ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.396.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 396/2017-380
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobců a) V. A. , narozené XY bytem XY, a b) P. A. , narozeného XY, bytem XY, proti žalovaným 1) České straně sociálně demokratické se sídlem v Praze 1, Hybernská č. 1033/7, IČO 00409171 a 2) Cíl, akciové společnosti v Praze se sídlem v Praze 1 - Novém Městě, Hybernská č. 1033/7, IČO 26165376, zastoupeným prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 370/4, o 72.187.080,- Kč s příslušenstvím, o vstupu H-Holding AG se sídlem Steinhausen, Hinterbergstrasse 26, Cham, Švýcarsko, do řízení na místo žalobce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 17/2008, o dovolání žalovaných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. září 2012, č. j. 29 Co 334/2012 – 247, takto:
Usnesení městského soudu a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 10. 2011, č. j. 12 C 17/2008-163 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci (jejich právní předchůdce Z. A., narozený dne XY, zemřelý dne 7. 11. 2016) se domáhali, aby bylo žalovaným uloženo zaplatit jim 72.187.080 Kč a smluvní pokutu 0,3% z této částky za každý den prodlení počínaje dnem 26. 10. 2000 až do zaplacení a úroky ve výši 15% z dlužné částky od 26. 10. 2000 do zaplacení.
Podáním ze dne 25. 7. 2008 původní žalobce Z. A. navrhl, aby na místo něj do řízení vstoupila obchodní společnost H-Holding AG se sídlem Steinhausen, Hinterbergstrasse 26, Cham, Švýcarsko. Na tuto společnost podle jeho tvrzení totiž přešla jeho pohledávka za žalovanými, jež je předmětem tohoto řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 20. 10. 2011, č. j. 12C 17/2008-163, rozhodl, že „v řízení, vedeném proti žalované 1) bude jako se žalobcem namísto Z. A., advokáta se sídlem XY, pokračováno s H-Holding AG, se sídlem Steinhausen, Hinterbergstrasse 26, Cham, Švýcarsko“. Vyšel z toho, že zástavní smlouvou podepsanou dne 24. 4. 2008 mezi žalobcem a společností H-Holding AG byl žalobci (Z. A.) uvedenou společností poskytnut úvěr v částce 8.500.000 Kč. K zajištění této pohledávky žalobce jako zástavce zastavil zástavnímu věřiteli „všechny pohledávky za svým dlužníkem ČSSD, které vlastní z titulu mandátní smlouvy“. Pro případ nesplnění závazku zástavce vrátit zástavnímu věřiteli dluh ve výši 8.500.000 Kč do dne 30. 6. 2008 bylo sjednáno, že marným uplynutím dne 1. 7. 2008 se zástavní věřitel stává vlastníkem všech pohledávek svěřených mu touto zástavní smlouvou do zástavy. Vztahy založené uvedenou smlouvou i smlouvou o úvěru se podle ujednání jejích účastníků mají řídit právem Jihoafrické republiky. Protože žalobce svoji povinnost zaplatit do dne 30. 6. 2008 dluh ve výši 8.500.000 Kč nesplnil, zástavní věřitel jej dopisem ze dne 7. 7. 2008 informoval o propadnutí zástavy podle uvedené zástavní smlouvy. Uzavřel, že právo Jihoafrické republiky připouští smluvní zřízení zástavního práva k jakémukoli majetku dlužníka, jemuž byly poskytnuty věřitelem finanční prostředky, k zajištění splnění povinnosti tyto prostředky vrátit a předpokládá, že obsahem smluveného zástavního práva je možnost věřitele nakládat po uplynutí stanoveného období se zástavou jako s vlastním majetkem. Vzhledem k tomu, že žalobce svému věřiteli neuhradil dluh z úvěrové smlouvy, stal se podle smluvních ujednání ke dni 1. 7. 2008 jeho věřitel obchodní společnost H-Holding AG se sídlem Steinhausen, Hinterbergstrasse 26, Cham, Švýcarsko, namísto žalobce věřitelem zastavených pohledávek, tj. i pohledávky uplatněné vůči oběma žalovaným v tomto řízení. Soud proto v souladu s ustanovením §107a odst. 2 o. s. ř. rozhodl o vstupu společnosti H-Holding AG jako žalobce do řízení, „když ten se svým vstupem do řízení souhlasil“.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 9. 2012, č. j. 29 Co 334/2012 – 247, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že soud prvního stupně nepochybil, jestliže rozhodl způsobem uvedeným ve výroku napadeného usnesení, protože i podle závěru odvolacího soudu byly pro takové rozhodnutí splněny zákonné podmínky.
V dovolání proti usnesení odvolacího soudu žalované namítají, že jihoafrické právo „propadnou zástavu neumožňuje“, že National Credit Act 34 of 2005 (o nějž své rozhodnutí soudy opřely) se na daný případ vůbec nevztahuje, a že ujednání o propadné zástavě nelze v České republice přiznat účinky. Navrhly, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 12 C 17/2008-163, ze dne 20. 10. 2011, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do dne 31. 12. 2012, neboť napadené usnesení bylo vydáno přede dnem 1. 1. 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť napadeným usnesením bylo rozhodnuto o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka, přezkoumal usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez jednání (§243a odst. 1, věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
V projednávané věci jde o posouzení (dovolatelkami označené) otázky, zda po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva, má-li být touto skutečností „propadnutí zástavy“ podle účastníky sjednaného práva Jihoafrické republiky.
Uvedenou otázkou se ve vztahu mezi týmiž účastníky, na základě stejné zástavní smlouvy a smlouvy o úvěru zabýval Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4334/2014. Dovodil, že k posouzení otázky, zda je přípustné ujednání o propadné zástavě podle v zástavní smlouvě zvoleného práva Jihoafrické republiky, se nelze obejít bez znalosti obsahu zvoleného práva. Připomněl, že zásadně justiční orgán má zjišťovat obsah cizího práva jakýmkoli dostupným, spolehlivým způsobem; může si opatřit znalost cizího práva přímo sám z pramenů jemu dostupných, jsou-li dostatečně spolehlivé, zejména s ohledem na možnost změn, ke kterým v cizím právním řádu může kdykoliv dojít. Může požadovat součinnost od účastníků, zejména jde-li o cizí právnické osoby, které mají vlastní právníky, nebo jsou-li účastníci zastoupeni advokáty, kteří mají možnost opatřit si od svého zahraničního spojení příslušné prameny, literaturu nebo vyjádření a posudky, jakož i požadovat od účastníka předložení osvědčení o cizím právu, vydané příslušným orgánem cizího státu, případně si opatřit posudek příslušného znalce. Teprve v případě, že se nepodaří soudu přes veškeré rozumně vynaložené úsilí obsah cizího práva zjistit, je třeba použít náhrady za nezjištěné cizí právo, jímž je v případě pravomoci českých soudů v řízení právo české podle zásady lex fori. Pro zjištění obsahu cizího práva přitom nestačí zjistit pouhý text právního předpisu, ale také informace o jeho výkladu (odbornou komentářovou literaturu, judikaturu apod.), pokud ze samotného textu cizího práva není jeho obsah a způsob aplikace jednoznačný. Soud je povinen pro zjištění cizího práva učinit všechna nezbytná opatření, jež jsou reálně dostupná; bude záviset na okolnostech konkrétního případu, jaké opatření z těch, které přicházejí v úvahu, zvolí. S ohledem na obsah dovolacích námitek – konkrétně, že National Credit Act 34 of 2005 se na daný případ nevztahuje a že jihoafrické právo nespojuje se sjednáním propadné zástavy přechod práva - nebude zřejmě samotná znalost textu příslušného právního předpisu do té míry dostatečná, aby poskytovala náležitý podklad pro právní závěr, že zástavní smlouva se sjednanou propadnou zástavou je tou právní skutečností, která během řízení nastala, s níž lze spojovat přechod práva, o něž v řízení jde, tedy že byla splněna jedna z podmínek procesního nástupnictví podle §107a o. s. ř. Od těchto závěrů nemá dovolací soud důvod se odchylovat.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Dovolací soud je proto zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 1) k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 a §226 odst. 1 o. s. ř.).
Protože se tímto usnesením dovolacího soudu řízení ve věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých za dovolacího řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 7. 2019
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu