ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.955.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 955/2018-154
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce M. F. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Nykodýmem, advokátem se sídlem v Říčanech, 17. listopadu č. 230/19, proti žalované B. S. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Simonou Raškovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Krkonošská č. 1512/11, o neúčinnost právního jednání, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 8 C 336/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. října 2017 č. j. 32 Co 333/2017-131, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne 23. června 2017 č. j. 8 C 336/2016-104 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Praha – západ k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou domáhal určení, že darovací smlouva ze dne 27. 6. 2016, kterou jeho dlužník spolu se svojí manželkou převedli nemovité věci na jejich dceru, je vůči němu právně neúčinná, neboť zkracuje uspokojení jeho vykonatelné pohledávky.
Okresní soud Praha – západ rozsudkem ze dne 23. 6. 2017 č. j. 8 C 336/2016-104 zamítl žalobu na určení, že smlouva o darování nemovitých věcí a zřízení věcného břemene bezplatného doživotního užívacího práva manželů H. ze dne 27. 6. 2016, uzavřená mezi manželi V. a V. H. na straně jedné a žalovanou na straně druhé, je vůči žalobci právně neúčinná. Za prokázanou měl existenci formálně vykonatelné pohledávky žalobce za dlužníkem V. H., i skutečnost, že došlo ke zkrácení uspokojení věřitele, když dlužník v současnosti nedisponuje žádným hodnotnějším majetkem. Žalovaná sice zpochybňovala pohledávku žalobce a tvrdila, že byla uhrazena, k tomuto tvrzení ale soud neprováděl bližší dokazování, když shledal, že je dán jiný důvod pro zamítnutí žaloby, neboť bezúplatným převedením majetku dárci vyhověli mravnímu závazku, protože byl žalované již dříve přislíben a dárci (rodiče žalované) jí tím kompenzovali svoji předchozí finanční podporu, kterou dříve poskytnuli jejímu bratrovi. Soud zároveň přihlédl k vážnému onemocnění V. H. (matky žalované) a k tomu, že měl za prokázané, že žalovaná o existenci pohledávky nevěděla. Aplikoval proto ustanovení §591 písm. d) o. z., podle kterého se nelze dovolat neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka, jedná-li se o plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti, a žalobu zamítl. Žalované byla přiznána náhrada nákladů řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 10. 2017 č. j. 32 Co 333/2017-131 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a přiznal žalované právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uzavřel, že na předmětné darování lze hledět jako na jednání, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti ve smyslu ustanovení §591 písm. d) o. z. Rovněž konstatoval, že bylo dostatečně prokázáno, že vzhledem ke všem okolnostem žalovaná o závazku svého otce nevěděla a v době darování nebyly žádné indicie, z nichž by mohla dovodit úmysl otce zkrátit jeho věřitele, přičemž sama aktivně zjišťovala, jestli otec není zatížen dluhy nebo zda nejsou nemovitosti zatíženy právy třetích osob. Protože žalovaná o dluhu otce nevěděla a ani vědět nemusela, dospěl odvolací soud k závěru, že podle ustanovení §590 odst. 1 písm. c) o. z. není možné se neúčinnosti tohoto právního jednání dovolat. Odvolací soud proto žalobu zamítl pro naplnění důvodů podle §590 odst. 1 písm. c) a §591 písm. d) o. z.
Žalobce ve svém dovolání k vymezení přípustnosti dovolání uvádí, že je napadené rozhodnutí odvolacího soudu závislé na vyřešení otázky hmotného práva v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, kdy je bezúplatné zkracující právní jednání účinné proto, že jím bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti podle ustanovení §591 písm. d) o. z., a mimo jiné namítá, že se při aplikaci ustanovení §591 písm. d) o. z. nevyžaduje úmysl dlužníka zkrátit svého věřitele.
Žalovaná ve svém vyjádření k podanému dovolání uvádí, že přezkum dostatečnosti důvodů pro naplnění mravního závazku není otázkou právní, ale skutkovou, a není tak uplatňován způsobilý dovolací důvod. Konstatuje dále, že nelze stanovit obecný vzorec pro posouzení situace, zda se jedná o plnění mravního závazku, a opakuje, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná věděla o závazku svého otce.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V projednávané věci záviselo rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení právní otázky hmotného práva, za jakých podmínek lze uzavřít, že zkracujícím jednáním dlužníka bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti podle ustanovení §591 písm. d) o. z., a dále na vyřešení právní otázky hmotného práva, zda lze ustanovení §590 o. z. aplikovat na bezúplatná právní jednání. Protože u řešení první otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a druhá z rozhodných právních otázek dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, dospěl dovolací soud k závěru, že je dovolání přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
Podle ustanovení §589 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), zkracuje-li právní jednání dlužníka uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele, má věřitel právo domáhat se, aby soud určil, že právní jednání dlužníka není vůči věřiteli právně účinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li právo třetí osoby již vykonatelné, anebo bylo-li již uspokojeno.
Podle ustanovení §589 odst. 2 o. z. se neúčinnost právního jednání dlužníka zakládá rozhodnutím soudu o žalobě věřitele, kterou bylo odporováno právnímu jednání dlužníka (odpůrčí žaloba).
Smyslem žaloby podle ustanovení §589 o. z. (odpůrčí žaloby) je – uvažováno z pohledu žalujícího věřitele – dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že právní jednání dlužníka není vůči tomuto věřiteli účinné. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, představuje podklad k tomu, aby se věřitel mohl na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu) vydaného proti dlužníku domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co neúčinným jednáním ušlo z dlužníkova majetku (srov. ustanovení §595 odst. 1 větu první o. z.), a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči tomu, kdo s dlužníkem právně jednal, nebo kdo z právního jednání přímo nabyl prospěch, vůči jeho dědici nebo vůči tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce, anebo – je-li splněna některá z podmínek uvedených v ustanovení §594 odst. 2 písm. a) až c) o. z. – vůči jinému právnímu nástupci (srov. ustanovení §594 o. z.). Není-li uspokojení věřitele z tohoto majetku dobře možné (např. proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporované právní jednání učinil, již takto nabyté majetkové hodnoty nepatří), může se věřitel – místo určení neúčinnosti právního jednání – domáhat odpovídající náhrady (srov. ustanovení §595 odst. 1 větu druhou o. z.). Nabyla-li však třetí osoba k věci, z níž by se věřitel mohl jinak domoci uspokojení, takové právo, že se proti této osobě neúčinnosti dovolat nelze, má ten, proti němuž se věřitel neúčinnosti právního jednání mohl dříve dovolat a za jehož držby právo třetí osobě vzniklo, vůči věřiteli povinnost k náhradě škody (§596 o. z.).
Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení), a to postižením věcí nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním jednáním ušly z dlužníkova majetku a ze kterých by se věřitel mohl uspokojit, kdyby k tomuto právnímu jednání nedošlo, popřípadě vymožením odpovídající náhrady nebo náhrady škody.
K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vykonatelná, jestliže právní jednání dlužníka zkracuje její uspokojení (srov. ustanovení §589 o. z.). Vykonatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci).
Podle ustanovení §590 odst. 1 o. z. se věřitel může dovolat neúčinnosti právního jednání,
a) které dlužník učinil v posledních pěti letech v úmyslu zkrátit své věřitele, byl-li takový úmysl druhé straně znám,
b) kterým dlužník v posledních dvou letech zkrátil své věřitele, musel-li být druhé straně znám dlužníkův úmysl věřitele zkrátit, nebo
c) kterým byl věřitel zkrácen a k němuž v posledních dvou letech došlo mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo které dlužník učinil ve prospěch takové osoby, ledaže druhé straně v době, kdy se právní jednání stalo, dlužníkův úmysl zkrátit věřitele znám nebyl a ani znám být nemusel.
Podle ustanovení §591 o. z. neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka se může věřitel dovolat tehdy, pokud k němu došlo v posledních dvou letech. To neplatí, jedná-li se o
a) plnění povinnosti uložené zákonem,
b) obvyklé příležitostné dary,
c) věnování učiněné v přiměřené výši na veřejně prospěšný účel, nebo
d) plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti.
Ustanovení §591 písm. d) o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet při posuzování otázky, zda jednání účastníka občanskoprávního vztahu představuje plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro aplikaci ustanovení §591 písm. d) o. z., je vždy třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu.
Podmínky uvedené v ustanovení §591 písm. d) o. z. je třeba – vzhledem k tomu, že jde o výjimku, která vylučuje možnost věřitele dovolat se neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka – vykládat v souladu se smyslem a účelem institutu relativní neúčinnosti. Tuto výjimku z možnosti věřitele dovolat se neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka je namístě aplikovat jen tehdy, převáží-li mravní závazek nebo ohledy slušnosti nad povinností dlužníka splnit svou právní povinnost (dluh) vůči věřiteli. Ustanovení §591 písm. d) o. z. tedy nelze interpretovat tak, že by jakékoliv bezúplatné právní jednání dlužníka, které by z obecného hlediska bylo možné ve vztahu k nabyvateli plnění považovat za mravné a slušné, mohlo být důvodem k vyloučení možnosti věřitele dovolat se neúčinnosti tohoto bezúplatného právního jednání dlužníka. Takový výklad ustanovení §591 písm. d) o. z. by nadřazoval mravní závazky a ohledy slušnosti nad závazky právní bez ohledu na jejich konkrétní podobu a prakticky by znemožňoval věřitelům dovolat se neúčinnosti bezúplatných právních jednání dlužníka učiněných vůči osobám jemu blízkým, neboť při standardně fungujících vztazích mezi osobami blízkými by se dalo téměř jakékoli bezúplatné právní jednání mezi těmito osobami považovat za „slušné“ a „mravné“. Takové absolutní nadřazení mravních závazků a ohledů slušnosti nad závazky právní však jistě nebylo smyslem a účelem ustanovení §591 písm. d) o. z. a naopak by v některých případech mohlo vést k rozporu s dobrými mravy, neboť ne každé bezúplatné právní jednání dlužníka, které lze považovat ve vztahu k nabyvateli plnění za „slušné“ a „mravné“ (za plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti), je způsobilé převážit nad právním závazkem dlužníka vůči věřiteli a ospravedlnit tak skutečnost, že dlužník na úkor svého věřitele bezúplatným právním jednáním převádí majetek na třetí osobu, a že právo věřitele proto zůstane zcela nebo zčásti neuspokojeno. Otázku, zda jde o plnění, kterým bylo ve smyslu ustanovení §591 písm. d) o. z. vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti, je tedy třeba posuzovat vždy s ohledem na konkrétní okolnosti každého případu a při jejím posuzování je třeba přihlížet zejména k tomu, o jaké konkrétní plnění se jedná, zda je v dané situaci ospravedlnitelné, že tímto plněním třetí osobě dlužník tuto osobu zvýhodní na úkor svého věřitele, zda je dlužníkem poskytnuté plnění za daných okolností přiměřené jeho majetkovým poměrům a zda se poskytnutím plnění podstatně nesnižuje hodnota dlužníkova majetku, v jaké majetkové (popřípadě sociální) situaci se v době právního jednání nacházel nabyvatel plnění a jakou subjektivní hodnotu pro něj toto plnění s ohledem na jeho majetkovou (sociální) situaci představuje, ale i k tomu, zda tímto plněním dlužník skutečně sledoval vyhovění svému mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti (zda toto bezúplatné právní jednání nečinil pouze v úmyslu zkrátit uspokojení pohledávky věřitele, a nikoli v úmyslu vyhovět svému mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti), (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2018 sp. zn. 21 Cdo 867/2018 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2018 sp. zn. 21 Cdo 2332/2018 ).
Takovéto komplexní posouzení konkrétních okolností projednávané věci však v rozsudku odvolacího soudu absentuje. Zejména je zapotřebí posoudit, zda skutečnosti, že rodiče dříve finančně významně podporovali svého syna, a nyní chtějí tuto podporu vykompenzovat své dceři tím, že na ni převedou nemovité věci, které jí dříve přislíbili, případně že manželka dlužníka (matka žalované) je vážně nemocná, mohou ospravedlnit, že dcera dlužníka bude zvýhodněna na úkor věřitele, jehož právo proto zůstane zcela nebo zčásti neuspokojeno. Nejenže je nutné zvážit, jestli je právní jednání dlužníka „slušné“ či „mravné“ do té míry, že je způsobilé převážit nad právním závazkem dlužníka vůči věřiteli, ale také posoudit přiměřenost poskytnutého plnění majetkovým poměrům dlužníka, míru snížení celkové hodnoty jeho majetku, a rovněž přihlédnout k majetkové (sociální) situaci dcery dlužníka a k tomu, jakou subjektivní hodnotu pro ni toto darované plnění představovalo, a zhodnotit, zda převedením nemovitých věcí bylo skutečně sledováno vyhovění mravnímu závazku, popřípadě ohledům slušnosti, nebo zkrácení uspokojení pohledávky žalobce.
Protože odvolací soud nezohlednil výše uvedená hlediska, nýbrž pouze konstatoval, že na předmětné darování lze hledět jako na jednání, kterým mělo být vyhověno ohledům slušnosti, je jeho rozsudek v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (byť v době rozhodování odvolacího soudu ještě nejudikovanou), a jeho závěr proto není (zatím) správný, neboť - jak bylo vyloženo výše - ustanovení §591 písm. d) o. z. nelze interpretovat tak, že by jakékoliv bezúplatné právní jednání dlužníka, které by z obecného hlediska bylo možné ve vztahu k nabyvateli plnění považovat za mravné a slušné, mohlo být důvodem k vyloučení možnosti věřitele dovolat se neúčinnosti tohoto bezúplatného právního jednání dlužníka.
Odvolací soud rovněž potvrdil zamítnutí žaloby s odkazem na ustanovení §590 odst. 1 písm. c) o. z., když uzavřel, že žalovaná o závazku otce nevěděla, ani vědět nemusela. Pro dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je proto taktéž rozhodující vyřešení právní otázky, zda se ustanovení §590 o. z. uplatní i pro bezúplatná právní jednání, nebo pouze pro právní jednání úplatná.
Jednotlivé skutkové podstaty, které vymezují podmínky, za nichž se věřitel může dovolat neúčinnosti právního jednání, jsou upraveny v ustanoveních §590 a §591 o. z. Zatímco ustanovení §590 odst. 1 o. z. obsahuje skutkové podstaty, při jejichž naplnění se věřitel může dovolat neúčinnosti právního jednání, aniž by stanovilo, zda se tyto skutkové podstaty uplatní pro právní jednání úplatná nebo bezúplatná (ustanovení §590 odst. 2 o. z. stanovuje speciální skutkovou podstatu pro dlužníkovo mrhání majetkem na základě kupní či směnné smlouvy uzavřené v posledním roce, musela-li druhá strana v jeho jednání mrhání majetkem poznat), ustanovení §591 o. z. stanovuje možnost věřitele dovolat se neúčinnosti bezúplatných právních jednání. Vzájemný vztah ustanovení §590 a §591 o. z. je nutné posoudit pomocí výkladového pravidla lex specialis derogat legi generali (tj. že zvláštní právní úprava vylučuje použití právní úpravy obecné), z čehož vyplývá, že ustanovení §590 o. z. nelze aplikovat na bezúplatná právní jednání, neboť speciální právní úprava neúčinnosti bezúplatných právních jednání v ustanovení §591 o. z. vylučuje použití obecnějšího ustanovení §590 o. z. na případy zkracujících bezúplatných právních jednání. Osoba obohacená bezúplatným právním jednáním se proto nemůže úspěšně bránit tvrzením, že jí zkracující úmysl dlužníka nebyl znám a ani znám být nemusel. K závěru, že se ustanovení §590 o. z. vztahuje pouze na úplatná právní jednání, se kloní také odborná literatura (srov. TICHÝ, L. In: ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 1500 nebo LEBEDA, M. In: LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, s. 2141). Vzhledem k účelu právního institutu relativní neúčinnosti (ochraně práv věřitelů) totiž nemůže být zájem třetí osoby obohacené bezúplatným právním jednáním zpravidla upřednostněn [srov. výjimky v ustanovení §591 písm. a) – d) o. z.] před právem věřitele na uspokojení jeho vykonatelné pohledávky (srov. TICHÝ, L. In: ŠVESTKA a kol., op. cit. s. 1503).
Závěr odvolacího soudu, že byl dán důvod pro potvrzení zamítnutí žaloby i podle ustanovení §590 odst. 1 písm. c) o. z., proto rovněž neobstojí.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu Praha - západ) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 2. 2019
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu