ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.3803.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 3803/2018-368
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce P. Z. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Zbořilem, advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí č. 365/7, proti žalovanému V. L. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem v Olomouci, Na střelnici č. 1212/39, o 89.571 Kč, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 104/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. ledna 2008, č. j. 16 Co 272/2007-266, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 89.571 Kč. Žalobu odůvodnil zejména tím, že v době ode dne 11. 9. 2001 do dne 26. 1. 2004 pracoval u žalovaného jako řidič – opravář (fakticky však vykonával výlučně práci řidiče v mezinárodní nákladní dopravě) a konal podle pokynů žalovaného pracovní cesty. Za období ode dne 17. 6. 2003 do dne 15. 11. 2003 vykonal pro žalovaného zahraniční pracovní cesty specifikované v žalobě, které žalovanému vyúčtoval, ale žalovaný mu neproplatil ještě právě částku 89.571 Kč.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. 4. 2007, č. j. 11 C 104/2006 – 221, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 26.535 Kč „zmocněnci žalobce“ J. Z. Vyšel z toho, že v období ode dne 17. 6. 2003 do dne 15. 11. 2003 žalobce vykonal pro žalovaného tvrzené pracovní cesty, že žalovaný žalobci nevyplácel žádné zálohy na stravné, pouze zálohy, které žalobce použil na úhradu parkovného, silniční daně, cla, spedice apod., přičemž žalobce řádně vyúčtoval žalovanému všechny vynaložené výdaje včetně doložení dokladů, a že z vyúčtování žalovaného nevyplývá, že by se jednalo právě o stravné, a že by bylo fakticky v zákonem stanovené výši žalobci vyplaceno, a že „existence vnitřního předpisu upravující stravné v rozhodné době nebyla prokázána včetně toho, že s tímto předpisem byl žalobce seznámen“. Uzavřel, že žalovaný neprokázal, že by žalobci skutečně vyplatil stravné v žalované výši podle příslušných předpisů za žalobcem vykonané zahraniční pracovní cesty.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 1. 2008, č. j. 16 Co 272/2007-266, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení před soudy obou stupňů 41.525 Kč k rukám Mgr. Ing. Petra Konečného, advokáta se sídlem v Olomouci, Na Střelnici č. 39. Dovodil, že z listinných důkazů předložených žalovaným, a to dokladů označených jako „cestovní náhrady - zúčtování záloh“ za období od října 2001 do listopadu 2003, vyúčtování cestovních náhrad všech zaměstnanců žalovaného za období od června 2003 do listopadu 2003 a „měsíčních výkazů práce zaměstnance“ včetně jednotlivých záznamů o provozu vozidla za období od června 2003 do listopadu 2003, „zcela jednoznačně vyplývá“, že žalovaný poskytoval žalobci a stejně tak i ostatním zaměstnancům při zahraničních pracovních cestách podle §21 odst. 2 zákona č. 119/1992 Sb. zálohy na stravné v cizích měnách (žalobce tuto skutečnost stvrdil svým podpisem na dokladech označených jako „cestovní náhrady - zúčtování záloh“). Z měsíčních výkazů práce žalobce za červen 2003 až listopad 2003 odvolací soud zjistil, že při výpočtu nároku na stravné za projednávané zahraniční pracovní cesty žalovaný (resp. jeho účetní) vycházel z údajů o průběhu pracovních cest, které vyplňoval samotný žalobce a které se shodují se specifikací pracovních cest uvedenou v žalobě. Žalovaný při výpočtu nároku na stravné postupoval v souladu s ustanovením §12 odst. 1, 2 a 4 zákona č. 119/1992 Sb. a vyhlášky č. 357/2002 Sb., přičemž žalovaným vypočtená výše nároku na stravné odpovídá základním sazbám stravného stanoveným pro jednotlivé státy se snížením o 25%. Na rozdíl od soudu prvního stupně měl za to, že existence vnitřního předpisu a seznámení žalobce s ním byly dostatečným způsobem prokázány listinnými důkazy, proto nedoplnil dokazování o žalovaným navržené výslechy svědků. Z provedených listinných důkazů nenasvědčuje nic tomu, že by byl žalovaným předložený vnitřní předpis účinný ode dne 1. 1. 2001 antidatován a tedy vyhotoven dodatečně pro účely tohoto sporu. Naopak skutečnost, že žalovaný při výpočtu nároku na stravné u žalobce i u ostatních zaměstnanců vycházel ze základní sazby stravného snížené o 25%, přičemž žalobce pravidelně měsíčně po celou dobu trvání pracovního poměru (resp. minimálně od října 2001 do listopadu 2003) vyúčtování záloh na stravné bez jakýchkoliv připomínek podepisoval, svědčí nepochybně o existenci tohoto vnitřního předpisu, jakož i o tom, že žalobce byl s tímto vnitřním předpisem seznámen. Žalobci vznikl nárok na stravné za projednávané zahraniční pracovní cesty ve výši odpovídající 75% základní sazby stravného. Žalovaný ovšem tento nárok v plném rozsahu uspokojil, neboť žalobci byly poskytnuty zálohy na stravné za měsíce červen 2003 až listopad 2003 vyšší, než činil jeho nárok na stravné.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá nesprávnost závěrů odvolacího soudu a trvá na tom, že zálohy, které mu byly před pracovní cestou vyplaceny, byly zálohy na „ostatní výdaje“, jako jsou pohonné hmoty, dálniční známky, myčka, olej, parkovné, spedice, celní poplatky atd. Na tyto účely také vyplacenou zálohu spotřeboval, což vždy řádně a podrobně vyúčtoval a také doložil konkrétními doklady. Z vyúčtování předloženého žalovaným vůbec nevyplývá ani to, že by se mělo jednat o stravné, ani nebylo prokázáno, že by bylo stravné fakticky a v zákonem stanovené výši vyplaceno. Nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu stran existence vnitřního mzdového předpisu, z něhož má vyplývat žalovaným tvrzené snížení nároku na stravné v zahraniční měně o 25 %. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
V průběhu dovolacího řízení byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. listopadu 2008, č. j. KSOS 39 INS XY, které bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku dne 6. listopadu 2008 v 9.43 hod., prohlášen na žalovaného konkurs a okamžikem zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku bylo řízení v této právní věci přerušeno. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. července 2018, č. j. KSOS 39 INS XY, byl konkurs na majetek žalovaného zrušen.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že předmětem řízení jsou cestovní náhrady za dobu ode dne 17. 6. 2003 do dne 15. 11. 2003
– podle zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, ve znění do 31. 12. 2003, tj. do dne než nabyla účinnosti vyhláška č. 449/2003 Sb., kterou se pro účely poskytování cestovních náhrad stanoví výše sazeb stravného, výše sazeb základních náhrad za používání silničních motorových vozidel a výše průměrných cen pohonných hmot (dále též jen „zákon o cestovních náhradách“).
Podle ustanovení §10 zákona o cestovních náhradách na poskytování náhrad při zahraničních pracovních cestách, včetně jiných a vyšších náhrad, se vztahuje úprava stanovená v §2 až 9, pokud není dále stanoveno jinak.
Podle ustanovení §4 zákona o cestovních náhradách zaměstnanci vyslanému na pracovní cestu přísluší
a) náhrada prokázaných jízdních výdajů,
b) náhrada prokázaných výdajů za ubytování,
c) stravné za podmínek dále stanovených,
d) náhrada prokázaných nutných vedlejších výdajů,
e) náhrada prokázaných jízdních výdajů za cesty k návštěvě rodiny do místa trvalého nebo mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem předem dohodnutého pobytu rodiny, trvá-li pracovní cesta více než sedm po sobě následujících kalendářních dnů, a to každý týden, není-li v kolektivní smlouvě, popřípadě v pracovní smlouvě nebo jiné písemné dohodě se zaměstnancem dohodnuta tato náhrada za delší dobu, nejdéle však za jeden měsíc.
Podle ustanovení §21 odst. 1 zákona o cestovních náhradách požádá-li zaměstnanec o poskytnutí zálohy na náhrady podle tohoto zákona, je zaměstnavatel povinen mu tuto zálohu do výše předpokládané náhrady poskytnout.
Podle ustanovení §21 odst. 3 zákona o cestovních náhradách zaměstnanec je povinen do deseti pracovních dnů po dni ukončení pracovní cesty předložit zaměstnavateli písemné doklady potřebné k vyúčtování pracovní cesty a též vrátit nevyúčtovanou zálohu.
Podle ustanovení §21 odst. 4 zákona o cestovních náhradách zaměstnavatel je povinen do deseti pracovních dnů ode dne předložení písemných dokladů provést vyúčtování pracovní cesty zaměstnance a uspokojit jeho nároky.
Z citovaných ustanovení – mimo jiné – vyplývá, že zaměstnavatel může při zahraniční pracovní cestě poskytnout vyslanému zaměstnanci zálohu na náhrady a tato záloha (tyto zálohy) jsou po dokončení pracovní cesty na základě zaměstnancem předložených písemných dokladů zaměstnavatelem vyúčtovány.
V projednávané věci dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že žalobci byly poskytnuty zálohy na stravné za měsíce červen 2003 až listopad 2003 vyšší, než činil jeho nárok na stravné.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy,
týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkové zjištění o tom, že nárok na cestovní náhrady za pracovní cesty vykonané žalobcem pro žalovaného v období ode dne 17. 6. 2003 do dne 15. 11. 2003 žalovaný v plném rozsahu uspokojil, odvolací soud učinil – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – z výsledků dokazování (zejména z měsíčních výkazů práce žalobce za červen 2003 až listopad 2003, dokladů označených jako „cestovní náhrady - zúčtování záloh“ za období od října 2001 do listopadu 2003, vyúčtování cestovních náhrad všech zaměstnanců žalovaného za období od června 2003 do listopadu 2003 a „měsíčních výkazů práce zaměstnance“ včetně jednotlivých záznamů o provozu vozidla za období od června 2003 do listopadu 2003). Vysvětlil, že při výpočtu nároku na stravné za projednávané zahraniční pracovní cesty žalovaný (resp. jeho účetní) vycházel z údajů o průběhu pracovních cest, které vyplňoval samotný žalobce a které se shodují se specifikací pracovních cest uvedenou v žalobě, a že skutečnost, že žalovaný při výpočtu nároku na stravné u žalobce i u ostatních zaměstnanců vycházel ze základní sazby stravného snížené o 25%, přičemž žalobce pravidelně měsíčně po celou dobu trvání pracovního poměru (resp. minimálně od října 2001 do listopadu 2003) vyúčtování záloh na stravné bez jakýchkoliv připomínek podepisoval, svědčí nepochybně o existenci tohoto vnitřního předpisu, jakož i o tom, že žalobce byl s tímto vnitřním předpisem seznámen. Podle obsahu spisu (provedených důkazů, přednesů účastníků a toho, co za řízení před soudy vyšlo jinak najevo) nelze důvodně dovozovat, že by odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, že by pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo že by v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, byl z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením §133 až §135 o. s. ř. Uvedené skutkové zjištění odvolacího soudu tedy má oporu v provedeném dokazování.
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud „z logiky věci připouští, že oproti jedné záloze bylo prováděno dvojí vyúčtování pracovních cest“, neboť zálohy, které mu byly vypláceny, byly zálohy na „ostatní výdaje“, jako jsou pohonné hmoty, dálniční známky, myčka, olej, parkovné, spedice, celní poplatky atd., přehlíží, že záloha podle ustanovení §21 odst. 1 zákona o cestovních náhradách se poskytuje na cestovní náhrady, aniž se rozlišuje, o které konkrétní náhrady či stravné uvedené v ustanovení §4 zákona o cestovních náhradách se jedná. Nelze proto argumentovat tím, že se jednalo o zálohu jen na „ostatní výdaje“, zatímco na stravné (zvláštní) záloha vyplacena nebyla.
Z uvedeného vyplývá, že napadený měnící rozsudek odvolacího soudu o věci samé je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by tak měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1 o. s. ř.), v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 7. 2019
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu