ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.1074.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 1074/2019-238
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce J. K. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Zuzanou Segediovou, advokátkou se sídlem v Teplicích, J. V. Sládka 1363/2, proti žalovanému J. V. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému I. V., bytem XY, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 10 C 215/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 9. 2018, č. j. 84 Co 211/2017-220, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu):
Žalobce se domáhal určení, že je (z titulu vydržení) vlastníkem části pozemku parc. č. XY v obci XY a katastrálním území XY. Okresní soud v Teplicích („soud prvního stupně”) rozsudkem ze dne 9. 11. 2016, č. j. 10 C 215/2013-195, zamítl žalobu o určení, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. XY o výměře 8 m2, ostatní plocha, v obci XY a k. ú. XY, který vznikl oddělením od parcely č. XY o výměře 501 m2, zastavěná plocha, v obci XY a k. ú. XY, vše zapsáno na LV č. XY vedeném Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj Katastrální pracoviště XY, na základě geometrického plánu č. XY ze dne 9. 8. 2013, vypracovaného a ověřeného J. G., a odsouhlaseného Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj. Rozhodl také o nákladech řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem („odvolací soud”) rozsudkem ze dne 12. 9. 2018, č. j. 84 Co 211/2017-195, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku podal žalobce („dovolatel”) dovolání; tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu řešena. Jde o otázku, zda o přerušení dobré víry žalobce jako držitele pozemku může svědčit správní spis s listinami, se kterými prokazatelně nebyl seznámen.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Odvolací soud opřel závěr o nedostatku objektivní dobré víry žalobce o skutkové zjištění, že žalobci ještě před koncem běhu vydržecí doby, v červnu 1982, bylo doručeno stavební povolení, jehož přílohou byl plánek, ze kterého je i laikovi zřejmé, že sporný pozemek byl ve vlastnictví žalovaného. Tímto skutkovým zjištěním (o doručení plánku) je dovolací soud vázán; samo o sobě pak postačí ke zpochybnění dobré víry držitele. Podstata dovolání spočívá v polemice se skutkovými zjištěními, která nemůže založit přípustnost dovolání, a i kdyby dovolání přípustné bylo, nelze tuto polemiku podle platné právní úpravy uplatnit ani jako dovolací důvod (jediným způsobilým dovolacím důvodem je námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním hodnocení věci).
Dovolatel vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšly soudy v nalézacím řízení; dovolací soud je však vázán skutkovým stavem zjištěným soudy, nikoliv názorem dovolatele, jaký skutkový stav měl být zjištěn (k tomu viz např. níže citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V této souvislosti žalobce též napadá hodnocení důkazů; Nejvyšší soud již několikrát vyslovil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014). Tvrzené nedostatky odůvodnění by mohly založit jen vadu řízení, ke které by bylo možno přihlédnout jen, pokud by dovolání bylo přípustné (tj. přípustné z jiného důvodu).
Dovolatel se sice pokusil vymezit přípustnost dovolání, vyšel však přitom z jiného skutkového stavu, než soud prvního stupně; v podstatě žádá, aby dovolací soud přezkoumal hodnocení důkazů. Takto vymezené důvody však nemohou přípustnost dovolání, vymezenou v §237 o. s. ř., založit.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že pokud dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí otázku hmotného či procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolací soud dovolání přípustné. Dovolatel však v souvislosti s tvrzenými vadami řízení otázku hmotného či procesního práva nevymezil, a proto v této fázi dovolacího řízení není Nejvyšší soud oprávněn tvrzené vady přezkoumávat.
Již jen na okraj se uvádí, že oba soudy uvedly i další skutečnosti, které vylučovaly dobrou víru žalobce, s těmi však dovolání nepolemizuje.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 6. 2019
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu