ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.1220.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 1220/2019-637
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. H. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 737, proti žalovanému P. N. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Janou Pánkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Hořická 974, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 11 C 391/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12. 2018, č. j. 20 Co 325/2018-616, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 13 116 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Jiřího Slezáka.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 24. 9. 2018, č. j. 11 C 391/2012-597, přikázal ze zaniklého společného jmění manželů k úhradě žalobkyni i žalovanému rovným dílem splátky úvěrů s příslušenstvím za období od 1. 9. 2018 vzniklých na základě uvěrové smlouvy uzavřené dne 12. 11. 2007 s Českou spořitelnou, a. s., a úvěrové smlouvy uzavřené dne 9. 7. 2009 s COFIDIS, s. r. o. (výrok II.). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů částku ve výši 161 628,50 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 4. 12. 2018, č. j. 20 Co 325/2018-616, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, ve kterém namítá, že právní otázka, které závazky tvořily společné jmění manželů a které nikoliv, měla být odvolacím soudem i soudem prvního stupně posouzena jinak. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně převzala tyto závazky se souhlasem žalovaného. Z provedeného dokazování vyplývá, že žalovaný s převzetím těchto závazků nesouhlasil. Rovněž má za to, že tyto závazky přesahovaly míru přiměřenou majetkovým poměrům účastníků řízení. Z těchto důvodu netvořily společné jmění účastníků řízení. Navrhuje, aby dovolací zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření předně namítá, že dovolání žalovaného není přípustné, protože nesplňuje žádnou z podmínek přípustnosti dovolání stanovených v §237 o. s. ř. Dále uvádí, že s námitkami žalovaného nesouhlasí a považuje je za nedůvodné a účelové. Soudy obou stupňů se právní otázkou, zda závazky tvoří společné jmění manželů, důkladně zabývaly a z provedeného dokazování jednoznačně vyplynuly skutečnosti odůvodňující závěr, že závazky náleží do společného jmění účastníků řízení. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně převzala tyto závazky bez souhlasu žalovaného. Z dokazování se rovněž nepodává, že by rozsah těchto závazků přesahoval míru přiměřenou majetkovým poměrům účastníků řízení. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl, příp. zamítl.
Podle §237 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Pokud má být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016).
Jinými slovy řečeno, pouhá polemika dovolatele s právním posouzením otázky hmotného či procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, s tím, že tato právní otázka má být posouzena jinak, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř.
V projednávané věci spatřuje žalovaný přípustnost dovolání v tom, že „právní otázky, které závazky jsou ve společném jmění manželů, a které jsou vyloučeny nebo přesahují míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, a které převzal jeden z manželů bez souhlasu druhého manžela, měly být odvolacím soudem a soudem okresním zodpovězeny a posouzeny jinak.“ Takto vymezená přípustnost dovolání neodpovídá žádnému z předpokladů přípustnosti dovolání, jež jsou definovány v §237 o. s. ř. Žalovaný dále uvádí, že „dovolací soud má již řešenou otázku posoudit jinak a přehodnotit (doplnit) svou dosavadní rozhodovací praxi.“ Žalovaný však na žádnou ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu neodkazuje. Obsahem dovolání je totiž pouhá polemika s právním posouzením provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné – odvolací soud měl rozhodnout o tom, že předmětné závazky netvoří součástí společného jmění účastníků řízení.
Žalovaný dále namítá, že z provedeného dokazování vyplývá, že žalobkyně převzala závazky bez souhlasu žalovaného (a proto netvořily součást zaniklého společného jmění účastníků řízení).
V této souvislosti dovolatel pouze polemizuje s postupem odvolacího soudu a jeho skutkovými zjištěními, aniž řádně formuluje (v souvislosti s provedeným dokazováním) ve smyslu §237 o. s. ř. otázku procesního práva, na níž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Žalovaný uvádí, že „odvolací soud nevyřešil otázku procesního práva, prokázání tvrzení žalovaného, že nedal souhlas žalobkyni k převzetí závazků bez jeho souhlasu, správně.“
Pouhá polemika se skutkovými zjištěními odvolacího soudu a jeho procesním postupem souvisejícím s dokazováním, aniž by dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v souladu s §237 o. s. ř. a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (srov. odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, dostupného na nalus.usoud.cz). V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16).
Z uvedeného je zřejmé, že žalovaný nevymezuje řádně v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Z těchto důvodů trpí dovolání vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.). Proto Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 21. 5. 2019
Mgr. David Havlík
předseda senátu