ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.3548.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 3548/2018-315
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce V. B., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Milošem Slabým, advokátem se sídlem v Mohelnici, Nádražní č. 381/9, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí v Praze 2 – Novém Městě, Na Poříčním právu č. 376/1, o odškodnění pracovního úrazu, za účasti České pojišťovny a. s. se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Spálená č. 75/16, IČO 45272956, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 80/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. června 2018 č. j. 16 Co 73/2018-191, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované a vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení každému 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 6. 2018 č. j. 16 Co 73/2018-191 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Soud prvního stupně (na jehož závěry odvolací soud „plně odkázal“) v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu dospěl k závěru, že projednávanou věc je třeba – vzhledem k tomu, kdy došlo k pracovnímu úrazu žalobce a ke vzniku nároku na náhradu za ztrátu na výdělku z tohoto důvodu – posuzovat podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2006 (dále též jen „zák. práce“) [k otázce výkladu přechodných ustanovení zákoníku práce v souvislosti s odškodněním pracovního úrazu zaměstnance srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016 sp. zn. 21 Cdo 796/2014 a v něm vyjádřený právní názor, že z ustanovení §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, je třeba – i přes poněkud nepřesnou formulaci – za použití zásad nepravé retroaktivity dovodit, že veškeré pracovněprávní skutečnosti, které nastaly v době do 31. 12. 2006, se po 1. 1. 2007 posuzují podle dosavadní právní úpravy a že posouzení podle dosavadních právních předpisů nebrání ani to, mají-li jejich účinky nastat (zčásti nebo výlučně) až v době po 1. 1. 2007].
Nejvyšší soud ve vztahu k právní úpravě obsažené v zákoně č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, účinném do 31. 12. 2006, již dříve ve své judikatuře dovodil, že jakýkoliv dílčí vztah vzniklý v příčinné souvislosti s výkonem práce, včetně všech práv (nároků) a povinností z něj vyplývajících, má pracovněprávní povahu a nelze jej posoudit podle jiného – než pracovněprávního – předpisu, protože zákoník práce ani ostatní pracovněprávní předpisy – vzhledem ke své kogentní povaze (srov. závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 7. 1996 sp. zn. I. ÚS 27/96, uveřejněném pod č. 59 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, vydání 1. Praha, C. H. Beck 1997) – použití jiného právního režimu v pracovněprávních vztazích neumožňují; v případě, že se zaměstnanec v občanském soudním řízení domáhá náhrady škody způsobené pracovním úrazem, a nepřichází-li v úvahu kromě zaměstnavatele jiný odpovědný subjekt z téže škodné události, tedy lze uplatněný nárok zaměstnance na náhradu škody posoudit jen podle příslušných ustanovení zákoníku práce o odškodňování pracovních úrazů, neboť právní úprava pracovněprávních vztahů v době do 31. 12. 2006, jež byla obsažena především v zákoníku práce, vycházela z úplné samostatnosti pracovního práva vůči občanskému právu (i ostatním odvětvím práva); právní předpisy z tohoto důvodu ani nevymezovaly vztah mezi zákoníkem práce a občanským zákoníkem a neupravovaly ani možnost analogického používání zákoníku práce v občanskoprávních vztazích či občanského zákoníku ve vztazích pracovněprávních (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2001 sp. zn. 21 Cdo 2708/2000, který byl uveřejněn pod č. 69 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1084/2009).
Z uvedeného vyplývá, že v projednávané věci lze žalobcem uplatněný nárok na náhradu škody způsobené mu pracovním úrazem ze dne 18. 1. 1989 (náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti), který je nepochybně nárokem pracovněprávním, posoudit jen podle příslušných ustanovení zákoníku práce (zákona č. 65/1965 Sb. ve znění pozdějších předpisů) o odškodňování pracovních úrazů (popřípadě podle dalších pracovněprávních předpisů) a že analogické (ani subsidiární) použití zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, ani zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, v projednávané věci není možné. Závěr odvolacího soudu, že „v tomto případě“ subsidiární použití ustanovení §2963 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, a z něj vycházející metodiky k náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti na pracovněprávní vztahy „nepřipadá v úvahu“, je tedy v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Namítá-li dovolatel, že i v řízení o náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je „změna poměrů“ možná a že u něj taková změna nastala, neboť jednak „by“ se u něj s plynutím času změnila kvalifikace podle odpracovaných let a jednak „by“ měl potřebné zkoušky pro profesní růst, přičemž k takové změně dochází plynutím času, a že tento výklad možné změny poměrů vyhovuje i pojmu „rozumné očekávání“, který se vyskytuje v §2963 odst. 2 „nového občanského zákoníku“, pak přehlíží, že zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, účinný do 31. 12. 2006, neobsahoval žádné ustanovení, které by bylo obsahově shodné nebo obdobné jako ustanovení §2963 odst. 2 věta poslední zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, podle kterého se při stanovení výše peněžitého důchodu přihlédne i ke zvyšování výdělků v daném oboru, jakož i k pravděpodobnému růstu výdělku poškozeného podle rozumného očekávání (ke zvyšování výdělků mohla v souvislosti s náhradou za ztrátu na výdělku příslušející zaměstnancům přihlédnout jen vláda, která byla na základě zákonného zmocnění obsaženého v ustanovení §202 odst. 2 zák. práce oprávněna vzhledem ke změnám, které nastaly ve vývoji mzdové úrovně, upravit podmínky, výši a způsob náhrady za ztrátu na výdělku příslušející zaměstnancům po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání). Dovolatelem namítané skutečnosti by tedy v projednávané věci mohly mít význam, jen kdyby představovaly podstatnou změnu v poměrech žalobce ve smyslu ustanovení §202 odst. 1 zák. práce. O takovou změnu poměrů se však – jak správně dovodil soud prvního stupně, na jehož závěry odkazuje v odůvodnění svého rozhodnutí též odvolací soud – v posuzované věci nejedná. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu změna v okolnostech, které byly rozhodující pro určení výše škody, má podle ustanovení §202 odst. 1 zák. práce význam jen tehdy, týká-li se poměrů poškozeného (právní úprava se změnou poměrů, která nastala u odpovědného subjektu, žádné právní následky nespojuje), spočívá-li změna poměrů přímo v osobě poškozeného a jde-li o změnu podstatnou; pro závěr, zda došlo k podstatné změně poměrů ve smyslu tohoto ustanovení, je nezbytné porovnat poměry poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity), a nové poměry poškozeného (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2009 sp. zn. 21 Cdo 2382/2008, který byl uveřejněn pod č. 22 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2002 sp. zn. 21 Cdo 347/2002, uveřejněný pod č. 213 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018 sp. zn. 21 Cdo 3424/2017).
V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 3. 2019
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu