organizační změny. Odvolací soud při řešení právní otázky, zda žalobkyni, jejíž pracovní poměr byl rozvázán podle ustanovení §65 odst. 3 věty třetí zák. práce výpovědí z důvodu „fikce nadbytečnosti“ podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, náleží odstupné podle ustanovení §60a zák. práce, vycházel ze zjištění, že pracovní poměr žalobkyně u právního předchůdce žalované (Š. se sídlem v XY) vznikl na základě pracovní smlouvy ze dne 19. 12. 2003 (s druhem práce PH – vedoucí ekonomického oddělení), že ke dni 29. 4. 2005 se stala právním nástupcem Š. se sídlem v XY, žalovaná tehdy s názvem Š. se sídlem XY, IČO XY, že ke dni 29. 4. 2005 se žalobkyně stala členkou představenstva žalované (její funkce zanikla dne 1. 7. 2005), že dne 27. 6. 2005 byla žalobkyně jmenována do funkce ekonomického ředitele s účinností od 1. 7. 2005 a stejného dne se stala místopředsedkyní představenstva žalované (její funkce zanikla dne 1. 6. 2006), že dne 1. 6. 2006 došlo ke sloučení žalované s částí společnosti X., se sídlem v XY, IČO XY, že od 1. 6. 2006 byl název žalované X., IČO XY, nejdříve se sídlem XY (od 15. 4. 2008 se sídlem v XY), že podnik žalované tvořila do 1. 6. 2006 provozovna XY a od 1. 6. 2006 provozovna XY a provozovna XY, že žalobkyně nebyla s účinností od 1. 6. 2006 jmenována do funkce ekonomické ředitelky společnosti, že její pracovní náplň nebyla rozšířena i na celou společnost, tedy i na provozovnu v XY, a tuto funkci vykonávala S. H., dosavadní ekonomická ředitelka společnosti X., IČO XY, že po organizační stránce byla žalobkyně zařazena do provozovny v XY a její dosavadní činnost ekonomické ředitelky byla omezena jen na tuto provozovnu (dosavadní označení druhu práce - ekonomická ředitelka - bylo zachováno), že žalobkyně byla z funkce „ekonomické ředitelky společnosti“ odvolána dopisem žalované ze dne 21. 6. 2006 s předpokladem účinnosti od 30. 6. 2006, který jí byl doručen až dne 12. 7. 2006, a téhož dne jí byla nabídnuta jiná práce odpovídající její kvalifikaci (zástupkyně ekonomického ředitele s místem výkonu práce v provozovně v XY), kterou odmítla, že žalobkyni byla dne 25. 7. 2006 doručena výpověď z pracovního poměru z důvodu fikce nadbytečnosti, která nebyla napadena žalobou o neplatnost výpovědi (její pracovní poměr skončil dne 31. 10. 2006), a že po odvolání žalobkyně z funkce „nebyla pozice ekonomické ředitelky provozovny XY obsazena a bylo rozhodnuto o jejím zrušení“.
Výše uvedené závěry odvolacího soudu představují skutková zjištění (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá); nejde tedy o závěry právní, ale o závěry skutkové. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Žalovaná - jak vyplývá z obsahu dovolání (srov. §41 odst. 2 o. s. ř.) - právní posouzení věci odvolacím soudem (aplikaci ustanovení §65 odst. 3 věty třetí zák. práce ve vztahu k ustanovení §60a odst. 1 zák. práce na soudy zjištěný skutkový stav ani výklad citovaných ustanovení) nezpochybňuje.
Žalovaná v dovolání zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, polemizuje s hodnocením provedených důkazů a předestírá vlastní (odlišné) skutkové závěry [zejména že „žalobkyně byla odvoláním z funkce ze dne 21. 6. 2019 odvolána z funkce ekonomického ředitele žalované, nikoli z neexistující funkce ekonomického ředitele provozovny XY“, že „ke zrušení funkce mohlo dojít pouze na základě rozhodnutí žalované (jejího představenstva)“, které „nebylo v rozhodnutí zjištěno a soudy zhodnoceno“, že „posouzení soudů, že pracovní náplň žalobkyně byla od 1. 6. 2006 omezena na pouze na provozovnu XY, je nesprávné“, že „nebylo zjištěno, že žalobkyně po 1. 6. se souhlasem a s vědomím zaměstnavatele nevykonávala funkci ekonomické ředitelky žalované“, že „u žalobkyně nedošlo fúzí k jakékoliv změně, byla nadále ekonomickou ředitelkou (celé společnosti, tedy i pro provozovnu XY)“, že „i kdyby z dopisu místopředsedy představenstva Z. Š. vyplývalo, že žalobkyně má od 1. 6. 2006 vykonávat své pracovní povinnosti ekonomického ředitele pouze pro provozovnu XY, nemohl by takový dopis (nejednalo se o žádné rozhodnutí představenstva) mít účinky změny žalobkyní vykonávané funkce“, že „z tohoto dopisu ale naopak vyplývá, že na pracovním zařazení žalobkyně se od 1. 6. 2006 nic nemění, tj. je nadále ekonomickou ředitelkou společnosti“, že „není pro rozhodnutí ve věci podstatné se zabývat aspekty pracovněprávního vztahu mezi žalovanou a S. H.“, že „v řízení nebyl zjištěn jediný důkaz, kdy by žalovaná sdělovala žalobkyni či by z nějakého jiného úkonu bylo zřejmé, že žalovaná rozhodla, že od 1. 6. 2006 bude vykonávat funkci ekonomického ředitele H.“, že „žalovaná nesouhlasí s hodnocením soudů, že výpověď H. byla nevěrohodná a že v jejích výpovědích byly rozpory“, že „žalovaná se ohrazuje proti hodnocení soudů, že S. H. z funkce ekonomického ředitele společnosti X. IČO XY, dohoda o jejím dalším pracovním zařazení ze dne 1. 6. 2006 a jmenování do funkce ekonomické ředitelky ze dne 21. 6. 2006 jsou nevěrohodná a účelově vytvořená“, že „hodnocení soudů, že žalovaná pravost těchto listin neprokázala, je nesprávné“, neboť „pravost listin byla prokázána jejich předložením v originále a svědeckou výpovědí H.“, že při posouzení platnosti pracovní smlouvy žalobkyně ze dne 19. 12. 2003, na základě které žalobkyně vykonávala pracovní funkci vedoucí ekonomického oddělení, „soud vůbec nehodnotil, jaká byla pozice vedoucí ekonomického oddělení dle předloženého organizačního řádu v organizační struktuře společnosti Š. tj. kdo byl této funkci nadřízen a kdo podřízen a zda se jednalo o pozici, ke které mohl vzniknout pracovní poměr pouze jmenováním“, že „je naprosto nesprávné hodnocení odvolacího soudu, že v řízení bylo prokázáno, že náplň práce žalobkyně jako ekonomické ředitelky se odlišovala od činnosti žalobkyně jako místopředsedkyně představenstva“, a že „v řízení bylo naopak prokázáno, že žalobkyně vykonávala ve funkci ekonomické ředitelky činnosti spadající do působnosti představenstva a žalobkyně a ostatní zaměstnanci neodlišovali, zda něco činí jako ekonomická ředitelka a něco jiného jako místopředseda představenstva“], na nichž pak buduje od odvolacího soudu odlišný právní závěr (že žalobkyni odstupné nenáleží).
Předestírá-li dovolatelka vlastní hodnocení důkazů a z těchto důkazů činí jiné skutkové závěry než odvolací soud, napadá tak také hodnocení důkazů soudem. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Spatřuje-li žalovaná přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázek hmotného práva, a to „změny druhu vykonávané práce – pracovního zařazení (funkce), neplatnosti pracovního poměru, v rámci něhož vykonává zaměstnanec v rámci své pracovní funkce činnosti, které přísluší statutárnímu orgánu obchodní společnosti, vzniku pracovního poměru u vedoucích zaměstnanců vymezených a nevymezených v ustanovení §27 odst. 4 a 5 zák. č. 65/1965 Sb.“, a v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva dosud dovolacím soudem neřešené, a to „posouzení pracovněprávních účinků sloučení obchodních společností, ve kterých jsou shodné pracovní funkce“, pak přehlíží, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud. Jinak řečeno, kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo odůvodnění již zmiňovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí).
Protože pracovní poměr s žalobkyní byl rozvázán z důvodu fikce nadbytečnosti podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce ve znění účinném do 31. 12. 2006, protože pro právní postavení takového zaměstnance je příznačné, že mu odstupné poskytované při organizačních změnách přísluší jen v případě, že došlo k jeho odvolání z funkce (vedoucího místa) v souvislosti s jejím zrušením v důsledku organizační změny, a protože žalobkyní zastávané pracovní místo (z něhož byla odvolána) bylo zrušeno, dospěl odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) k závěru, že žalobkyni požadované odstupné podle ustanovení §65 odst. 3 věty třetí za středníkem zák. práce náleží.
Právní otázku podmínek vzniku nároku na odstupné v souvislosti s odvoláním žalobkyně z funkce ekonomické ředitelky odvolací soud vyřešil v souladu s výslovným zněním ustanovení §65 odst. 3 části třetí věty za středníkem zák. práce (ve znění účinném do 31. 12. 2006), podle něhož odstupné poskytované zaměstnancům při organizačních změnách náleží jen v případě rozvázání pracovního poměru po odvolání z funkce v souvislosti s jejím zrušením v důsledku organizační změny, a s ustálenou judikaturou - srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. 10. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1280/97, uveřejněný pod č. 7/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V tomto rozsudku byl vysloven právní názor, který je jako správný přijímán i v současné době, že odstupné jako jednorázové plnění (srov. §60a odst. 1 zák. práce) lze poskytnout jen zaměstnanci, u něhož dochází ke skončení pracovního poměru, a jen tehdy, byl-li pracovní poměr rozvázán výpovědí z důvodů uvedených v ustanovení §46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce nebo dohodou z týchž důvodů a jestliže byl z funkce odvolán v souvislosti s jejím zrušením v důsledku organizační změny.
Žalovaná přehlíží, že Nejvyšší soud ve všech jí v dovolání zmiňovaných věcech, na které ve prospěch svého opačného názoru odkazuje, aplikoval stejné obecné závěry, avšak vycházel z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než který byl zjištěn v projednávané věci, a proto závěry v rozhodnutích přijaté na posouzení projednávané věci nedopadají.
Namítá-li dále žalovaná v dovolání, že odůvodnění rozsudků soudu prvního stupně a odvolacího soudu jsou „nedostatečná a nepřesvědčivá“, že zdůvodnění rozsudku odvolacího soudu je „nesrozumitelné“ a že odvolací soud odmítl provést v odvolacím řízení jí navržený listinný důkaz, uplatňuje tím tzv. jinou vadu řízení, která by mohla mít (kdyby byla důvodná) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž však dovolací soud přihlíží jen v případě, že je dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.); uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není.
Tvrdí-li žalovaná v souvislosti s námitkou nedostatečného odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) porušení práva na spravedlivý proces, pak přehlíží skutečnost, že právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího.
Judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poměřováno těmito závěry odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (ani soudu prvního stupně) není zjevně nepřezkoumatelné („nedostatečné a nepřesvědčivé“ nebo „nesrozumitelné“, jak namítá žalovaná), když z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které byla žaloba shledána důvodnou. K tomu lze dodat, že z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod č. 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozsudek odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) těmto požadavkům vyhovuje.
V části, ve které dovolání směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 12. 2019
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu