ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.3731.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 3731/2018-825
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v exekuční věci oprávněné OJGAR, s. r. o. se sídlem v Praze 5, Křížová č. 1018/6, IČO 27404498 zastoupené JUDr. Jiřím Vodičkou, advokátem se sídlem v Praze 5, Drtinova č. 557/10, proti povinným 1) J. L. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Petrem Niplem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci č. 449/11, 2) B. M. L. , narozené dne XY, bytem XY, Švýcarská konfederace, zastoupené Markem Procházkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova č. 26/2, o návrhu povinných na zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 16 EXE 5920/2013, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. května 2017, č. j. 17 Co 80/2017-464, takto:
Dovolání povinných se zamítá .
Odůvodnění:
Na návrh oprávněné Okresní soud v Mělníku dne 20. 11. 2013, pod č. j. 16 EXE 5920/2013-29, pověřil na základě vykonatelného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 10. 2012, č. j. 33 Nc 6101/2009-183, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2013, č. j. 16 Co 240/2013-263, podle ustanovení §43a zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, JUDr. Milana Makaria, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha – západ, provedením exekuce k vymožení pohledávky oprávněné ve výši 12.886.890 Kč s příslušenstvím a nákladů řízení ve výši 323.424 Kč a 2.178 Kč, a to „prodejem zástavy – nemovitostí povinných ve společném jmění manželů – objekt bydlení č. p. XY. v obci XY, postaveného na parcele č. XY v k. ú. XY, pozemku parc. č. XY – zastavěná plocha a nádvoří o celkové výměře 416 m2 v k. ú. XY, zapsaných na LV č. XY u katastrálního úřadu pro město XY, obec XY, katastrální území XY“.
Podáními, doručenými soudnímu exekutorovi dne 12. 12. 2013, resp. dne 18. 12. 2013, se povinní domáhali, aby exekuce byla zastavena. Návrh zdůvodnili zejména promlčením jak zástavního práva, tak i vlastní pohledávky oprávněné.
Okresní soud v Mělníku usnesením ze dne 3. 11. 2016, č. j. 16 EXE 5920/2013-376, návrhy obou povinných zamítl. Vyšel ze zjištění, že splatnost celé pohledávky nastala v souvislosti s jejím zesplatněním dne 11. 3. 2009. Oprávněná podala dne 23. 7. 2009 návrh na nařízení prodeje zástavy podle §200y a násl. o. s. ř., usnesení, jímž bylo jejímu návrhu vyhověno, nabylo právní moci dne 26. 8. 2013. Návrh na exekuci podala oprávněná dne 8. 11. 2013. Vycházeje dále z ustanovení §152, §165, §170 odst. 1 písm. a), §100 odst. 1, §112 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále v citacích „obč. zák.“), vyhodnotil situaci tak, že „tříletá promlčecí doba zástavního práva…počala běžet dne 11. 3. 2009, oprávněná podala dne 23. 7. 2009 za účelem uspokojení zajištěné pohledávky návrh na nařízení prodeje zástavy. Usnesení, jímž bylo návrhu vyhověno, nabylo právní moci dne 26. 8. 2013. Za situace, kdy oprávněná podala exekuční návrh dne 8. 11. 2013… pokračovala v prodeji zástavy zcela řádně, neboť časové prodlení v délce zhruba dva a půl měsíce nelze považovat za prodlení jakkoliv nepřiměřené… není postup podle §268 odst. 3 o. s. ř. namístě“. Neshledal důvodným ani návrh povinných na zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. z důvodu promlčení „exekvované pohledávky“ s poukazem na to, že „…žádná z možností vymezených §170 odst. 1 obč. zák. nepočítá s tím, že by zástavní právo mohlo zaniknout a stalo se tak nerealizovatelným v důsledku promlčení zajištěné pohledávky. Naopak §170 odst. 2 obč. zák. výslovně stanoví, že promlčením zajištěné pohledávky zástavní právo nezaniká…“
K odvolání povinných Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23. 5. 2017, č. j. 17 Co 80/2017-464, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Po vyřešení otázky pravomoci českých soudů k provedení exekuce se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a shodně s ním dospěl k závěru, že zástavní právo promlčeno nebylo, a dále uzavřel, že „…s ohledem na to, že se zástavní právo nepromlčelo, není důvodná ani námitka promlčení vymáhané pohledávky…“.
Proti usnesení odvolacího soudu podali oba povinní dovolání, jehož přípustnost spatřují v tom, že „rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení určité otázky hmotného práva, která nebyla v rozhodnutí dovolacího soudu vyřešena“. Za takovou otázku považují otázku, zda „…z ustanovení §170 odst. 2 Občanského zákoníku… “ lze dovodit „možnost uspokojení ze zástavy, i když je pohledávka promlčena“, a shodně uvádějí, že tomu tak není. Dovozují, že oba soudy nepřípustně „přečetly“ znění ustanovení §170 odst. 2 obč. zák. (ve znění zák. č. 367/2000 Sb., resp. zákona č. 317/2001 Sb.) tak, jako by „znělo stejně jako ustanovení §151f odst. 1 obč. zák. ve znění zákona č. 509/1991 Sb. do změny zákonem č. 367/2000 Sb., popřípadě ustanovení §615 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.“. Dále namítají nepřezkoumatelnost zejména rozhodnutí odvolacího soudu. Poukázali i na to, že jejich závěr o interpretaci ustanovení §170 odst. 2 obč. zák. je v souladu s „judikaturou , kterou předložili u jednání soudu prvního stupně“, i „s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4373/2011“. Namítají, že interpretace, jak ji provedl zejména soud prvního stupně, je v rozporu s interpretačními postupy a pravidly, tak jak je stanoví zejména Ústavní soud či odborná literatura. Shodně navrhují, aby byla jak usnesení odvolacího soudu, tak i usnesení soudu prvního stupně zrušena a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Oprávněná v písemném vyjádření považuje závěry soudů obou stupňů o tom, že k promlčení zástavního práva nedošlo, za zcela správné a je též i zcela správný závěr, vztahující se k interpretaci §170 odst. 1 a 2 obč. zák. Má za to, že dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění před účinností zákona č. 296/2017 Sb. (srov. článek II., bod 2. tohoto zákona), tj. do dne 29. 9. 2017 - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené usnesení závisí na vyřešení otázky účinků námitky promlčení pohledávky zajištěné zástavním právem ve vztahu k možnosti zastavení exekuce (výkonu rozhodnutí) prodejem zástavy podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. při aplikaci právní úpravy účinné v době ode dne 1. 1. 2002 do dne 31. 12. 2013, která dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez jednání (§243a odst. 1, věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
V projednávané věci je třeba otázku uspokojení pohledávky ze zástavy řešit s ohledem na vznik tohoto práva – nesporně ke dni 11. 3. 2009 - podle právní úpravy účinné ode dne 1. 1. 2002 do dne 31. 12. 2013, tedy dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník – dále jen „obč. zák.“ (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 31 Cdo 1181/99, uveřejněný pod číslem 70/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1208/2013 a ustanovení §3073 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Podle ustanovení §152 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy.
Podle ustanovení §165 odst. 1 obč. zák. není-li pohledávka zajištěná zástavním právem splněna včas, má zástavní věřitel právo na uspokojení své pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy. Totéž právo má zástavní věřitel, jestliže pohledávka byla po své splatnosti splněna jen částečně nebo nebylo-li splněno příslušenství pohledávky.
Podle ustanovení §170 odst. 2 obč. zák. promlčením zajištěné pohledávky zástavní právo nezaniká.
Podle ustanovení §100 odst. 2 věty první obč. zák. se promlčují všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického.
Podle ustanovení §100 odst. 2 věty třetí obč. zák. se zástavní práva nepromlčují dříve, než zajištěná pohledávka.
Pokud jde o výklad zákona, je třeba nejprve v obecné rovině uvést, že právní teorie v zásadě rozlišuje (podle metod a způsobů výkladů) jazykový výklad (provádí se na základě zjištění smyslu slov a vět podle gramatických, morfologických a syntaktických pravidel), logický výklad (spočívá v tom, že smysl normy se zjišťuje pomocí pravidel formální logiky), systematický výklad (smysl normy se zjišťuje srovnáním s jinými právními normami, v souvislosti s širším celkem, s celým zákonem), historický výklad (smysl normy vysvětluje z okolností, za nichž vznikla, a v souvislosti s cílem, který sledovala) a teleologický výklad (smysl a funkci právní normy vysvětluje v souvislosti se společenskými a sociálními podmínkami a potřebami, v nichž se má norma realizovat). Přitom platí, že žádnou z těchto metod výkladu nelze používat výlučně nebo izolovaně, poněvadž všechny metody jako celek tvoří součást myšlenkového postupu směřujícího k zjištění pravého smyslu právní normy.
Z historického hlediska je třeba připomenout, že institut zástavního práva byl do občanského zákoníku „navrácen“ zákonem č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, a to v ustanoveních §151a až §151m, následně potom zákonem č. 367/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a to v ustanoveních §161 až §174.
Nejvyšší soud již mnohokrát ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že zástavní právo má dvojí funkci; v první řadě funkci zajišťovací a nebyla-li pohledávka zástavního věřitele včas splněna, uplatní se uhrazovací funkce zástavního práva; zástavní věřitel je oprávněn uspokojit se ze zástavy (z výtěžku jejího zpeněžení), aniž by musel spoléhat na to, že se domůže úhrady své pohledávky z majetku dlužníka. Vzniklo-li zástavnímu věřiteli právo na uspokojení ze zástavy, má právo na plnění jak od zástavního dlužníka (z výtěžku zpeněžení zástavy), tak i od „osobního“ dlužníka. Zástavní dlužník tedy v tomto vztahu vystupuje jako tzv. náhradní dlužník, neboť v případě včasného nesplnění dluhu odpovídajícího zajištěné pohledávce ze strany hlavního dlužníka se zástavní věřitel bude moci uspokojit z jeho majetku, tj. z výtěžku zpeněžení zástavy (k tomu srov. též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2006 sp. zn. 21 Cdo 1198/2005, uveřejněného pod číslem 16/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
Tento výklad je poplatný úpravě zástavního práva bez ohledu na změny, ke kterým v průběhu let došlo, veškeré jeho novelizace (tedy ať již zákonem č. 367/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, či zákonem č. 317/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a o změně dalších zákonů, a v této souvislosti i změnou zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, provedenou čl. III. uvedeného zákona) či přijetí zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách jednoznačně tendují k zjednodušení procesu realizace zástavního práva, a tedy k posílení uhrazovací funkce zástavního práva; apologetika výkladu ustanovení §170 odst. 2 obč. zák., jak se o něj pokouší dovolatel, je jednoznačně proti tomuto historickému a teleologickému výkladu.
Dovolatel dále ve svém náhledu zcela pomíjí ustanovení §100 odst. 2 obč. zák., které je v nezměněné podobě v občanském zákoníku přítomno od samého počátku znovuzavedení úpravy zástavního práva, tedy od účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, a které samostatně upravuje promlčení zástavního práva (k jeho promlčitelnosti srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2007, čj. 21 Cdo 681, 682/2006, který byl uveřejněn pod č. 104 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007 a mnohá další). Pokud by bylo možno vyložit ustanovení §170 odst. 2 obč. zák. tak, jak se o to snaží dovolatel [tedy, že uspokojení pohledávky zástavního věřitele prodejem zajištěné nemovitosti v řízení o výkon rozhodnutí prodejem zástavy se lze úspěšně ubránit námitkou promlčení zajištěné pohledávky a přivodit tak zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ], byla by samostatná úprava promlčení zástavního práva zcela obsoletní, a to už prostě proto, že by pro účely obrany zástavního dlužníka plně postačovala obecná úprava promlčení pohledávek. Z tohoto hlediska názor dovolatele, že jeho výklad má oporu i v judikatuře Nejvyššího soudu s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4373/2011, je dokladem nepochopení významu uvedeného rozhodnutí, neboť citovaný rozsudek řeší problematiku promlčení zástavního práva a jeho vazbu na promlčení zajištěné pohledávky, jak to vyžaduje právě ustanovení §100 odst. 2 obč. zák. Výklad zákona, vedoucí k nesmyslnosti zákonné úpravy, je vždy výkladem nepřípustným (je mimo rozumný výklad zákona).
Srovnává-li dále dovolatel ustanovení §151f odst. 1 obč. zák. ve znění do změny zákonem č. 367/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, resp. znění ustanovení §615 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, se zněním ustanovení §170 odst. 2 obč. zák., lze pouze upozornit na to, že jde toliko o rozdílnou legislativní techniku pro vyjádření téhož důsledku. Pokud totiž v ustanovení §151g obč. zák. ve znění do změny zákonem č. 367/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., který řešil otázku zániku zástavního práva, dobově chyběla úprava obdobná v ustanovení §170 odst. 2 obč. zák. („promlčením zajištěné pohledávky zástavní právo nezaniká“), pak, aby byl vyjádřen smysl a účel zástavního práva, je nezbytná úprava, použitá v §151f obč. zák. ve znění do změny zákonem č. 367/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., řešící uplatnění zástavního práva, tedy i s uvedeným dovětkem („…a to i tehdy, když zajištěná pohledávka je promlčena.“). Naopak, pokud se v ustanovení §170 odst. 2 obč. zák. vyjadřuje, že promlčením zajištěné pohledávky zástavní právo nezaniká, pak pro vyjádření smyslu a účelu zástavního práva již není třeba v ustanoveních, řešících jeho uplatnění, dovětku, použitého v ustanovení §151f obč. zák. ve znění do změny zákonem č. 367/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., neboť smysl zůstává i bez tohoto dovětku zachován.
Zástavu lze zpeněžit na návrh zástavního věřitele buď ve veřejné dražbě, nebo soudním prodejem zástavy (srov. §165a odst. 1 obč. zák.). Zpeněžení ve veřejné dražbě se provádí způsobem a za podmínek, jak je upravuje zákon č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách; zpeněžení formou soudního prodeje zástavy se děje potom za podmínek uvedených v ustanovení §200y a násl. o. s. ř. (v případech do dne 31. 12. 2013), popř. v ustanovení §353a a násl. zák. č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, (dále též jen „z. ř. s.“); podle vykonatelného rozhodnutí o nařízení prodeje zástavy lze na návrh zástavního věřitele nařídit výkon rozhodnutí prodejem zástavy (srov. §358 odst. 3 z. ř. s. , resp. §200za odst. 3 o.s.ř. ve znění do dne 31. 12. 2013).
Stanoví-li tedy §170 odst. 2 obč. zák., že promlčením zastavené pohledávky zástavní právo nezanikne, znamená to, že promlčení zastavené pohledávky nemá na existenci zástavního práva k této pohledávce žádný vliv, zástavní právo nadále přetrvává v obou svých funkcích, tedy zejména zůstává zachována jeho funkce uhrazovací. Je tedy zjevné, že ani promlčení zastavené pohledávky věřiteli nebrání své zástavní právo realizovat způsoby uvedenými výše, tedy navrhnout soudu prodej zástavy (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, uveřejněné pod číslem 37/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní) a následně navrhnout i výkon rozhodnutí prodejem zástavy (srov. §358 odst. 3 z. ř. s.).
Z uvedeného je též zřejmé, že pokud zástavní věřitel tímto způsobem realizuje oprávnění ze zástavního práva, byť v situaci, kdy zastavená pohledávka může být promlčena, nemůže se jednat o výkon rozhodnutí, který je nepřípustný ve smyslu ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.; z tohoto hlediska je nutno odlišovat – jak již bylo vysvětleno výše - promlčení zástavním právem zajištěné pohledávky a promlčení zástavního práva samotného, jakožto dva samostatné instituty, mající odlišný právní režim a především odlišný důsledek; pro možnost zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (§52 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád) prodejem zástavy má tak význam pouze promlčení zástavního práva (§100 odst. 2 obč. zák.), které však zjištěno nebylo a toto zjištění (s ohledem na uplatněné dovolací důvody) nebylo předmětem dovolacího přezkumu.
K námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí (zejména) odvolacího soudu, je nutno uvést, že ustálená judikatura Nejvyššího soudu vychází ze závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
Je zřejmé, že z těchto hledisek jak rozhodnutí soudu prvního stupně, tak soudu odvolacího obstály, v obou byly zřetelně a pochopitelně argumenty, proč nebyly shledány námitky povinných důvodnými, vysvětleny; dovolatelé ostatně, jak vyplývá z obsahu dovolání, velice dobře rozpoznali, jaké závěry mají napadat a z jakých důvodů. Námitka tak důvodná není.
K podání povinné 2) ze dne 5. 12. 2018, které bylo podáno elektronicky Nejvyššímu soudu dne téhož dne, nebylo možno pro opožděnost přihlédnout, neboť lhůta v ustanovení §240 odst. 4 o. s. ř. uběhla ke dni 15. 8. 2017 (srovnej též závěry učiněné v bodě 20. nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 647/15).
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správné. Protože nebylo zjištěno, že by bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání povinných podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 3. 2019
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu