ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.4345.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 4345/2018-89
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně D. O. K. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Liborem Buchtou, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů č. 406/23, proti žalované Dufry CE, s. r. o. se sídlem v Praze 6, Veleslavínská č. 150/44, IČO 27888789, zastoupené Mgr. Kamilou Roučkovou, advokátkou se sídlem v Roudnici nad Labem, Mlýnská č. 298, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 133/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2018 č. j. 30 Co 107/2018-70, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2018 č. j. 30 Co 107/2018-70 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu [jeho právní závěr, že podle skutkového vymezení důvodu výpovědi z pracovního poměru žalovaná přistoupila k rozvázání pracovního poměru s žalobkyní z důvodu podle ustanovení §52 písm. a) zákoníku práce] je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
K požadavku určitosti výpovědi z pracovního poměru srov. (ve vztahu k obsahově shodné právní úpravě v předchozím zákoníku práce) například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1967 sp. zn. 6 Cz 193/67, uveřejněný pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1369/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1138/2011 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. 21 Cdo 3316/2014 a v nich vyjádřený právní názor, že výpovědní důvod musí být v písemné výpovědi uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit, tj. který zákonný výpovědní důvod uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný výpovědní důvod nebude možné dodatečně měnit, přičemž skutečnosti, které byly důvodem výpovědi, není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle je výpověď z pracovního poměru neplatná jen tehdy, jestliže by se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byla zaměstnanci výpověď dána. Závěr odvolacího soudu, že „žalovaná v přezkoumávané výpovědi jednoznačně uvedla, že rozhodla o skončení veškerých svých aktivit a že právě toto je důvodem výpovědi dané (také) žalobkyni, je tedy naplněn výpovědní důvod podle ustanovení §52 písm. a) zák. práce“, odpovídá úmyslu (skutečné vůli) žalované, který byl dovolatelce jako adresátce projevu vůle znám (dovolatelka o něm musela vědět, neboť – jak uvedl odvolací soud – „nenechává další text výpovědi žádnou pochybnost o tom, že jde o změny spočívající právě v tom, že bude skončena veškerá aktivita žalované v České republice“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. 21 Cdo 5281/2016).
K otázce odlišení výpovědních důvodů uvedených v ustanovení §52 písm. a) až c) zákoníku práce srov. (ve vztahu k obsahově shodné právní úpravě v předchozím zákoníku práce) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. 21 Cdo 3133/2005, uveřejněný pod č. 84 v časopise Soudní judikatura, roč. 2010. Dovolací soud v uvedeném rozhodnutí dospěl k závěru, že výpovědní důvody uvedené v ustanoveních §46 odst. 1 písm. a) až c) zákoníku práce [nyní §52 písm. a) až c) zákoníku práce] se především odlišují podle toho, jaká organizační změna u zaměstnavatele nastala. Ruší-li se zaměstnavatel nebo jeho část, aniž by práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů přešly podle zákoníku práce nebo zvláštních právních předpisů na přejímajícího zaměstnavatele, jde o výpovědní důvod podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zákoníku práce [nyní §52 písm. a) zákoníku práce]. Změnil-li zaměstnavatel nebo jeho část místo, kde dosud působili, jedná se o výpovědní důvod podle ustanovení §46 odst. 1 písm. b) zákoníku práce [nyní §52 písm. b) zákoníku práce], neboť se přemístil zaměstnavatel nebo jeho část. Organizační změny podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce [nyní §52 písm. c) zákoníku práce] pak spočívají v tom, že bylo rozhodnuto o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných [v ustanoveních §46 odst. 1 písm. a) až c) zákoníku práce, resp. nyní v ustanovení §52 písm. a) až c) zákoníku práce výslovně neuvedených] organizačních změnách.
Namítá-li dovolatelka s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2015 sp. zn. 21 Cdo 4596/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2017 sp. zn. 21 Cdo 5302/2016 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2013 sp. zn. 21 Cdo 2152/2012, že se odvolací soud při zjišťování důvodu výpovědi z pracovního poměru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pak přehlíží, že soudy v tam posuzovaných věcech vycházely z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než který byl zjištěn v projednávané věci.
Dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a ze kterého nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., zpochybňuje-li skutková zjištění a skutkové závěry odvolacího soudu (nesouhlasí-li s tím, že organizační změny u žalované „měly spočívat v ukončení veškerých aktivit žalované v České republice“, a namítá-li, že „nebyla řádně tvrzena a prokázána existence jakéhokoliv konkrétního rozhodnutí zaměstnavatele o organizačních změnách“, že „existují zde tedy dokonce dvě rozhodnutí žalované o organizačních změnách s rozdílným obsahem, která byla učiněna v rozdílné dny“, avšak „odvolací soud dospívá k závěru, že se mělo jednat toliko o jediné rozhodnutí“). Ani tyto námitky proto nezakládají přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.
V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 3. 2019
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu