ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.576.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 576/2019-349
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Karlovarské krajské nemocnice a. s. se sídlem v Karlových Varech, Bezručova č. 1190/19, IČO 26365804, zastoupené JUDr. Petrem Šustkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Veleslavínova č. 59/3, proti žalované P. Š. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí č. 1808/3, o 8 691 Kč a o vzájemné žalobě o 30 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 103/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. října 2018 č. j. 62 Co 158/2018-321, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2018 č. j. 62 Co 158/2018-321 podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Rozsudek odvolacího soudu je ve výroku, kterým byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni celkovou částku 8 691 Kč, a kterým bylo řízení v tomto rozsahu zastaveno (neboť žalobkyně vzala žalobu v průběhu odvolacího řízení zpět a odvolací soud dovodil, že „žalovaná nemá vážné důvody k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby“, protože žalobkyně vzala žalobu zpět proto, že „uplatněná pohledávka zanikla splněním ze strany žalované“), v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 1999 sp. zn. 25 Cdo 1792/99, které bylo uveřejněno pod č. 54 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Vytýká-li dovolatelka v této souvislosti odvolacímu soudu vadu řízení, kterou spatřuje v „porušení zásady nestrannosti“ a která má spočívat v tom, že žalobkyně vzala žalobu zpět během řízení před odvolacím soudem „až na základě výzvy předsedy odvolacího senátu“, uplatňuje tím jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.; taková námitka nemůže založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, sice dovolací soud ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlíží, ale jen je-li dovolání přípustné.
Namítá-li dovolatelka, že závěr soudů o existenci splatné pohledávky žalobkyně (z kvalifikační dohody ze dne 27. 3. 2008, na základě níž žalovaná podle skutkových zjištění soudů v době od 11. 2. 2011 do 10. 8. 2015 splácela částkami po 1 000 Kč měsíčně žalobkyni poměrnou část nákladů na zvýšení kvalifikace) je v rozporu se stávající judikaturou Nejvyššího soudu týkající se splatnosti „regresních“ pohledávek, a to konkrétně s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2008 sp. zn. 26 Cdo 584/2007, pak jednak přehlíží, že v uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud vycházel ze zcela jiného skutkového stavu (skutkového děje), než soudy v projednávané věci (rozhodnutí se týkalo přivolení k výpovědi z nájmu bytu a v této souvislosti vyúčtování za služby spojené s užíváním bytu), jednak nebere v úvahu, že rozsudek odvolacího soudu na otázce splatnosti pohledávky žalobkyně z kvalifikační dohody nezávisí, neboť plnit lze i nesplatný dluh a ani případný nedostatek splatnosti pohledávky žalobkyně z kvalifikační dohody proto není způsobilý zpochybnit závěr odvolacího soudu, že žalovaná plnila žalobkyni na základě právního důvodu a že proto nemá právo na vydání částky 30 000 Kč uplatněné její vzájemnou žalobou z důvodu bezdůvodného obohacení. Tento závěr není způsobilá zpochybnit ani námitka dovolatelky, že pohledávka žalobkyně zanikla započtením, k němuž mělo podle žalované dojít jejím podáním ze dne 6. 10. 2017 doplněným podáním ze dne 26. 10. 2017, neboť započtením nemůže zaniknout pohledávka, která již dříve (v době od 11. 2. 2011 do 10. 8. 2015) zanikla splněním. Na otázce, zda zániku pohledávky žalobkyně započtením bránilo promlčení vzájemné pohledávky žalované, rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí a na jejím řešení ani není založeno.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nemůže založit ani nesouhlas dovolatelky se skutkovým zjištěním soudů, že mezi účastníky došlo k uzavření konkludentní dohody o zaplacení dluhu žalované z kvalifikační dohody ve splátkách po 1 000 Kč měsíčně. Na právním závěru, že „žalovaná pravidelnými platbami 1 000 Kč na účet žalobkyně konkludentně uznala svůj dluh v žalobcem vyčíslené výši“, který dovolatelka shledává v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011 sp. zn. 32 Cdo 3436/2009, rozsudek odvolacího soudu nespočívá, a proto ani z pohledu této námitky nemůže být dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.
V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Přípustnost dovolání proto nemůže založit ani dovolatelkou předestřená právní otázka, zda náklady žalobkyně jako akciové společnosti s „jediným akcionářem“ – územním samosprávným celkem v podobě odměny za zastupování advokátem mohou být považovány za účelně vynaložené náklady řízení.
V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byla žalované uložena povinnost „doplatit“ soudní poplatek z odvolání ve výši 1 000 Kč, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. i) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o návrhu na osvobození od soudního poplatku nebo o povinnosti zaplatit soudní poplatek.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 9. 2019
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu