ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.974.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 974/2019-110
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka, v právní věci zástavní věřitelky Hypoteční banky, a. s. se sídlem v Praze , Radlická č. 333/150, IČO 13584324, proti zástavnímu dlužníku P. V. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému opatrovnicí A. V., narozenou dne XY, bytem v XY , o soudní prodej zástavy, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 34 C 396/2016, o dovolání zástavní věřitelky proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. října 2018, č. j. 17 Co 101/2018-92, takto:
Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. září 2017, č. j. 34 C 396/2016-63, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Zástavní věřitelka se návrhem podaným dne 7. 12. 2016 u Okresního soudu v Ústí nad Labem domáhala, aby soud rozhodl, že se nařizuje prodej zástavy, a to „spoluvlastnického podílu k bytové jednotce č. XY v budově č. p. XY, XY na pozemku parc. č. XY, spoluvlastnický podíl o velikosti 730/16128 na společných částech domu, vše v části obce XY, a spoluvlastnického podílu o velikosti 730/16128 na pozemku parc. č. XY, vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště XY na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY, obec XY, a to pro pohledávku zástavního věřitele ve výši 598.217,90 Kč na jistině, 207.186,08 Kč na příslušenství úvěru ke dni 5. 12. 2016 včetně, úroku ve výši 6,36 % ročně z částky 598. 217,90 Kč od 6. 12. 2016 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 598. 217,90 Kč od 6. 12. 2016 do zaplacení a nákladů řízení o soudním prodeji zástavy“. Návrh zdůvodnila zejména tím, že dne 1. 11. 2006 uzavřela s panem V. V. a panem P. V. smlouvu o poskytnutí hypotečního úvěru, na jejímž základě měla poskytnout hypoteční úvěr ve výši 650.000 Kč. Úvěr byl dočerpán podle dispozic dlužníků dne 8. 11. 2006. Po zaslání oznámení k úvěrové smlouvě ze dne 8. 11. 2006 měli dlužníci povinnost splácet pravidelné měsíční anuitní splátky a úvěr měl být splacen nejpozději do 20 let od první splátky. Podle smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 31. 10. 2006 bylo k zajištění shora uvedené pohledávky zřízeno zástavní právo k nemovitostem, jak jsou specifikovány výše. Dlužníci podmínky úvěrové smlouvy neplnili, nejstarší splátka, která nebyla řádně a včas zaplacena, byla splatná ke dni 25. 10. 2009. Dlužníci přes výzvy věřitelky nezaplatili splatný dluh a ani neobnovili řádné splácení úvěru, zástavní věřitelka je v souladu s úvěrovou smlouvou dopisem ze dne 26. 10. 2016 vyzvala k okamžitému splacení celého dluhu.
Okresní soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 8. 9. 2017, č. j. 34 C 396/2016-63, návrh zástavní věřitelky na nařízení prodeje zástavy zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že „zástavní věřitelka uzavřela s panem V. V. dne 1. 11. 2006 Smlouvu o poskytnutí hypotečního úvěru, kterou podepsal i zástavní dlužník, na základě níž poskytla zástavnímu dlužníku a V. V., vůči kterému bylo zahájeno insolvenční řízení, úvěr ve výši 650.000 Kč…“, že tato pohledávka zástavní věřitelky byla zajištěna zástavním právem ke „spoluvlastnickému podílu zástavního dlužníka k bytové jednotce…a zástavní právo bylo vloženo do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu ke dni 1. 11. 2006“. V řízení však vyšlo najevo, že zástavní dlužník byl zbaven způsobilosti k právním úkonům (k právnímu jednání) a „tudíž je zřejmé, že zástavní smlouva a smlouva o poskytnutí hypotéčního úvěru byla zástavním dlužníkem podepsána v době, kdy zástavní věřitel (myšleno zřejmě „zástavní dlužník“) nebyl svéprávný, a proto jsou smlouvy podle §38 odst. 1 obč. zák. neplatné“.
K odvolání zástavní věřitelky Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 11. 10. 2018, č. j. 17 Co 101/2018-92, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že „…zástavní dlužník byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 11. 2016, č. j. 21 P 2/2004-157, ve věci prodloužení doby omezení svéprávnosti omezen ve svéprávnosti mimo jiné v rozsahu, že není schopen uzavírat smlouvy, které by ho zavazovaly k finančnímu plnění a ze kterých vyplývají finanční závazky, není schopen nakládat s nemovitostmi, přičemž tímto rozsudkem byl změněn rozsudek téhož soudu ze dne 14. 11. 2003, č. j. 21 Nc 614/2002-18, kterým byl žalovaný (zástavní dlužník) zbaven způsobilosti k právním úkonům. Zástavní věřitelka na jedné straně a zástavní dlužník spolu s V. V. podepsali dne 1. 11. 2006 Smlouvu o poskytnutí hypotečního úvěru č. 3300/145997-01/06/01-001/00/R, na jejímž základě zástavní věřitelka poskytla zástavnímu dlužníku a V. V. úvěr ve výši 650 000 Kč za účelem nákupu nemovitosti. K zajištění pohledávky včetně příslušenství podepsal dne 31. 10. 2006 zástavní dlužník spolu s V. V. se zástavní věřitelkou a společností TEREKON, s. r. o. jako zástavcem zástavní smlouvu k nemovitosti č. 3300/145997-01/06/01-002/00/R (dále jen „zástavní smlouva“), jíž zástavce zastavil bytovou jednotku č. XY v budově č. XY,XY na pozemku parc. č. XY, spoluvlastnický podíl o velikosti 730/16128 na společných částech domu čp. XY, XY, vše v k.ú. XY, a spoluvlastnický podíl o velikosti 730/16128 na pozemku parc. č. XY, obec XY, k. ú. XY. Zástavní právo bylo vloženo do katastru nemovitostí rozhodnutím Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrálním pracovištěm XY, č. j. 4793/2006-510 s právními účinky vkladu dne 1. 11. 2006. Zástavní dlužník je na základě kupní smlouvy ze dne 16. 10. 2006 s účinky vkladu ke dni 2. 11. 2006 zapsán jako spoluvlastník bytové jednotky č. XY v budově č. XY,XY na pozemku parc. č. XY, spoluvlastnický podíl o velikosti 730/16128 na společných částech domu čp. XY, XY, vše v k. ú. XY, a spoluvlastnického podílu o velikosti 730/16128 na pozemku parc. č. XY, obec XY, k. ú. XY v rozsahu ½“. Odvolací soud při právním hodnocení vyšel z ustanovení §358 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, a cituje rozhodnutí Nejvyššího soudu, zejména potom „rozhodnutí ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2786/2011, ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3754/2009“, dovodil, že „…v posuzované věci bylo zjevné, že zástavní dlužník neměl již v době uzavření smlouvy o hypotečním úvěru (dne 1. 11. 2006) a zástavní smlouvy (dne 31. 10. 2006) způsobilost k právním úkonům. Tyto dva právní úkony zástavního dlužníka je tedy třeba podle §38 odst. 1 obč. zák. posoudit ve vztahu k zástavnímu dlužníkovi jako neplatné, jak správně dovodil soud prvního stupně. Pro tento závěr není relevantní, že druhý obligační a zástavní dlužník V. V. se platně zavázat uvedenými smlouvami mohl. Jak vyplývá z výše uvedeného, na závěru o neplatnosti zmíněných právních úkonů nic nemění ani uskutečněný vklad práva do katastru nemovitostí podle těchto smluv, neboť na základě od počátku neplatné smlouvy právo nevzniká. Pro úplnost je třeba … dodat, že zástavní právo ve prospěch zástavní věřitelky, zatěžující předmětné nemovitosti, sice mohlo být společností TEREKON s. r. o. jako zástavcem platně zřízeno, avšak následným převodem předmětu zástavního práva nemohlo platně přejít na zástavního dlužníka, neboť ten v rozhodné době neměl způsobilost k právním úkonům…“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala zástavní věřitelka dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že „…se odvolací soud při řešení hmotněprávních otázek souvisejících s posuzováním platnosti zástavní resp. úvěrové smlouvy, jakož i při řešení procesně právní otázky, zda lze prodej zástavy nařídit, ač byl dle jeho názoru vlastníkem zástavy ve skutečnosti někdo jiný, než kdo byl v žalobě označen jako zástavní dlužník, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu“. Zástavní věřitelka namítá nesprávnost právního posouzení věci, která konkrétně spočívá v tom, že závěr o neplatnosti zástavní smlouvy a úvěrové smlouvy odvolací soud opírá o zbavení způsobilosti zástavního dlužníka P. V. k právním úkonům před uzavřením uvedených smluv; a dále v tom, že ačkoliv odvolací soud tvrdí, že zástavní právo v projednávaném případě vzniknout mohlo, leč nemohlo v důsledku zbavení způsobilosti k právním úkonům zástavního dlužníka P. V. na tohoto následně přejít, zástavní věřitel nemá možnost domáhat se žalobou nařízení prodeje zástavy ve vlastnictví zástavního dlužníka. Dle názoru dovolatelky je nesprávná již samotná myšlenková konstrukce napadeného usnesení. Odvolací soud zde totiž tvrdí, že jednání jednoho z účastníků, nezpůsobilého k právním úkonům, při uzavírání smlouvy, má mít za následek absolutní neplatnost smlouvy, a tedy neexistenci práva smlouvou založeného. Je tedy zřejmé, že odvolací soud nerozlišuje mezi neplatným právním úkonem zástavního dlužníka a neplatnou smlouvou jako celkem, když navíc nesvéprávný zástavní dlužník zástavní právo vůbec nezřizoval, nýbrž toliko nemovitost, již zatíženou zástavním právem, následně nabyl. V napadeném usnesení odvolací soud hovoří o absolutní neplatnosti zástavní a úvěrové smlouvy, ovšem zároveň odvolací soud konstatuje, že zástavní právo ve prospěch zástavní věřitelky, zatěžující předmětné nemovitosti … mohlo být (a také bylo) společností TEREKON s. r. o. jako zástavcem platně zřízeno. Odvolací soud posuzovanou věc hodnotil jednoznačně v rozporu s konstantní judikaturou dovolacího soudu, když žalobu o nařízení prodeje zástavy zamítl v rozporu s usnesením „NS ČR ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 623/2007“, případně též s usnesením „NS ČR ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3596/2012“. Zástavní věřitelka navrhla, aby bylo napadené usnesení zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Zástavní dlužník se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání zástavní věřitelky podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné pro námitku, zda „lze zamítnout žalobu (o nařízení soudního prodeje zástavy) při zjištění, že zástavním dlužníkem je někdo jiný, než kdo byl v žalobě označen“, neboť při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
V projednávané věci je třeba zástavní právo k předmětným nemovitostem i v současné době posuzovat – vzhledem k době uzavření zástavní smlouvy (dne 30. 10. 2006) – podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do dne 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“). Protože řízení o soudním prodeji zástavy bylo zahájeno návrhem podaným u soudu po 31. 12. 2013, postupuje se v něm podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“).
Podle ustanovení §354 z. ř. s. řízení o soudním prodeji zástavy lze zahájit jen na návrh zástavního věřitele, kterým se domáhá nařízení soudního prodeje zástavy; to neplatí, neumožňují-li jiné právní předpisy soudní prodej zástavy.
Podle ustanovení §356 z. ř. s. ve věci není třeba nařizovat jednání jen za podmínek, že lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí nebo tehdy, jsou-li skutečnosti uvedené v §358 odst. 1 větě první z. ř. s. doloženy listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře.
Podle ustanovení §358 odst. 1 věty první z. ř. s. soud nařídí prodej zástavy, doloží-li zástavní věřitel zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě a kdo je zástavním dlužníkem.
Podle ustanovení §358 odst. 3 z. ř. s. podle vykonatelného rozhodnutí o nařízení prodeje zástavy lze na návrh zástavního věřitele nařídit výkon rozhodnutí prodejem zástavy.
Podle ustanovení §152 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy.
Podle ustanovení §164 odst. 1 věta první obč. zák. zástavní právo působí vůči každému pozdějšímu vlastníku zastavené věci, souboru věcí a bytu nebo nebytovému prostoru ve vlastnictví podle zvláštního zákona, nestanoví-li zákon jinak.
Podle ustanovení §164 odst. 2 obč. zák. ten, vůči němuž působí zástavní právo podle odstavce 1, má postavení zástavního dlužníka.
Podle ustanovení §165 odst. 1 obč. zák. není-li pohledávka zajištěná zástavním právem splněna včas, má zástavní věřitel právo na uspokojení své pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy. Totéž právo má zástavní věřitel, jestliže pohledávka byla po své splatnosti splněna jen částečně nebo nebylo-li splněno příslušenství pohledávky.
Podle ustanovení §38 odst. 1 obč. zák. neplatný je právní úkon, pokud ten, kdo jej učinil, nemá způsobilost k právním úkonům.
Zástavní právo je definováno jako právní institut, který slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. §152 obč. zák.); zástavní právo se vztahuje i na příslušenství této pohledávky (srov. §155 odst. 1 větu druhou obč. zák.). Zástavní právo působí proti každému pozdějšímu nabyvateli zajištěné věci (§164 odst. 1 obč. zák.). Není-li pohledávka zajištěná zástavním právem včas splněna nebo byla-li splněna po své splatnosti jen částečně anebo nebylo-li splněno příslušenství pohledávky, má zástavní věřitel právo na uspokojení své pohledávky (zbytku pohledávky nebo příslušenství) z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. §165 odst. 1 obč. zák.). Zástavu lze zpeněžit na návrh zástavního věřitele buď ve veřejné dražbě, nebo soudním prodejem zástavy (srov. §165a odst. 1 obč. zák.).
Soudní prodej zástavy se uskutečňuje ve dvou fázích. V první fázi jde o řízení o soudním prodeji zástavy, které je zahájeno podáním návrhu, jímž se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy, a které končí usnesením soudu, jímž bylo o tomto návrhu rozhodnuto. Nařídí-li soud usnesením prodej zástavy, přechází soudní prodej zástavy do druhé fáze, podá-li zástavní věřitel návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy. Jde o zvláštní typ řízení před soudem, jehož smyslem je - jak bez pochybnosti vyplývá z ustanovení §165a odst. 1 obč. zák. - dosáhnout zpeněžení zástavy a tím získat výtěžek, z něhož se může (by se mohl) uspokojit zástavní věřitel.
V řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem. Jiné (další) skutečnosti nejsou - jak vyplývá z ustanovení §358 odst. 1 věty první z. ř. s. - v tomto řízení významné. Uvedené rozhodné skutečnosti se současně v řízení o soudním prodeji zástavy neprokazují; pro nařízení prodeje zástavy se vyžaduje, aby byly listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy aby se jevily z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné. Doloží-li zástavní věřitel uvedené skutečnosti listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře, může soud prvního stupně rozhodnout o nařízení prodeje zástavy bez jednání, tedy bez slyšení zástavního dlužníka, a s tím, že návrh doručí zástavnímu dlužníku až spolu s usnesením o nařízení prodeje zástavy (srov. při obdobné právní úpravě v ustanoveních §200y až 200za občanského soudního řádu ve znění účinném do dne 31. 12. 2013 například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, uveřejněné pod číslem 37/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 12. 2003, sp. zn. 23 Co 672/2003, uveřejněné pod číslem 11/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
Z uvedeného (mimo jiné) vyplývá, že povaha řízení o soudním prodeji zástavy (jako první fáze soudního prodeje zástavy), určená okruhem v řízení posuzovaných okolností uvedených v ustanovení §358 odst. 1 větě první z. ř. s., u nichž se vyžaduje toliko osvědčení, jednak nevyžaduje potřebu provádění dokazování ke sporným tvrzením účastníků týkajícím se okolností uvedených v ustanovení §358 odst. 1 větě první z. ř. s., jednak ani neumožňuje soudu provádět dokazování ke sporným tvrzením účastníků. Řízení o soudním prodeji zástavy je tedy charakterizováno tím, že se v něm neprovádí dokazování ke sporným tvrzením účastníků; nedoloží-li zástavní věřitel některou z okolností uvedených v ustanovení §358 odst. 1 větě první z. ř. s., nemůže být jeho návrhu na nařízení soudního prodeje zástavy vyhověno, i kdyby ji zástavní věřitel hodlal prokazovat dokazováním, a naopak, budou-li tyto okolnosti řádně osvědčeny, nemůže zástavní dlužník zabránit vyhovění návrhu zástavního věřitele, i kdyby rozhodné skutečnosti popíral a i kdyby o nich požadoval dokazování. Protože v řízení o soudním prodeji se (pojmově) neprovádí dokazování, nepřichází v něm v úvahu použití ustanovení §357 z. ř. s. (jeho zařazení do zákona je zjevnou legislativní chybou), a v odvolacím řízení ani ustanovení §28 odst. 1 z. ř. s. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4979/2015).
To, že soud v řízení o soudním prodeji zástavy zkoumá pouze skutečnosti uvedené v ustanovení §358 odst. 1 větě první z. ř. s. a že pro nařízení prodeje zástavy postačuje jen jejich osvědčení, samozřejmě neznamená, že by při soudním prodeji zástavy nemohly být uplatněny jiné (další) skutečnosti nebo že by jejich osvědčení nemohlo být zpochybněno. Nemůže k tomu ovšem důvodně dojít v řízení o soudním prodeji zástavy, ale až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) prodejem zástavy [bude-li návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí (exekuce) zástavním věřitelem podán], a to zejména prostřednictvím návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (srov. například §268 odst. 3 o. s. ř. a §55 exekučního řádu) nebo vylučovací (excindační) žaloby podané po nařízení výkonu rozhodnutí podle ustanovení §267 o. s. ř.; právem, které nepřipouští výkon rozhodnutí prodejem zástavy, se rozumí jakékoliv právo, v důsledku kterého k prodávané zástavě nevzniklo (nemohlo platně vzniknout) zástavní právo (srov. též právní názor vyjádřený v již zmíněném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, uveřejněné pod číslem 37/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, nebo v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1520/2009, uveřejněné pod číslem 67/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
K doložení existence zajištěné pohledávky zástavní věřitelka předkládá „Smlouvu o poskytnutí hypotečního úvěru reg. číslo: 3300/145997-01/06/01-001/R“, uzavřenou dne 31. 10. 2006 mezi Hypoteční bankou a. s. jakožto věřitelkou a panem V. V. a P. V. jako dlužníky, jejímž obsahem byl závazek věřitele poskytnout dlužníkům úvěr ve výši 650.000 Kč pro účely nákupu nemovitosti, závazek dlužníků úvěr včetně úroků (a „dalšího příslušenství“) vrátit a závazek „dlužníků zajistit úvěr zřízením zástavního práva k nemovitostem“ v čl. VII. smlouvy specifikovaným. Uvedená smlouva nese prima facie všechny znaky úvěrové smlouvy dle §497 a následujících zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Dále z obsahu smlouvy je nutno dovodit, že „dlužníci“ jsou v postavení jak věřitelů (ve vztahu k povinnosti banky dohodnuté finanční prostředky poskytnout), tak dlužníků (ve vztahu k vlastní povinnosti peněžní prostředky vrátit) solidárních (§511 odst. 1 obč. zák., §513 obč. zák.). Dále je nesporné skutkové zjištění, že v době uzavření této smlouvy byl pan P. V. zcela zbaven způsobilosti k právním úkonům (§10 odst. 1 obč. zák.), jím osobně učiněný právní úkon (uzavření úvěrové smlouvy) bylo a je nutno považovat za neplatný (§38 odst. 1 obč. zák.). Potud jsou závěry a úvahy odvolacího soudu správné. Není však již správný závěr odvolacího soudu, že „…není relevantní, že druhý obligační a zástavní dlužník V. V. se platně zavázat uvedenými smlouvami mohl…“. K této problematice (tedy k problematice uzavření smlouvy mezi vícero osobami, kdy důvod neplatnosti smlouvy svědčí pouze ve vztahu k některé z nich), Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2936/2012, uveřejněném pod číslem 33/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, vyslovil a odůvodnil závěr, že v případě, kdy smlouva o úvěru je uzavřena též s osobou, ohledně níž by bylo možno dovodit důvod neplatnosti této smlouvy, nezakládá to důvod neplatnosti smlouvy ve vztahu k dalšímu dlužníkovi. Jinak řečeno, skutečnost, že úvěrová smlouva je pro kontraktační nezpůsobilost jednoho ze (spolu)dlužníků ve vztahu k němu neplatná, neznamená, že je neplatná jako celek i ve vztahu ke druhému (spolu)dlužníku. Z uvedeného nelze dovodit jiný závěr, než, že pro tuto fázi řízení je existence zastavené pohledávky osvědčena a rozhodnutí odvolacího soudu není v této části správné.
Dokládá-li zástavní věřitel zástavní právo k zástavě zástavní smlouvou (smlouvou o zřízení zástavního práva), je nepochybné, že je vždy významné pro závěr o zástavním právu (kromě jiných okolností) též to, zda jde o platný právní úkon; na základě neplatné zástavní smlouvy (smlouvy o zřízení zástavního práva) totiž zástavní právo vzniká - i kdyby podle takové smlouvy došlo ke vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí nebo kdyby nastal jiný modus zástavního práva - jen tehdy, jsou-li splněny předpoklady uvedené v ustanovení §161 odst. 1 obč. zák. anebo v jiných případech stanovených právními předpisy. Judikatura soudů proto dospěla k závěru, že soud v řízení o soudním prodeji zástavy při zkoumání, zda bylo ve smyslu ustanovení §358 odst. 1 věty první o. s. ř. doloženo zástavní právo k zástavě, přihlíží též k důvodu neplatnosti smluv, avšak - jak vyplývá z povahy řízení o soudním prodeji zástavy jakožto první fáze soudního prodeje zástavy - jen tehdy, vyšel-li z obsahu smlouvy nebo jinak za řízení najevo (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3754/2009, které bylo uveřejněno pod č. 113 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011). To, že důvod neplatnosti zástavní smlouvy (smlouvy o zřízení zástavního práva) vyšel z jejího obsahu nebo jinak za řízení najevo, znamená, že je z obsahu spisu zřejmý, evidentní, nevzbuzující pochybnosti, že jej nelze věrohodně zpochybnit tvrzeními účastníků a že nevyžaduje potřebu provádění dokazování ke sporným tvrzením účastníků týkajícím se platnosti smlouvy, neboť povaha řízení o soudním prodeji zástavy, určená okruhem v řízení posuzovaných okolností uvedených v ustanovení §358 odst. 1 větě první z. ř. s., neumožňuje soudu provést dokazování ke sporným tvrzením (srov. při obdobné právní úpravě v ustanovení §200z odst. 1 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3447/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3127/2012).
K doložení existence zástavního práva zástavní věřitelka předložila listinu – „Zástavní smlouva k nemovitosti reg. číslo: 3300/145997-01/06/01-002/00/R“ ze dne 31. 10. 2006, uzavřenou mezi Hypoteční bankou a. s. jako zástavním věřitelem, a společností TEREKON, s. r. o. jako zástavcem, dále jsou jako „účastníci“ (dlužníci) této smlouvy označeni i pan V. V. a pan P. V. Obsahem smlouvy je zřízení zástavního práva k nemovitostem (bytové jednotce č. XY, spoluvlastnický podíl na společných částech domu a spoluvlastnický podíl k pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY) ve vlastnictví zástavce (společnosti TEREKON, s. r. o.) k zajištění pohledávky, charakterizované jako „vyplývající ze Smlouvy o hypotečním úvěru pod reg. č.: : 3300/145997-01/06/01-001/R na výši 650.000 Kč…“. Zástavní smlouva prima facie splňuje všechny náležitosti smlouvy platné, neboť jsou řádně označeny smluvní strany (zástavní věřitel, zástavce – zástavní dlužník), předmět zástavy a pohledávka, jejímuž zajištění zástavní právo slouží a která je naprosto nezaměnitelná s pohledávkou jinou (srov. ustanovení §156 odst. 2 obč. zák. a např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 431/2016). Smlouvu nepochybně uzavírali účastníci (zástavce a zástavní věřitel) plně způsobilí k právním jednáním, nelze tedy dovodit zjevný důvod neplatnosti této smlouvy. Skutečnost, že ve vztahu k panu P. V. nemusely nastat účinky vyjádřené v ustanovení §164 odst. 1 obč. zák., je již z hlediska možnosti nařídit prodej zástavy podle §358 odst. 1 z. ř. s. bezvýznamná; jak správně poukázala dovolatelka, uvedená skutečnost má význam pouze pro stanovení správného okruhu účastníků řízení o nařízení prodeje zástavy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008 sp. zn. 21 Cdo 623/2007, které bylo uveřejněno pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2008 , použitelnost rozhodnutí i na řízení vedená podle z. ř. s. potom vyplývá např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4914/2016, které bylo uveřejněno pod č. 110 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2018), žalobu pro takové zjištění však nelze zamítnout (srov. tamtéž).
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu v řešení otázky významu kontraktační nezpůsobilosti jednoho ze (spolu)dlužníků pro závěr, zda zástavní věřitel řádně doložil existenci zastavené pohledávky a existenci zástavního práva, není správné; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud toto usnesení zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Ústí nad Labem) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 4. 2019
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu