ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.566.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 566/2019-455
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně M. O. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Danielem Marouškem, advokátem se sídlem v Krnově – Pod Bezručovým vrchem, Dvořákův okruh č. 2147/11, proti žalovanému A. se sídlem v XY, IČO XY, zastoupenému JUDr. ICLic. Ronaldem Němcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Platnéřská č. 191/4, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 231/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. července 2018, č. j. 23 Co 302/2014-367, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Daniela Marouška, advokáta se sídlem v Krnově – Pod Bezručovým vrchem, Dvořákův okruh č. 2147/11.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 14. 8. 2012 žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní rozvazuje pracovní poměr podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce, přičemž jako důvod uvedl přijetí organizačního opatření čj. 7769/2009 dne 28. 12. 2009, dle kterého jsou nadále pověřováni zajištěním péče o nemocné v nemocnicích a léčebnách nositelé svátosti svěcení. V důsledku této změny se stala žalobkyně, která není nositelem svátosti svěcení, nadbytečnou.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru ze dne 14. 8. 2012 daná žalovaným žalobkyni je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že „je otázkou, za jakým účelem bylo organizační opatření přijato“, když po dobu 17 měsíců od nabytí jeho účinnosti se jím zaměstnavatel neřídil, nepropustil žádné zaměstnance, kteří nesplňovali požadované kvalifikační předpoklady (kněžské svěcení), a navíc v rozporu s organizačním opatřením dokonce přijal novou zaměstnankyni. Toto opatření tedy bylo uplatněno pouze proti žalobkyni, a to až poté, co vyhrála soudní spor o neplatnost výpovědi podle ustanovení §52 písm. g) zák. práce ze dne 24. 11. 2009.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 4. 11. 2013, č. j. 23 C 231/2012-118, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 3. 2014, č. j. 23 C 231/2012-142, určil, že výpověď z pracovního poměru ze dne 14. 8. 2012 je neplatná, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 29.104,- Kč k rukám její zástupkyně. Vyšel z toho, že je nadán pravomocí tento spor projednat, a po provedeném dokazování dospěl k závěru, že organizační změna čj. 7769/2009 ze dne 28. 12. 2009 byla účelová, neboť nedošlo ke snížení finančních prostředků ani k rušení míst pastoračních asistentů, a skutečná nadbytečnost žalobkyně tak nevznikla. Navíc žalovaný „poskytl“ žalobkyni organizační opatření ze dne 28. 12. 2009 až 15 měsíců poté, co jí byla dána výpověď.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 9. 2014, č. j. 23 Co 302/2014-149, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 14. 8. 2012 zamítl, a zároveň rozhodl, že žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že v projednávané věci není dána pravomoc soudu, neboť žalobkyně byla ve „zvláštním honorovaném vztahu, v tzv. služebním poměru k církvi“, který sice nese částečně znaky pracovního poměru, avšak s ohledem na tento vztah sui generis a úpravu vyplývající z kanonického práva neumožňuje soudu přezkoumat skončení vztahu žalobkyně k žalovanému, jelikož církve a náboženské společnosti spravují svoje záležitosti nezávisle na státních orgánech.
Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 17. 8. 2016, č. j. 21 Cdo 1320/2015-191, zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.300,- Kč k rukám advokáta JUDr. Michala Pacovského. Vyšel z toho, že neodlučitelnou součástí ústavně zaručeného práva církví a náboženských společností spravovat nezávisle na státních orgánech své záležitosti je kromě jiného právo stanovit si vlastní podmínky pro ustanovování do funkce osob vykonávajících duchovenskou činnost (a jejich odvolávání z funkce) a určit vlastní pravidla pro posouzení způsobilosti těchto osob k výkonu duchovenské činnosti. S poukazem na kánon 207 §2 kodexu kanonického práva – CIC vyhlášeného dne 23. 1. 1983 papežem Janem Pavlem II., podle něhož z obou skupin věřících (duchovních i laiků) pocházejí křesťané, „kteří uskutečňováním evangelijních rad prostřednictvím slibu nebo jiných posvátných závazků, církví uznaných a potvrzených, se svým zvláštním způsobem zasvěcují Bohu a pomáhají církvi v jejím spásonosném poslání; i když jejich stav nepatří do hierarchické skladby církve, přece přísluší k životu a svatosti církve“, na článek X. Základního dokumentu Církve římskokatolické (ve znění platném od 25. 4. 2012 do 16. 5. 2014), který mimo jiné stanoví, „že vyžaduje-li to potřeba církve, mohou být další k tomu vhodné osoby po náležité přípravě pověřeny (jmenovány) diecézním biskupem na dobu neurčitou nebo určitou k výkonu další vymezené duchovenské služby v církvi (např. pastorační asistenti, lektoři, akolyté, katecheté a další)“, a na to, že výkon funkce pastoračního asistenta, jakožto osoby vykonávající duchovenskou činnost, je zcela jistě „věcí spojenou s vyznáváním víry“, o které podle §4 odst. 1 zákona o církvích a náboženských společnostech si církev rozhoduje svébytně, souhlasil se závěrem odvolacího soudu, že v projednávané věci není dána pravomoc soudu, neboť žalobkyně byla ve „zvláštním honorovaném vztahu, v tzv. služebním poměru k církvi“, který sice nese částečně znaky pracovního poměru, avšak s ohledem na tento vztah sui generis a úpravu vyplývající z kanonického práva neumožňuje soudu přezkoumat skončení vztahu žalobkyně k žalovanému.
K ústavní stížnosti žalobkyně Ústavní soud nálezem ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3591/16, rozhodl, že rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 2016, č. j. 21 Cdo 1320/2015-191, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. září 2014, č. j. 23 Co 302/2014-149, a řízeními předcházejícími jejich vydání bylo porušeno právo stěžovatelky na přístup k soudu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a stěžovatelčina svoboda vyznání zaručená čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 9 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a že „tato rozhodnutí se proto ruší“. Vytknul odvolacímu soudu, že přijal jako výchozí premisu, že mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem byl služební poměr duchovního, ačkoliv z pozic stěžovatelky i vedlejšího účastníka je zřejmé, že mezi nimi bylo a je sporné, zda stěžovatelka byla duchovním Církve římskokatolické, či nikoliv. Rozvedl, že pojem „duchovní“ má z hlediska práva dvě roviny - vnitřní, tj. týkající se vzájemných vztahů duchovního a jeho církve či náboženské společnosti, a vnější týkající se vztahů duchovního ke třetím osobám a veřejné moci. Vnitřní rovina tohoto pojmu spadá v zásadě do vnitřní autonomie církve či náboženské společnosti a řídí se rovněž jejími vnitřními předpisy. Vnější rovina tohoto pojmu zahrnuje případy, v nichž realizace duchovní činnosti přesahuje toliko danou církev či náboženskou společnost a v nichž tedy dochází k interakci se subjekty stojícími vně, pro kteréžto případy právní řád předepisuje zvláštní úpravu. Souhlasil s vedlejším účastníkem (zde žalovaným), že obecné soudy nejsou oprávněny kanonické právo vykládat, z čehož ovšem plyne, že se ani vedlejší účastník nemůže domáhat určitého výkladu pojmu „duchovní“ obecnými soudy. Ačkoliv obecným soudům bylo zapovězeno samostatně normy kanonického práva vykládat, měly v rámci dokazování povinnost zjistit, jaký je význam pojmu „duchovní“ uvnitř Církve římskokatolické, resp. poskytnout účastníkům řízení možnost navrhnout k tomu důkazy. Důvodnou shledal též námitku stěžovatelky (zde žalobkyně), že ji nelze považovat za duchovní, neboť v souladu s ustanovením §2 odst. 4 zákona o církvích a náboženských společnostech, jakož i s právem kanonickým musí duchovní Církve římskokatolické se svým ustanovením souhlasit, což ona neučinila. Zdůraznil, že vzhledem k mimořádným právním dopadům vstupu do duchovního stavu souhlas dotčené osoby s tímto vstupem nesmí být toliko konkludentní a musí být učiněn takovým způsobem, který nevzbuzuje žádné pochyby o tom, že dotčená osoba tak činí skutečně vědomě a svobodně. Uzavřel, že úkolem obecných soudů bude provést dokazování za účelem zjištění, zda stěžovatelka měla na základě vnitřních předpisů Církve římskokatolické postavení duchovní osoby této církve, v kterémžto případě jejich pravomoc k meritornímu rozhodnutí jejího sporu s vedlejším účastníkem dána není, nebo zda toto postavení neměla, v kterémžto případě je jejich povinností spor projednat meritorně, respektive meritorně přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně. Správný výklad těchto vnitřních předpisů tedy obecné soudy musí učinit předmětem dokazování.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 7. 2018, č. j. 23 Co 302/2014-367, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího i dovolacího řízení 43.600 Kč k rukám advokáta Mgr. Daniela Marouška. „Při respektování závěru rozhodnutí Ústavního soudu III. ÚS 136/2000, I. ÚS 1240/09, IV. ÚS 1062/15, rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dudová a Duda proti České republice z 30. 1. 2001, II. ÚS 331/06, Pl. ÚS 6/02, a nálezu Ústavního soudu III. ÚS 3591/16, a to i s přihlédnutím k rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu ČR (21 Cdo 628/2006, 21 Cdo 4075/2011, 21 Cdo 702/2007), po zhodnocení výpovědi žalobkyně, svědků, doplnění dokazování shora označenými listinami (dohodou o pracovní činnosti žalobkyně ze dne 2. 1. 1998, jmenovacím dekretem ze dne 29. 1. 1998, pracovní smlouvou ze dne 1. 10.2002 ve znění dodatku ze dne 29. 9. 2003, z 21. 9.2004, 7. a 27. 11. 2003, pracovní náplní pastorační asistentky - žalobkyně ze dne 30. 11. 2003, ustanovením do funkce samostatné pastoračně asistentky VFN Praha 2 ze dne 29. 12. 2006 a odvoláním z funkce pastorační asistentky ze dne 24. 11. 2009, Základním dokumentem církve římskokatolické ze dne 1. 1. 2016 a organizačním opatřením ze dne 23. 12. 2009, pokynem generálního vikáře o ustanovování duchovních ve smyslu kánonu 207, §1 CIC ze dne 8. 1. 1993, Metodickým pokynem ministerstva zdravotnictví o duchovní péčí ve zdravotnických zařízeních lůžkové péče poskytovatelů zdravotních služeb, Směrnicí A. ze dne 13. 3. 2009, o služebním poměru křesťanů a křesťanek pověřených zvláštní službou v církvi, Instrukcí ČBK 2001) ve spojení se skutkovými závěry soudu I. stupně dospěl k závěru, že žalobkyně nevstoupila do služebního poměru duchovního, a pokud jí byla dána výpověď pro výpovědní důvod uvedený v ust. §52 písm. c) zákoníku práce je dána soudní pravomoc k přezkumu a rozhodnutí o určení neplatnosti výpovědi“. Aplikací norem církevního práva do konkrétních poměrů projednávané věci dovodil, že žalobkyně uzavřela s žalovaným pracovní poměr, žalovaný po řadu let k žalobkyni přistupoval jako k zaměstnankyni, kdy směšoval v pracovněprávní dokumentaci pojmy „pracovního poměru“ i „služebního poměru duchovního“, stejně tak činila žalobkyně, která i s ohledem na své obsáhlé teologické znalosti a její činnost v oboru kaplanství i na mezinárodní úrovni, nikterak nebrojila proti dokumentům vystaveným zaměstnavatelem, v nichž odkazoval na služební poměr, sama se následně v mimosoudní fázi domáhala vystavení dokumentů týkajících se „služebního poměru“, nicméně k tomuto jednání žalobkyni vedl předchozí administrativní přístup žalovaného, když na žalobkyni je nutno hledět jako na zaměstnance představujícího slabší smluvní stranu, přičemž „je zarážející, že žalobkyně při jejích znalostech nečinila žádné kroky dříve k vyjasnění jejího postavení“. S přihlédnutím k poměrům konkrétní projednávané věci a v souladu s ustálenou soudní praxí uzavřel, že ke vzniku pracovního poměru žalobkyně u žalovaného došlo dohodou účastníků pracovněprávního vztahu na druhu práce, místu výkonu práce i datu nástupu do práce. Žalobkyně jako zaměstnankyně vykonávala závislou práci ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti, z její strany se jednalo o výlučně osobní výkon zcela specifické práce, a to jménem zaměstnavatele i jménem církve římskokatolické, a to za odměnu v dohodnuté době, na odpovědnost i náklady zaměstnavatele. Není sporu o tom, že i v souladu s §207, §228 CIC, 1983 mohla být žalobkyně jakožto žena pověřena funkcí pastorační asistentky a nemocniční kaplanky jako laik (když z povahy věci u žen je vyloučeno svěcení), tedy jako křesťanka, která nepřijala svátost svěcení, avšak svými vědomostmi, moudrostí a počestností byla způsobilá pomáhat duchovním pastýřům a potřebným osobám, ačkoliv podle náplně práce se nepochybně jedná u žalobkyně i částečně o zcela duchovenskou činnost spočívající v modlitbách s věřícími a poskytování eucharistie a útěchy nemocným, jejich rodinným příslušníkům i zdravotnickému personálu. Žalobkyně však nevyjádřila výslovně, ústně či písemně souhlas se vstupem do služebního poměru duchovního v širším smyslu (když v duchu nálezu Ústavního soudu nepostačuje souhlas konkludentní, i přes více než desetiletou činnost fakticky vykonávanou v uvedeném směru žalobkyní). I když odvolací soud nesouhlasí s úzkým chápáním pojmu „duchovní“ tak, jak tento pojem interpretuje žalobkyně, pro nedostatek výslovného projevu vůle žalobkyně, kterým by byl vstup do služebního poměru, však musel uzavřít, vázán závazným právním názorem Ústavního soudu, že ke vzniku služebního poměru na straně žalobkyně nedošlo. Protože bylo prokázáno, že tvrzené organizační opatření z prosince 2009 nebylo fakticky žalovaným naplňováno, až do projednávané výpovědi z pracovního poměru, do pracovního poměru na stejnou pozici byla přijata jiná pastorační asistentka (J.), nebyl skutkově naplněn důvod vymezený v ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce, tedy že by se v důsledku organizační změny (přijaté k tomu oprávněnou osobou) stala žalobkyně nadbytečnou.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaný namítá, že odvolací soud „pojem duchovní vykládal, místo toho, aby zjistil, jak žalovaný k pojmu přistupuje obecně, resp. zdali účelově jej zneužil v neprospěch žalobkyně, či zdali jde o konstantní stav a žalovaný tento pojem vykládá vůči všem svým zaměstnancům stejně“. Rozebírá, kdo je v Římsko-katolické církvi považován za „duchovního“, a dospívá k závěru, že to byla i žalobkyně v postavení „nemocničního kaplana (pastoračního asistenta za Římsko-katolickou církev)“. Připomíná, že odvolací soud provedl důkazy, které předložil dovolatel, a z nich je zřejmé, že se žalobkyně za duchovní považovala. Tyto důkazy rozebírá a dovozuje z nich, že žalobkyně nejen že byla ve služebním poměru, ale musela si být i vědoma, že ve smyslu církevního práva má postavení „duchovního“. Odkazuje-li sama žalobkyně na směrnici o duchovních, domáhá se vydání dekretu a přijímá odměnu za svou službu dle směrnice o duchovních a následně se pak označuje v dopise představiteli církve za duchovní, „je právě splněna podmínka ÚS ČR, prokázání stavu“. Dovolatel má dále za to, že „III. senát Ústavního soudu ČR se významně odchýlil od judikatury Ústavního soudu ČR a Nejvyššího soudu ČR“, když „přenesl na dovolatele důkazní břemeno prokázání, že žalobkyně vědomě vstoupila do služebního poměru“, neboť „tento postoj je nerespektem k dosavadní judikatuře soudu dovolacího a předně Ústavního soudu / srov. Pl. ÚS 6/02, I. ÚS 146/03, Pl. ÚS 2/06, 4 As 27/2015 – 47/“. Obecně totiž vždy soudy judikovaly, že Základní dokument je výchozím a nezpochybnitelným dokumentem, definující různá hlediska, „ne dokumentem, který je vyvratitelnou právní domněnkou, jak by se mohlo zdát z Nálezu“. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žaloba se zamítá.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání žalovaného bylo jako nepřípustné odmítnuto, neboť trpí takovými vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném po 29. 9. 2017, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po dni 29. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky rozsahu svébytného rozhodování Církve římskokatolické ve smyslu ustanovení §4 zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech), která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. (jen ve vztahu k dovolatelem označené otázce – srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.) bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení §7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.
Podle ustanovení článku 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, která byla vyhlášena jako součást ústavního pořádku České republiky pod č. 2/1993 Sb. (dále též jen „Listina“), církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech.
Zákonem, který upravuje postavení církví a náboženských společností, je zákon č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech) – dále též jen „zákon o církvích a náboženských společnostech“. Ten v ustanovení §4 stanoví, že církev a náboženská společnost vzniká dobrovolným sdružováním fyzických osob a svébytně rozhoduje o věcech spojených s vyznáváním víry, o organizaci náboženského společenství a o vytváření k tomu určených institucí (odst. 1), a že církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustanovují a ruší své orgány, ustanovují a odvolávají své duchovní a zřizují a ruší církevní a jiné instituce podle svých předpisů, a to nezávisle na státních orgánech (odst. 3).
Z uvedeného vyplývá, že neodlučitelnou součástí ústavně zaručeného práva církví a náboženských společností spravovat nezávisle na státních orgánech své záležitosti je kromě jiného právo stanovit si vlastní podmínky pro ustanovování do funkce osob vykonávajících duchovenskou činnost (a jejich odvolávání z funkce) a určit vlastní pravidla pro posouzení způsobilosti těchto osob k výkonu duchovenské činnosti.
Požadavek ustanovení §10 odst. 3 písm. g) zákona o církvích a náboženských společnostech, že základní dokument církve a náboženské společnosti musí obsahovat mimo jiné způsob ustavování a odvolávání duchovních a seznam v církvi a náboženské společnosti používaných označení duchovních, je splněn v článku X. Základního dokumentu Církve římskokatolické (ve znění platném od 25. 4. 2012 do 16. 5. 2014), který mimo jiné stanoví, „že vyžaduje-li to potřeba církve, mohou být další k tomu vhodné osoby po náležité přípravě pověřeny (jmenovány) diecézním biskupem na dobu neurčitou nebo určitou k výkonu další vymezené duchovenské služby v církvi (např. pastorační asistenti, lektoři, akolyté, katecheté a další). Tyto osoby jsou z výkonu služby odvoláváni diecézním biskupem nebo jinou k tomu pověřenou osobou“.
Podle článku 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle článku 3 odst. 1 Listiny základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.
S odvolacím soudem lze souhlasit, jestliže [jsa vázán nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3591/16 – srov. článek 89 odst. 2 zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky (dále též jen „Ústava)] při výkladu pojmu „duchovní“ v podmínkách Církve římskokatolické zkoumal, jaký je význam uvedeného pojmu uvnitř této církve, a poskytnul účastníkům řízení možnost navrhnout k tomu důkazy; této možnosti bylo také využito. Odvolací soud poté vyložil, jakými úvahami se při objasňování této otázky řídil a jak předložené důkazy vyhodnotil. Respektoval také názor Ústavního soudu, že vzhledem k mimořádným právním dopadům vstupu do duchovního stavu souhlas dotčené osoby s tímto vstupem nesmí být toliko konkludentní. Nemusí v něm sice být výslovně obsažen souhlas se vzdáním se soudní ochrany ve věcech služebního poměru duchovního, případně jednotlivě se všemi dalšími právními důsledky, které s sebou uzavření tohoto poměru nese, avšak souhlas se vstupem do duchovního stavu „musí být učiněn takovým způsobem, který nevzbuzuje žádné pochyby o tom, že dotčená osoba tak činí skutečně vědomě a svobodně“. Jeho závěr, že žalobkyně nevyjádřila výslovně, ústně či písemně souhlas se vstupem do služebního poměru duchovního v širším smyslu, a to i přes více než desetiletou činnost fakticky vykonávanou v uvedeném směru, je zcela v souladu s provedeným dokazováním. Naopak názor dovolatele, že žalobkyně nejen byla ve služebním poměru, ale musela si být i vědoma, že ve smyslu církevního práva má postavení „duchovního“, nerespektuje požadavek, že souhlas se vstupem do duchovního stavu musí být učiněn takovým způsobem, který nevzbuzuje žádné pochyby o tom, že dotčená osoba tak činí skutečně vědomě a svobodně. Dovolací soud (rovněž vycházeje z toho, že je pro něj rozhodnutí Ústavního soudu ve smyslu článku 89 odst. 2 Ústavy závazné) s uvedenými závěry odvolacího soudu – jak již výše uvedeno – souhlasí.
Zpochybňuje-li dovolatel skutková zjištění, na nichž odvolací soud založil svůj právní závěr, že projednávaná věc patří do pravomoci soudu k projednání v občanském soudním řízení, nesouhlasí-li s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil (že žalobkyně vykonávala činnost pro žalovanou nikoli v postavení duchovního Církve římskokatolické), předestírá-li vlastní skutkové závěry (že žalobkyně nejen že byla ve služebním poměru, ale musela si být i vědoma, že ve smyslu církevního práva má postavení „duchovního“ a pro žalovanou pracovala ve služebním poměru v postavení duchovního Církve římskokatolické), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že projednávaná věc nespadá do pravomoci soudů k projednání v občanském soudním řízení), uplatnil tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a k těmto námitkám nemohl dovolací soud přihlédnout.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, a protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení §243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalovaného bylo zamítnuto a žalovaný je proto povinen nahradit žalobkyni náklady potřebné k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo §149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem a podpůrně též k vyhlášce č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15] ve výši 5.000 Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobkyni v souvislosti s vykonaným úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání) náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300 Kč [srov. §13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)].
Žalovaný je povinen náhradu nákladů řízení v celkové výši 5.300 Kč zaplatit žalobkyni k rukám advokáta, který ji v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§160 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 11. 2019
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu