ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.1149.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 1149/2019-855
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce R. K. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 75/48, proti žalované H. R. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Janem Soukupem, advokátem se sídlem v Praze 1, Konviktská 297/12, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 82/2009, o dovolání žalobce i žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. října 2018, č. j. 13 Co 125/2018-728, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. října 2018, č. j. 13 Co 125/2018-728, se ve výrocích II. a III. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 12. 2017, č. j. 16 C 82/2009-667, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 1 345 500 Kč s 26 % úrokem z prodlení z této částky ročně od 20. 11. 1997 do zaplacení (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že manželství účastníků bylo uzavřeno dne 7. 6. 1985 a pravomocně rozvedeno ke dni 5. 11. 2007. Žalobce a žalovaná uzavřeli za trvání manželství dne 28. 11. 1994 dohodu o zúžení bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále jen „BSM“), a to ve formě notářského zápisu, sp. zn. N 316/94. Podle dohody se žalovaná měla stát výlučnou vlastnicí všech věcí patřících jinak do BSM a (mimo jiné) všech nemovitostí, jakož i všech výnosů a přírůstků k těmto nemovitostem náležejícím, a to i nemovitostí, které byly v tehdejší době oběma manžely rozestavěny. Dále zůstatků na účtech všech druhů, zůstatků na vkladních knížkách, výnosů z certifikátů a jiných cenných papírů, a to za předpokladu, že jejich identifikační znak bude znít na jméno H. R. nebo na jméno H. R. Výdělky a jiné majetkové zisky nabyté z výdělečné činnosti žalobce, jakož i ostatní majetkové hodnoty, které oba manželé za trvání manželství s výjimkou věcí uvedených v §143 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a majetkových hodnot uvedených shora získali, měly být dle dohody v BSM.
Dne 19. 11. 1997 byla účastníky, jako kupujícími, uzavřena kupní smlouva, jejímž předmětem byl pozemek parc. č. XY, zapsaný na LV č. XY v k. ú. XY. Podle smlouvy se měli stát vlastníky pozemku oba manželé. Kupní cena činila 2 691 000 Kč a měla být uhrazena z dokumentárního akreditivu. Za účelem krytí akreditivu byl účastníky zřízen vkladový účet, jehož majitelem byli oba. Ze sdělení Československé obchodní banky, a. s. však vyplynulo, že kupní cena za pozemek nebyla uhrazena z vkladového účtu, nýbrž z prostředků na běžném účtu žalované. Z výpisu z účtů poskytnutých bankou vyplynul následující pohyb finančních prostředků. Ke dni 30. 4. 1997 odešla z korunového účtu žalobce částka ve výši 2 200 005 Kč. Podle výpisu z účtu žalobce v DEM byla dne 10. 11. 1997 převedena na běžný účet žalované částka odpovídající 2 100 000 Kč. Částka 80 000 Kč byla vložena na účet žalované hotově dne 17. 11. 1997 a částka 91 753 Kč dne 19. 11. 1997, zbytek finančních prostředků se na účtu žalované již nacházel. S odstupem času pak nebylo podle vyjádření banky možné zjistit, kdo konkrétně byl odesílatelem a vkladatelem shora uvedených částek. Na vkladový účet zřízený žalobcem a žalovanou byla částka 2 691 000 Kč převedena z běžného účtu žalované. S ohledem na skutečnost, že vyplacení akreditivu z vkladového účtu bránily určité skutečnosti, částka byla z vkladového účtu převedena zpět na účet žalované a zde byla následně pro účely akreditivu zablokována. Dne 5. 1. 1998 byla kupní cena pozemku uhrazena právě z účtu žalované.
Za prokázané vzal soud prvního stupně dále to, že žalovaná byla na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 6. 2008, č. j. 21 C 7/2008-40, určena výlučnou vlastnicí pozemku parc. č. XY. Soud své rozhodnutí opřel o dohodu o zúžení BSM, podle které jde o jasný projev vůle účastníků, aby byly všechny nemovitosti v budoucnu nabyté vlastnictvím žalované. Žalobce se následně před soudem prvního stupně podanou žalobou domáhal vypořádání společného jmění manželů (dále jen „SJM“). Předmětem vypořádání měla být investice na majetek ve výlučném vlastnictví žalované ve výši ½ uvedené kupní ceny, tj. částky 1 345 500 Kč. Byť nepopíral, že by žalovaná vlastnila pozemek, namítal, že částka odpovídající jeho kupní ceně byla na koupi vynaložena z prostředků BSM.
Soud prvního stupně nejprve konstatoval, že při výkladu dohody o zúžení BSM se ztotožňuje se závěrem obsaženým ve shora citovaném rozsudku č. j. 21 C 7/2008-40. Podle něj je notářský zápis jasným projevem vůle účastníků, aby všechny nemovitosti v budoucnu nabyté, jakož i finanční prostředky na účtech, vkladních knížkách atd., pokud budou znít na jméno H. R. nebo H. R., byly výlučným vlastnictvím žalované. To podle soudu vyplývá nejen z obsahu dohody, ale i z §143 odst. 1 věty druhé obč. zák. Poněvadž dohoda účastníků o zúžení BSM neobsahovala definitivní vypořádání, bylo na místě zkoumat, z jakých zdrojů byly použity finanční prostředky na koupi pozemku. Žalobce namítal, že k úhradě došlo z dokumentárního akreditivu, na který on složil částku 2 000 000 Kč (tu převedl ze společnosti KROSSI, spol. s r. o.), a žalovaná částku 691 000 Kč. Odkázal na řízení o určení vlastnictví, v němž žalovaná nevyvracela, že byl pozemek pořízen z prostředků v BSM. Podle soudu prvního stupně nicméně ani žalobce neosvětlil a nedoložil původ finančních prostředků. Neprokázal ani netvrdil, že by uvedené finanční prostředky byly jeho výdělkem či jiným majetkovým ziskem nabytým z výdělečné činnosti. Pro dokreslení celé situace poslouží i to, že žalobce nebyl v dobré finanční situaci a ani v řízení vedeném pod sp. zn. 21 C 7/2008 nebylo prokázáno, že by pozemek parc. č. XY byl pořízen výlučně či zčásti z prostředků spadajících do BSM. S odkazem na ujednání v dohodě o zúžení BSM dospěl k závěru, že celá kupní cena byla zaplacena z peněžních prostředků na účtu žalované, které se nacházely v jejím výlučném vlastnictví. Žalobu proto zamítl.
K odvolání žalobce, které vzal částečně zpět v částce 295 500 Kč s příslušenstvím, Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 11. 2018, č. j. 13 Co 125/2018-728, zastavil řízení o odvolání žalobce proti výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 295 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 26 % ročně od 20. 11. 1997 do zaplacení (výrok I.). Dále změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 1 050 000 Kč a ohledně úroku z prodlení z částky 1 050 000 Kč ve výši 26 % ročně od 20. 11. 1997 do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.)
V odůvodnění dospěl odvolací soud k závěru, že částka 2 100 000 Kč byla ke dni připsání na bankovní účet žalované součástí zaniklého a dosud nevypořádaného SJM a byla vynaložena ze SJM na výlučný majetek žalované. Proto je žalovaná povinna se s žalobcem vypořádat. Soud prvního stupně podle odvolacího soudu učinil postačující skutková zjištění, na něž v podrobnostech odkázal. Nepochybil ani při právním posouzení podle obč. zák. ani při závěru o včasnosti žaloby a o tom, že kupní cena byla zaplacena z výlučných prostředků žalované na jejím účtu. Na druhé straně za nesprávný označil závěr o tom, že žalobce neprokázal, že by finanční prostředky poukázané z účtu žalobce byly nabyty za trvání manželství. Uvádí, že není zřejmé, kdy jindy by s přihlédnutím k časovým okolnostem měly být nabyty než právě za trvání manželství účastníků. Důvod nespatřuje ani v tom, proč by prostředky na cizoměnovém účtu žalobce měly být považovány za něco jiného než „výdělek a jiný majetkový prospěch nabytý z výdělečné činnosti“ případně „ostatní majetkové hodnoty“, které byly podle dohody o zúžení BSM jeho součástí. Otázka, zda si žalobce mohl či nemohl částku vydělat, nemá přikládaný význam, přičemž žalobce nebyl diskvalifikován z možnosti si tuto částku vydělat. I když v řízení nebylo prokázáno žalobcovo tvrzení, že v případě částky 2 100 000 Kč se jednalo o jeho podíl na zisku společnosti KROSSI, spol. s r. o., na závěru o nabytí této hodnoty za trvání manželství se nic nemění. Na žalobcově bankovním účtu se podle odvolacího soudu nepochybně nacházely prostředky v jeho dispozici, s nimiž převodem na účet žalované za účelem zakoupení pozemku do BSM účastníků nakládal jako s prostředky vlastními. I s přihlédnutím k právní domněnce SJM ve smyslu §144 obč. zák. tak podle odvolacího soudu není důvod pro jiný závěr než o příslušnosti těchto prostředků k SJM účastníků. Ohledně úroku ve výši 26 % potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný, neboť pohledávka jednoho z (bývalých) manželů za druhým z manželů z důvodu vypořádání SJM může vzniknout až právní mocí rozhodnutí o vypořádání vzhledem k jeho konstitutivní povaze. Prodlení žalované s úhradou částky tak nenastane dříve než uplynutím pariční lhůty.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba účastníci dovolání.
Žalobce spatřuje přípustnost dovolání v tom, že se jedná o vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud vyřešena, přičemž předkládá k posouzení otázku s tímto závěrem. Pokud jsou z komplexu SJM za trvání manželství vynaloženy peněžní prostředky na oddělené vlastnictví jednoho z manželů, jedná se o pohledávku obou manželů za odděleným vlastnictvím jednoho z manželů (toho, jemuž byly prostředky poskytnuty). Pohledávka je pak zpravidla splatná v den následující po dni poskytnutí, přičemž okamžikem splatnosti se manžel, jemuž byly prostředky poskytnuty, stává dlužníkem a je povinen hradit zákonný úrok z prodlení. Uvádí, že pohledávka komplexu BSM za odděleným vlastnictvím žalované vznikla ke dni 10. 11. 1997. Odvolací soud podle žalobce správně vyhodnotil, že částka 1 050 000 Kč je polovinou pohledávky SJM za majetkem žalované, nesprávně však vyhodnotil, že takovouto pohledávkou je jen jistina a nikoli k ní náležející příslušenství. Závěr odvolacího soudu o tom, že pohledávka jednoho z bývalých manželů za druhým z důvodu vypořádání SJM může vzniknout až právní mocí rozhodnutí o vypořádání je sice obecně správný, nicméně se nevztahuje na daný případ. Nejednalo se totiž o pohledávku jednoho z bývalých manželů za druhým z důvodu vypořádání SJM, ale o pohledávku komplexu SJM za majetkem žalované. Navrhuje, aby dovolací soud vydal rozsudek, jímž uloží žalované povinnost zaplatit úrok z prodlení ve výši 26 % z částky 1 050 000 Kč, a to od 20. 11. 1997 do zaplacení, včetně náhrady nákladů dovolacího řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání žalobce uvedla, že dohoda o zúžení BSM je závazná i pro současný stav a soudem by tudíž měla být respektována. Poukazuje na zásadu pacta sunt servanda a nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3168/09. Odvolací soud podle žalované zcela převrátil smysl dohody, kterým měla být ochrana žalované a rodiny před podnikatelskými riziky žalobce. Odvolací soud postupoval a rozhodl tak, jako by dohoda neexistovala, a svým rozhodnutím chránil žalobce. Žalovaná uvádí, že žalobce byl opakovaně v exekuci, nepřispíval žalované na domácnost, neplatil dluhy, a tak je podle ní vyloučeno, aby nashromáždil jím uvedenou částku. Odkazuje na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1192/2007 a sp. zn. 22 Cdo 883/2010. Žalobce podle žalované neunesl důkazní břemeno a neprokázal, jak získal peněžní prostředky, které následně odeslal z účtu. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že se nesprávně omezil na zjištění, zda měl žalobce předmětné finanční prostředky k dispozici za trvání manželství. K otázce vymezené žalobcem uvádí, že pohledávka nemohla existovat již z povahy věci, jelikož prostředky náležely výlučně žalované a rozhodnutí soudu v rámci vypořádání SJM je konstitutivní. Nemohlo tak jít ani o pohledávku obou manželů. Navrhuje, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen.
Dovolání následně podává i žalovaná. Společně s ním navrhuje odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť má za to, že jí hrozí vážná újma. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a zároveň na vyřešení otázky hmotného práva, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Žalovaná odkazuje na rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1774/99 a sp. zn. 35 Odo 801/2002, v rozporu s nimiž považuje odvolací soud finanční prostředky vedené na účtu na jméno žalobce za prostředky v jeho vlastnictví. Odvolací soud se podle žalované dále odchýlil od právní zásady pacta sunt servanda , když zcela opomenul smluvní omezení nabývání majetku a majetkových hodnot do SJM, přičemž zde odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3292/09 a sp. zn. II. ÚS 3168/09. Vytýká mu, že na daný případ retroaktivně aplikoval vyvratitelnou právní domněnku vyjádřenou v §144 obč. zák., přestože v době, kdy byla transakce provedena, nebyla domněnka v předpise zakotvena. Podotýká, že skutkový stav byl soudem prvního stupně zjištěn řádně a dostatečně. Odvolací soud nicméně učinil nesprávné právní posouzení. Zdůrazňuje, že klíčovým pro posouzení nároku na vypořádání zaniklého SJM (BSM) účastníků byla skutečnost, že došlo k úpravě jeho režimu na základě dohody o zúžení BSM tak, že manželé měli do BSM nabývat pouze prostředky žalobce, které získal jako výdělek nebo jiný majetkový zisk z výdělečné činnosti. To odvolací soud zcela opomenul. Žalobce podle žalované nadto požaduje vypořádání nezpůsobilého předmětu vlastnictví, k vypořádání není aktivně legitimován a požaduje vypořádání prostředků, které nebyly v jeho vlastnictví. Závěrem navrhuje, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc byla odvolacímu soudu vrácena se závazným právním názorem.
K dovolání žalované podal žalobce vyjádření. Údaj uvedený žalovanou o tom, že finanční prostředky vedené na účtu na jméno žalobce jsou v jeho vlastnictví, není pravdivý a je v rozporu se skutkovými zjištěními a s hodnocením odvolacího soudu. Ten totiž finanční prostředky vyhodnotil jako prostředky náležející do BSM. Nesprávné je i tvrzení, podle něhož se odvolací soud odchýlil od zásady pacta sunt servanda, když opomenul omezení nabývání majetku a majetkových hodnot do BSM. Uvádí, že omezení se týkalo výlučně toho, co bylo v dohodě uvedeno a nespadaly pod něj výdělky a jiné majetkové hodnoty nabyté z výdělečné činnosti žalobce, jakož i ostatní majetkové hodnoty, které oba manželé za trvání manželství získají s výjimkou v dohodě uvedenou. V daném případě se jednalo o pohledávku komplexu SJM za odděleným vlastnictvím žalované a „závazek k vypořádání vznikl dnem následujícím po jejím poskytnutí“. Rozhodnutí uváděná žalovanou v dovolání na daný případ podle žalobce nedopadají. K námitce žalované ohledně retroaktivity způsobené aplikací domněnky podle §144 obč. zák. uvádí, že předmětná domněnka byla aplikována vždy. Navrhuje, aby bylo dovolání žalované odmítnuto, a aby byla žalobci přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) – (srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 29. 9. 2017.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání žalované je přípustné a zároveň i důvodné.
Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení obč. zák. [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Žalovaná předně namítá, že se odvolací soud odchýlil od právní zásady pacta sunt servanda , když zcela opomenul smluvní omezení nabývání majetku a majetkových hodnot do SJM.
Podle čl. VIII – přechodná ustanovení – bodu 2., 5., zákona č. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a o změně a doplnění dalších zákonů, věci, které ke dni 1. 8. 1998 tvořily BSM, se stávají součástí SJM. Pohledávky a dluhy, které vznikly před 1. 8. 1998 a které se podle tohoto zákona považují za součást SJM, se stávají jeho součástí. Pokud jiné předpisy mluví o BSM, rozumí se tím SJM. Ustanoveními tohoto zákona se řídí i právní vztahy vzniklé před 1. 8. 1998; vznik těchto právních vztahů, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé do 31. 7. 1998 se však posuzují podle dosavadních předpisů.
Podle §143 obč. zák. ve znění před novelou, provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a o změně a doplnění dalších zákonů, v BSM je vše, co může být předmětem vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.
Podle §143a odst. 1, 3 obč. zák. rovněž ve znění před novelou, provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., manželé mohou dohodou rozšířit nebo zúžit zákonem stanovený rozsah bezpodílového spoluvlastnictví. Obdobně se mohou dohodnout i o správě společného majetku. Dohoda podle odstavců 1 a 2 vyžaduje formu notářského zápisu. Manželé se mohou vůči jiné osobě na tuto dohodu odvolat jen tehdy, jestliže je jí tato dohoda známa.
Podle §149 odst. 2 obč. zák. ve znění po novele provedené zákonem č. 91/1998 Sb., zanikne-li SJM, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů vzniklé za trvání manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí, že jsou-li dány zákonné předpoklady pro zařazení věci do SJM, mohou manželé učinit věc předmětem výlučného majetku jen způsobem stanoveným zákonem, tedy zejména zúžením SJM, k němuž je potřeba notářského zápisu. Pouhá shodná vůle nabýt věc do výlučného majetku nemůže věc ze společného jmění vyloučit [srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 2779/2008 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Nejvyšší soud dále zdůraznil, že nabývání do BSM, nyní SJM, bylo a je upraveno kogentním právním předpisem (tj. §143 obč. zák.), od kterého se účastníci mohou o své vůli odchýlit jedině některou ze smluv upravených v §143a odst. 1 a odst. 2 obč. zák. Jednou z těchto smluv je i smlouva o zúžení BSM, která se uzavírá v kvalifikované podobě notářského zápisu. Je-li takováto smlouva platná a účinná, nahrazuje zákonnou úpravu nabývání majetku (jmění) do BSM. Poté, co se stane tato nová úprava účinnou, nemohou se od ní účastnici (stejně jako od zákonné úpravy) odchýlit pouhým společným projevem vůle, například nabýt věc do společného majetku (jmění), ačkoli podle smlouvy o zúžení má taková věc patřit do výlučného vlastnictví jednoho z nich. Aby to bylo možné, museli by pak účastníci nejdříve uzavřít smlouvu o rozšíření zúženého BSM, která by takovéto nabytí umožnila. Jinými slovy, za situace, kdy bylo smlouvou o zúžení SJM uzavřenou ve formě notářského zápisu dohodnuto, že věci určitého druhu (například nemovitosti), budou ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů, lze takovéto věci nabýt do SJM, jen je-li to opět umožněno smlouvou ve formě notářského zápisu [k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3541/2009 (uveřejněný pod č. 119/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Dovolací soud ve shora citovaném rozsudku sp. zn. 22 Cdo 3541/2009 rovněž vyslovil názor, že není-li dohoda o zúžení BSM nejasného obsahu, respektive neurčitá, vnitřně rozporná natolik, že ani výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, na čem se účastníci dohodli, především jakého majetku se má týkat, není důvod pro aplikaci §144 obč. zák. upravujícího tzv. domněnku společného majetku (jmění).
V dané věci soud prvního stupně žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 1 345 500 Kč s příslušenstvím, zamítl (viz výše). V odůvodnění uvedl, že notářský zápis uzavřený účastníky je jasným projevem vůle účastníků, aby (mimo jiné) finanční prostředky na účtech, vkladních knížkách atd., pokud budou znít na jméno H. R. nebo H. R., byly výlučným vlastnictvím žalované. To podle soudu vyplývá i z §143 odst. 1 věty druhé obč. zák. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že kupní cena byla zaplacena z peněžních prostředků na účtu žalované, které se nacházely v jejím výlučném vlastnictví. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil. Oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že částka 2 100 000 Kč byla ke dni připsání na bankovní účet žalované součástí zaniklého a dosud nevypořádaného SJM, byla vynaložena ze SJM na výlučný majetek žalované, a proto je žalovaná povinna se s žalobcem vypořádat. Odvolací soud uvedl, že na bankovním účtu žalobce se uvedené finanční prostředky nepochybně nacházely, byly v jeho dispozici a s těmito prostředky žalobce před převodem na účet žalované nepochybně nakládal jako s prostředky vlastními. I s přihlédnutím k právní domněnce SJM ve smyslu §144 obč. zák. tak podle odvolacího soudu není důvod pro jiný závěr než o příslušnosti těchto prostředků k SJM účastníků.
Z obsahu spisu, jakož i z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se podává, že žalobce se v řízení o vypořádání SJM domáhá vypořádání tzv. vnosu, který měl spočívat v tom, že kupní cena za nemovitost ve výlučném vlastnictví žalované, nabytou na základě kupní smlouvy ze dne 19. 11. 1997, měla být zaplacena z prostředků tvořících BSM; domáhal se proto zaplacení jedné poloviny takto vynaložené částky, tj. částky 1 345 500 Kč s příslušenstvím. Takto vymezenými žalobními tvrzeními a rozhodujícími skutečnostmi byly soudy při svém rozhodování vázány.
Odvolací soud v kasačním usnesení ze dne 25. 6. 2014, č. j. 13 Co 510/2013-286, výslovně akceptoval závěr soudu prvního stupně spočívající v tom, že kupní cena vztahující se ke kupní smlouvě ze dne 19. 11. 1997 byla zaplacena z výlučných prostředků žalované.
Obdobně v odůvodnění nyní napadeného rozsudku odvolacího soudu odvolací soud uvádí, že soud prvního stupně nepochybil mimo jiné „závěrem o tom, že kupní cena za pozemek ve výlučném vlastnictví žalované byla zaplacena z jejích výlučných prostředků, neboť z jejího bankovního účtu. Uvedené otázky již ostatně byly závazně vyřešeny předchozím zrušujícím rozhodnutím odvolacího soudu“. Skutečnost, že finanční prostředky se staly výlučným vlastnictvím žalované „jejich připsáním na její účet“, a byly použity na nákup nemovitosti, ostatně výslovně akceptuje ve svém dovolání i sám žalobce.
Jestliže však odvolací soud učinil závěr, že kupní cena byla zaplacena z výlučných prostředků žalované, nemohl současně dospět k závěru, že žalobci vzniklo právo na vypořádání vnosu spočívajícího v tom, že kupní cena na majetek ve výlučném vlastnictví žalované byla hrazena z prostředků tvořících bezpodílové spoluvlastnictví. Při závěru o úhradě kupní ceny z výlučných prostředků žalované při vázanosti soudu vylíčenými rozhodujícími skutečnostmi zjevně nemůže být žaloba již z tohoto důvodu opodstatněná a měla být zamítnuta.
Přesto však odvolací soud uložil v předchozím kasačním rozhodnutí soudu prvního stupně, aby se zabýval tím, „odkud konkrétně a z jakých účtů či kým byly předmětné finanční prostředky na běžný účet žalované vloženy“. Současně uvedl, že „peněžní prostředky nacházející se na běžném účtu žalované se staly, v souladu s dohodou o zúžení bezpodílového spoluvlastnictví, výlučným majetkem žalované až okamžikem jejich připsání na účet vedený na její jméno. Do tohoto okamžiku mohly být tyto peněžní prostředky ve výlučném vlastnictví žalobce, ve výlučném vlastnictví žalované, ve společném jmění účastníků či mohly být majetkem třetí osoby“. Odvolací soud pak uzavřel,
že „byly-li by však ve společném jmění účastníků, jednalo by se o investici ze společného jmění do výlučného majetku žalované, tedy o pohledávku společného jmění za žalovanou, způsobilou vypořádání ve smyslu §149 odst. 2 obč. zák.“.
S tímto závěrem dovolací soud nesouhlasí.
V procesní rovině platí, že požadavek na vypořádání vnosu žalobce tímto způsobem skutkově vůbec neodůvodnil, neboť se omezil na tvrzení, že kupní cena byla uhrazena z prostředků tvořících BSM. Beze změny žaloby ve vylíčení rozhodujících skutečností by pak vnos – ani v případě jeho eventuální důvodnosti – nebylo možno přiznat.
Dovolací soud však především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že by se jednalo „o pohledávku společného jmění za žalovanou“, jinými slovy řečeno, že by šlo o vnos ze společného majetku do majetku výlučného. Odvolací soud totiž zjevně dospívá k závěru, že v takovém případě, nebýt dohody o zúžení BSM, nejednalo by se o výlučné finanční prostředky žalované, ale o součást bezpodílového spoluvlastnictví, resp. následně SJM. Jestliže se však finanční prostředky staly výlučným vlastnictvím žalované na základě obsahu dohody o zúžení BSM, nejde o investici z majetku společného do majetku výlučného, ale právě a jenom o důsledky dohody o zúžení bezpodílového spoluvlastnictví, která části finančních prostředků odňala společný majetkový režim a založila majetkový režim výlučný ve prospěch žalované.
Vzhledem k tomu, že dovolání žalované bylo shledáno důvodným, nezabýval se již dovolací soud dovoláním žalobce, neboť to se za situace, kdy se napadené rozhodnutí odvolacího soudu ruší, stává bezpředmětným. Žalobce se totiž svým dovoláním domáhá přiznání příslušenství k částce, kterou však v důsledku rozhodnutí dovolacího soudu nemá přiznánu. V takovém případě nelze uvažovat o důvodnosti požadavku na zaplacení příslušenství, jestliže žalobci nebyla přiznána jistina, ve vztahu ke které příslušenství uplatňuje.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek v rozsahu uvedeném ve výroku rozsudku zrušil a věc mu vrátil podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 6. 2019
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu