ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.992.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 992/2019-747
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně J. J. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Jakubem Oniskem, advokátem se sídlem v Praze 2, Anny Letenské č. 34/7, proti žalovanému ATALIAN CZ s. r. o. se sídlem v Praze 5, U Trezorky č. 921/2, IČO 25059394, zastoupenému Mgr. Pavlem Voskou, advokátem se sídlem v Praze 4, Psárská č.1347/1, o 43 215 Kč s příslušenstvím, za účasti Sodexo - integrovaný facility management a zařízení školního stravování s. r. o. (Sodexo s. r. o.) se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Hvězdova č. 1716/2b, IČO 44569165, zastoupeného Mgr. Jakubem Oniskem, advokátem se sídlem v Praze 2, Anny Letenské č. 34/7, jako vedlejšího účastníka na straně žalobkyně, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 124/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2018 č. j. 30 Co 348,349/2018-708, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 341 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jakuba Oniska, advokáta se sídlem v Praze 2, Anny Letenské č. 34/7.
III. Ve vztahu mezi vedlejším účastníkem a žalovaným nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2018 č. j. 30 Co 348,349/2018-708 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [napadený rozsudek odvolacího soudu vychází ze závazného právního názoru dovolacího soudu, který byl – přímo v této věci – vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017 č. j. 21 Cdo 2746/2017-280, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3/2019, s. 185, že k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů podle ustanovení §338 odst. 2 a 3 zákoníku práce může dojít při převzetí zakázky zaměstnavatele jiným dodavatelem na základě výpovědi smlouvy o poskytování služeb uzavřené se zaměstnavatelem ze strany objednatele a uzavření smlouvy o poskytování stejných či obdobných služeb s novým dodavatelem i bez převzetí hmotných a nehmotných složek sloužících k zajištění plnění sjednané činnosti, spočívá-li výkon této činnosti v podstatné míře na pracovní síle a převezme-li nový dodavatel podstatnou část zaměstnanců (z hlediska jejich počtu a odbornosti), které zaměstnavatel při této činnosti používal, dále srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2016 sp. zn. 21 Cdo 3712/2015, na který dovolací soud odkazoval již ve svém předchozím rozhodnutí vydaném v této věci] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. (nesouhlasí-li se skutkovým zjištěním soudů, že „činnost facility managementu a úklidových služeb vykonávaná pro Komerční banku nejprve vedlejším účastníkem a následně žalovaným spočívala v podstatné míře na pracovní síle“, a s hodnocením důkazů, na základě něhož k tomuto skutkovému závěru dospěly). Do této kategorie patří i námitky, že se soudy obou stupňů „nezabývaly významem provozních prostředků pro posouzení, zda došlo k přechodu ve smyslu §338 odst. 2 zákoníku práce“, že „žalovaný musel zajistit prostory (administrativní, skladové) pro pracovníky vykonávající činnost pro Komerční banku“, že většina zaměstnanců žalovaného k plnění „dané zakázky“ využívá služební automobil, že každý z údržbářů a ostatních technických pracovníků využívá k poskytování služeb nářadí, materiál a přístroje žalovaného a že bylo nutné pro pracovníky zajistit výpočetní techniku a prostředky komunikace. Akcentuje-li žalovaný [v souvislosti se svou námitkou, že musel zajistit prostory pro zaměstnance vykonávající činnost pro zákazníka (Komerční banku, a. s.)] skutečnost, že si pronajal potřebné prostory dílem od Komerční banky, a. s., pak přehlíží, že podle skutkových zjištění soudů si i vedlejší účastník pronajímal od Komerční banky, a. s., některé prostory, ve kterých prováděl činnost „facility managementu“ převzatou následně žalovaným.
V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňují (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 6. 2019
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu