ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.4127.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 4127/2018-541
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v exekuční věci oprávněného H. K. – K. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Pavlou Brennan Kahounovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Ostrovní č. 126/30, proti povinným 1) P. B. , narozenému dne XY, bytem v XY, 2) J. B. , narozené dne XY, bytem v XY, 3) P. B. , narozenému dne XY, bytem v XY, a 4) S. B. , narozenému dne XY, bytem v XY, všem zastoupeným Mgr. Ivo Kráčmarem, advokátem se sídlem v Olomouci, Táboritů č. 237/1, o zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 51 EXE 5868/2014, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 27. dubna 2018, č. j. 40 Co 578/2017-489, takto:
I. Dovolání oprávněného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 27. 4. 2018, č. j. 40 Co 578/2017-489 (do výroku o potvrzení usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 12. 10. 2017, č. j. 51 EXE 5868/2014-446, o zastavení exekuce), jednak neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. [může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by bylo z dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění dovolatele splněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013); má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje ( srov. například již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod číslem 116/2014 v časopise Soudní judikatura, odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem; má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit a alespoň stručně uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak], jednak v něm uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (zpochybňuje-li skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, nesouhlasí-li s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a předestírá-li opačné skutkové závěry, na nichž buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci). V dovolacím řízení proto nelze pro tyto vady pokračovat.
Dovolatel v posuzované věci sice vymezuje jeden z důvodů přípustnosti dovolání, který je upraven v ustanovení §237 o. s. ř., když tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva (jím označené jako „určení způsobu započítání úhrady dluhu ze strany dlužníka“), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, avšak již vůbec neuvádí, od které „ustálené rozhodovací praxe“, tedy od kterého nebo kterých rozhodnutí dovolacího soudu se konkrétně měl odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlit.
Dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 27. 4. 2018, č. j. 40 Co 578/2017-489 (do výroku o náhradě nákladů řízení), není podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání oprávněného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 1. 2019
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu