ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.3583.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 3583/2018-102
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně J. M. , narozené dne XY, bytem ve XY, zastoupené Mgr. Martinem Začalem., advokátem se sídlem v Olomouci, tř. Svobody č. 43/39 , proti žalované České republice – Generálnímu finančnímu ředitelství se sídlem v Praze 1, Lazarská č. 15/7, IČO 72080043, o náhradu platu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 102/2014, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2018, č. j. 23 Co 137/2018-85, takto:
Usnesení městského soudu se mění tak, že se usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 1. 2018, č. j. 23 C 102/2014-64, mění ve výroku o pokračování v řízení (výrok I.) tak, že se v řízení, přerušeném usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 8. 2016, č. j. 23 C 102/2014-60, nepokračuje.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná nahradila za období ode dne 22. 10. 2011 do dne 31. 12. 2012 plat ve výši 312.161 Kč „se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně“ z částek a za dobu, jež vyčíslila. Žalobu odůvodnila zejména tím, že pracovala u žalované v pracovním poměru a že jí žalovaná dopisem ze dne 24. 1. 2011 dala výpověď z pracovního poměru. Žalobkyně žalované sdělila (dopisem ze dne 10. 3. 2011), že považuje výpověď z pracovního poměru za neplatnou a že trvá na dalším zaměstnávání. V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 se žalobkyně domáhá určení, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. V tomto řízení se domáhá náhrady mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §69 odst. 1 zákoníku práce.
Usnesením ze dne 8. 7. 2015, č. j. 23 C 102/2014 – 35, Obvodní soud pro Prahu 1 připustil rozšíření žaloby „i za další období ode dne 1. 1. 2013 do dne 31. 12. 2014 ve výši 523.080 Kč se zákonným úrokem z prodlení z jednotlivých dlužných měsíčních platů, a to vždy od dvanáctého dnem měsíce následujícího po měsíci, za který žalobkyně požaduje náhradu mzdy“.
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 9. 8. 2016, č. j. 23 C 102/2014–60, řízení přerušil „do doby pravomocného skončení řízení ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 23 C 38/2014, neboť je v něm řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, když předmětem tohoto řízení je určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru“.
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 4. 1. 2018, č. j. 23 C 102/2014-64, rozhodl, že „se v řízení, přerušeném usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 8. 2016, č. j. 23 C 102/2014-60, pokračuje, neboť řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 38/2014, již bylo pravomocně skončeno, čímž odpadla překážka pro pokračování řízení“ (výrok I.), že „soud podle ust. §114a odst. 2 písm. f) o. s. ř vyzývá účastníky řízení, aby ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení tohoto usnesení sdělili svá aktuální procesní stanoviska ve věci“ (výrok II.), že se „podle ust. §95 odst. 1 a 2 o. s. ř. připouští rozšíření žaloby, navržené žalobkyní v podání ze dne 16. 2. 2016, kterou se domáhá krom již vznesených nároků dále náhrady platu za období od 1. 1. 2015 do 31. 12. 2015 ve výši 261.540 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z jednotlivých dlužných úhrad měsíčních platů, a to vždy od 12. dne měsíce následujícího po měsíci, za který žalobkyně požaduje náhradu platu“ (výrok III.), že „podle ust. §7 odst. 2 zákona o soudních poplatcích soud vyzývá žalobce, aby ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto usnesení zaplatil doplatek soudního poplatku za žalobu, který činí podle položky 1, bod 1, písm. b) Sazebníku soudních poplatků 39.230 Kč na účet zdejšího soudu č. 3703-1821011/0710, variabilní symbol 1123010214“ (výrok IV.), a že „nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, bude řízení o rozšířeném návrhu zastaveno. Soud však řízení nezastaví, je-li tu nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by poplatníku mohla vzniknout újma, jestliže poplatník ve stanovené lhůtě sdělí soudu okolnosti, které toto nebezpečí osvědčují, a doloží, že bez své viny nemohl soudní poplatek dosud zaplatit“ (výrok V.).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 4. 2018, č. j. 23 Co 137/2018-85, „usnesení soudu I. stupně ve výroku o pokračování řízení I.“ potvrdil. Souhlasil s tím, že důvod, pro nějž bylo řízení přerušeno, odpadl, neboť řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 38/2014 již bylo „pravomocně skončeno ke dni 16. 9. 2016“ („vyřízením opravného prostředku k datu 18. 10. 2017“), a „samotná okolnost podání dovolání v souladu s ustálenou soudní praxí (21 Cdo 5471/2015, 29 Cdo 914/2014 a 30 Cdo 5270/2009) není důvodem pro přerušení řízení, či další trvání přerušeného řízení“.
V dovolání proti usnesení odvolacího soudu žalobkyně namítá, že z hlediska procesní ekonomie není účelné, aby nebylo možné vyčkat na rozhodnutí dovolacího či Ústavního soudu, neboť v případě odlišného rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu by muselo být řízení opět zahajováno a dosavadní jednání by byla vedena neúčelně, což by zapříčinilo další zbytečné zatěžování soudní soustavy, docházelo by k novým přepočtům a výpočtům plnění a nákladů řízení, což má opět za důsledek zatížení soudní soustavy i účastníků. Navrhla, aby dovolací soud změnil napadené usnesení tak, že rozhodne, že řízení zůstává i nadále přerušeno.
Žalovaná namítla, že spekulace žalobkyně o zbytečném zatěžování soudní soustavy nejsou na místě, neboť pokud by pokračování v řízení soudy skutečně zatěžovalo, nepochybně by si toho byly vědomy minimálně stejně dobře jako žalobkyně a úkony směřující k pokračování v řízení nečinily. Skutečnost, že by v poměrně elementární věci pochybily současně soudy obou stupňů, se navíc jeví spíše nepravděpodobnou.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobkyně podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno po 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o usnesení, proti němuž je podle ustanovení §237 o. s. ř. dovolání přípustné, neboť otázka podmínek pro pokračování v přerušeném řízení za situace, že právní moc rozhodnutí v řízení, kvůli němuž bylo řízení přerušeno, byla odložena, dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu řešena, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.
Podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.
Podle ustanovení §111 odst. 2 věty druhé o. s. ř. jakmile odpadne překážka, pro kterou bylo řízení přerušeno, pokračuje soud v řízení i bez návrhu.
Judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že neplatnost rozvázání pracovního poměru lze soudním rozhodnutím určit jen v řízení zahájeném žalobou podanou podle ustanovení §72 zákoníku práce, že v jiném řízení soud není oprávněn řešit neplatnost rozvázání pracovního poměru, a to ani jako otázku předběžnou, a že, nebyla-li neplatnost rozvázání pracovního poměru určena pravomocným rozhodnutím soudu vydaným v řízení zahájeném žalobou podanou podle ustanovení §72 zákoníku práce, musí soud v případném jiném řízení mezi účastníky vycházet z toho, že pracovní poměr účastníků byl rozvázán platně (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 475/96, který byl uveřejněn pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1618/2000, který byl uveřejněn pod č. 51 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002, popřípadě v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2208/2000). Je vyloučeno, aby soudy v řízení o náhradu mzdy nebo platu z neplatného rozvázání pracovního poměru řešily (jako předběžnou otázku) to, zda rozvázání pracovního poměru je neplatným právním úkonem. Za tohoto stavu jsou splněny předpoklady pro přerušení řízení v projednávané věci, nikoliv však podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. (jak to učinil soud prvního stupně), ale podle ustanovení §109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 137/2016).
Bylo-li z tohoto důvodu řízení přerušeno, vyplývá z ustanovení §111 odst. 2 věty druhé o. s. ř., že přerušení řízení trvá do doby, než odpadne důvod (překážka), pro který bylo řízení přerušeno.
V projednávané věci bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 8. 2016, č. j. 23 C 102/2014–60, řízení přerušeno „do doby pravomocného skončení řízení ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 23 C 38/2014“. Znamená to, že v řízení je možno (i bez návrhu) pokračovat poté, co bude „pravomocně skončeno řízení ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 38/2014“.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 13. 3. 2017, č. j. 23 C 38/2014-466, (ve spojení s opravným usnesením ze dne 15. 1. 2018, č. j. 23 C 38/2014-537) zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 24. 1. 2011 dané žalobkyni žalovanou. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 10. 2017, č. j. 62 Co 259/2017-527, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích o věci samé potvrdil. Řízení, jež bylo důvodem pro přerušení řízení v této věci, tak bylo pravomocně skončeno. Soudy proto (v době, kdy rozhodovaly) správně uzavřely, že odpadla překážka pro pokračování řízení. V průběhu dovolacího řízení však Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 11. 2018, č. j. 21 Cdo 3516/2018-579, rozhodl, že právní moc rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2017, č. j. 62 Co 259/2017-527, se odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném v této věci (usnesení nabylo právní moci dne 28. 11. 2018). Je tedy zřejmé, že citovaným usnesením Nejvyššího soudu nastal právní stav, kdy překážka, pro kterou bylo řízení přerušeno, neodpadla (řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 38/2014 není pravomocně skončeno).
Z uvedeného vyplývá, že napadené usnesení odvolacího soudu není správné. Protože však dosavadní výsledky ukazují, že je možné o věci rozhodnout, dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 1. 2018, č. j. 23 C 102/2014-64, ve výroku o pokračování v řízení (výrok I.) tak, že se v řízení, přerušeném usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 8. 2016, č. j. 23 C 102/2014-60, nepokračuje [§243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.].
Vzhledem k tomu, že se tímto usnesením řízení o věci nekončí, bude i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 2. 2019
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu