ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.437.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 437/2019-124
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Masarykovy univerzity se sídlem v Brně, Žerotínovo nám. č. 617/9, IČO 00216224, proti žalované K. B., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Martinem Halahijou, advokátem se sídlem v Brně, Gajdošova č. 4392/7, o určení, že byly splněny podmínky pro uzavření pracovního poměru na dobu určitou, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 190/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. září 2018 č. j. 15 Co 131/2018-100, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2018 č. j. 15 Co 131/2018-100 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce možnosti opakovaného sjednávání pracovního poměru na dobu určitou u akademických pracovníků vysokých škol, na které se vztahoval zákon č. 111/1998 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2009, s ohledem na ustanovení §39 odst. 2 zákoníku práce srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016 sp. zn. 21 Cdo 2513/2014, který byl uveřejněn pod č. 125 v časopise Soudní judikatura, roč. 2016, a v něm uvedený závěr, že na pracovní poměr uzavřený na dobu určitou mezi vysokou školou a jejím akademickým pracovníkem podle ustanovení §70 odst. 4 zákona o vysokých školách (ve znění účinném do 31. 12. 2009), který byl zvláštním právním předpisem ve smyslu ustanovení §39 odst. 3 písm. a) zákoníku práce (ve znění účinném do 31. 12. 2009), se omezení uvedené v ustanovení §39 odst. 2 zákoníku práce nevztahovalo; k otázce splnění zákonem stanovených podmínek pro uzavření (prodloužení) pracovního poměru na dobu určitou mezi vysokou školou a akademickým pracovníkem po 31. 12. 2011 v případě, že strany mezi sebou před 1. 1. 2012 uzavřely více než jeden pracovní poměr na dobu určitou, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018 sp. zn. 21 Cdo 3183/2018 a v něm vyslovený právní závěr, že počet opakování pracovního poměru na dobu určitou je nutné – s ohledem na datum účinnosti novely zákoníku práce provedené zákonem č. 365/2011 Sb. a na ustanovení čl. X zákona č. 365/2011 Sb. – uvažovat od vzniku (opakovaného sjednání nebo prodloužení) pracovního poměru na dobu určitou po 31. 12. 2011] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nemohou založit ani námitky žalované, že „z důvodu restriktivního a přepjatě formalistického přístupu k žalobnímu petitu odvolací soud při svém rozhodování nesprávně posoudil, zdali byly splněny podmínky pro sjednání pracovního poměru na dobu určitou“, že odvolací soud umožnil, aby „došlo ke zneužití práva na straně žalobkyně“, a že „odvolací soud se stejně jako soud prvního stupně zabýval toliko otázkou, zdali žalobkyně zneužila právo v roce 2009, zcela formalisticky tedy vázal toto právní hodnocení na extrémně restriktivně chápaný petit“. Soudy v projednávané věci rozhodovaly o tom, zda mezi žalobkyní a žalovanou byly ke dni 24. 6. 2014, kdy byla mezi nimi uzavřena poslední dohoda o změně pracovní smlouvy, splněny podmínky pro sjednání pracovního poměru na dobu určitou (který byl uvedenou dohodou o změně pracovní smlouvy prodloužen do 31. 8. 2016). Vzhledem k takto vymezenému předmětu řízení vyplývajícímu z podané žaloby se soudy nezabývaly (nemohly zabývat) skutkovými okolnostmi, na něž žalovaná poukazuje a které považuje za zneužití práva ze strany žalobkyně, neboť k nim mělo dojít až v roce 2016 (kdy již nedošlo k dalšímu prodloužení pracovního poměru sjednaného na dobu do 31. 8. 2016) a z tohoto důvodu nemohou závěr, zda ke dni 24. 6. 2014 byly splněny podmínky pro sjednání pracovního poměru mezi žalobkyní a žalovanou na dobu určitou, nijak ovlivnit. Z takových námitek proto nevyplývají žádné právní otázky, na nichž by záviselo rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované (aniž by mohl přihlížet k doplnění dovolání ze dne 21. 12. 2019, které bylo podáno až po uplynutí lhůty k podání dovolání – srov. ustanovení §242 odst. 4 o. s. ř.) podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 10. 2019
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu