ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.4328.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 4328/2018-188
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně M. S. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Karlem Smutným, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá č. 727/39, proti žalovanému Dopravnímu podniku hl. m. města Prahy, akciové společnosti se sídlem v Praze 9, Sokolovská č. 217/42, IČO 00005886, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 52 C 109/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2018, č. j. 30 Co 34/2018-144, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2018, č. j. 30 Co 34/2018-144, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce, zda má zaměstnavatel ve vztahu k zaměstnanci, který pozbyl vzhledem ke svému zdravotnímu stavu podle lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb nebo rozhodnutí příslušného správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává, dlouhodobě způsobilosti konat dále dosavadní práci, povinnost postupovat podle ustanovení §41 odst. 1 písm. a) zák. práce anebo podle ustanovení §52 písm. e) zák. práce, srov. odvolacím soudem zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1276/2016, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5825/2016, anebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4578/2017. V uvedených rozhodnutích byl k výkladu vztahu ustanovení §41 odst. 1 písm. b) zák. práce a ustanovení §52 písm. d) zák. práce přijat právní názor - který platí obdobně i při výkladu vztahu ustanovení §41 odst. 1 písm. a) zák. práce a ustanovení §52 písm. e) zákoníku práce - podle něhož, nemůže-li zaměstnanec konat dosavadní práci pro pracovní úraz, nemoc z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí (nedošlo-li mezi smluvními stranami základních pracovněprávních vztahů - zaměstnancem a zaměstnavatelem - k dohodě o řešení situace tím vzniklé), zákon zaměstnavateli nepředepisuje, zda má postupovat podle ustanovení §41 odst. 1 písm. b) zák. práce (a převést zaměstnance na jinou práci, která je pro něho vhodná vzhledem k jeho zdravotnímu stavu a schopnostem a pokud možno i k jeho kvalifikaci) nebo podle ustanovení §52 písm. d) zák. práce (a dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru). Znamená to, že zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. d) zák. práce, i kdyby ho mohl převést na jinou práci, a že zaměstnavatel nemusí rozvazovat pracovní poměr se zaměstnancem výpovědí podle ustanovení §52 písm. d) zák. práce, rozhodne-li se ho převést na jinou práci podle ustanovení §41 odst. 1 písm. b) zák. práce] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Námitky dovolatelky, že „zaměstnavatel má povinnost buď postupovat ve smyslu zákoníku práce a převést zaměstnance konkrétně ve smyslu §41 odst. 1 písm. a) ZP či dvoustranným právním jednáním dojít ke konsenzu se zaměstnancem“ a že „ani k jedné věci v uvedeném případě za strany žalovaného nedošlo a tím jsou dány předpoklady pro nezákonnost postupu žalovaného“, neobstojí. V posuzovaném případě není sporu o tom, že mezi žalobkyní a žalovaným k „dohodě o řešení situace tím vzniklé nedošlo“, přičemž není rozhodné, zda z toho důvodu, že žalovaný pro žalobkyni jinou práci, která je pro ni vhodná vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu a schopnostem a pokud možno i k její kvalifikaci, neměl, nebo proto, že žalovaný nebyl ochoten převést žalobkyni na jinou práci podle ustanovení §41 odst. 1 písm. a) zák. práce, přestože takovou jinou práci pro ni měl, či z jiných důvodů. Platí totiž – jak výše uvedeno – že, nemůže-li zaměstnanec konat dosavadní práci ze zdravotních důvodů, zákon zaměstnavateli neukládá, zda má postupovat podle ustanovení §41 odst. 1 písm. a), případně b) zák. práce (a převést zaměstnance na jinou práci, která je pro něho vhodná vzhledem k jeho zdravotnímu stavu a schopnostem a pokud možno i k jeho kvalifikaci) nebo podle ustanovení §52 písm. d), případně e) zák. práce (a dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru z tam uvedeného důvodu); volba postupu je zde vždy na zaměstnavateli.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 1. 2019
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu