ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.4386.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 4386/2018-169
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně I. C. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Lukášem Venclem, advokátem se sídlem v Berouně, Pražská č. 212/38, proti žalovanému VALEO VÝMĚNÍKY TEPLA s. r. o. se sídlem v Žebráku, Skandinávská č. 992, IČO 26131056, zastoupenému Mgr. Tomášem Bílkem, advokátem se sídlem v Praze 1, V Celnici č. 1034/6, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu v Berouně pod sp. zn. 7 C 88/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2018, č. j. 23 Co 28/2018-129, ve znění usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. června 2018, č. j. 23 Co 28/2018-137, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Tomáše Bílka, advokáta se sídlem v Praze 1, V Celnici č. 1034/6.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2018, č. j. 23 Co 28/2018-129, ve znění usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2018, č. j. 23 Co 28/2018-137, jednak neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. [může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by bylo z dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění dovolatele splněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013); má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod číslem 116/2014 v časopise Soudní judikatura, odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem; má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit a alespoň stručně uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak], jednak v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, nesouhlasí-li s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil (zejména odvolacím soudem opakovanou výpověď svědka M. H. ve vztahu k jiným důkazům – k výpovědi svědkyně E. C. a svědka J. S.), a předestírá-li vlastní hodnocení důkazů (že „o věrohodnosti svědkyně E. C. neměl pochybnosti ani soud prvního stupně, ani soud odvolací“, že „výpověď svědka H. je účelová“ a že „na rozdíl od názoru soudu odvolacího ji žalobkyně vnímá jako nepravdivou“) s opačnými skutkovými závěry, na nichž buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci]. V dovolacím řízení tedy nelze pro tyto vady pokračovat.
Dovolatelka v posuzované věci pouze cituje ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění dovolatelky splněn.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 2. 2019
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu