ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.880.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 880/2017-650
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce S. Z. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Petrem Krátkým, advokátem se sídlem v Pardubicích, Sukova třída č. 1556, proti žalovaným 1) P. K. , narozenému dne XY, bytem v XY, a 2) H. K. , narozené dne XY, bytem v XY, oběma zastoupeným JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Orlická č. 163/18, o neúčinnost kupních smluv, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 5 C 236/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. června 2016 č. j. 32 Co 123/2011-590, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce neobsahuje řádné vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, ačkoli dovolatel uvádí, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tvrdí-li totiž dovolatel, že je naplněn předpoklad přípustnosti spočívající v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrné, o jakou právní otázku dovolatel opírá své tvrzení o přípustnosti dovolání a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Jelikož dovolatel ke konkretizaci vymezení předpokladu přípustnosti pouze tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, resp. v rozporu s ustanovením §154 odst. 1 o. s. ř., aniž uvádí od kterého konkrétního (konkrétních) rozhodnutí se rozhodnutí odvolacího soudu odchyluje, je nutno konstatovat, že uvedeným požadavkům na vymezení předpokladu přípustnosti dovolání nedostál (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Dovozoval-li dovolatel, že odvolací soud, který jeho žalobu zamítl s odkazem na dobré mravy, neměl přihlédnout k hrozící majetkové újmě žalovaných, když ta by mohla nastat až případnou exekucí, pokud by byl v tomto řízení úspěšný, přičemž však není podle dovolatele jisté, zda by v budoucnu exekuci skutečně zahájil, není napadené rozhodnutí nadto ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. závislé na výkladu ustanovení §154 odst. 1 o. s. ř. (podle nějž je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení), jak uvádí dovolatel, nýbrž na posouzení kritérií, ke kterým soud přihlíží při aplikaci dobrých mravů.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce na základě výše uvedeného podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 1. 2019
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu