ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.1221.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 1221/2019-332
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně M. P. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 10, Dykova 1158/17, proti žalovanému Z. P. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, Na Flusárně 168, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 61/2016, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2018, č. j. 23 Co 428/2018-308, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce JUDr. Jiřího Brože, CSc.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala určení, že pozemek st. par. č. XY, na němž se nachází dům č. p. XY, a pozemek st. par. č. XY, na němž se nachází dům č. p. XY, na listu vlastnictví XY, v katastrálním území XY, obec XY, zapsáno u Katastrálního úřadu XY, Katastrální pracoviště XY, je ve společném jmění manželů žalobkyně a žalovaného.
Obvodní soud pro Prahu 4 („soud prvního stupně”) o věci rozhodl rozsudkem ze dne 22. 11. 2017, č. j. 30 C 61/2016-145, proti kterému podal žalovaný odvolání. Soud vyzval žalovaného k zaplacení soudního poplatku, žalovaný však požádal o osvobození od jeho placení.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 1. 3. 2018, č. j. 30 C 61/2016-189, žalovanému osvobození od soudního poplatku nepřiznal, neboť osvobození neodůvodňovaly jeho poměry; toto usnesení bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2018, č. j. 23 Co 111/2018-205.
Žalovaný byl opětovně vyzván k úhradě soudního poplatku; na to reagoval podáním nové žádosti o osvobození. Vzhledem k tomu, že o obsahově totožné žádosti žalovaného již jednou bylo pravomocně rozhodnuto, postupoval soud prvního stupně podle §159a odst. 4 a §104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř“), a toto řízení pro nedostatek podmínky zastavil, a to usnesením ze dne 24. 9. 2018, č. j. 30 C 61/2016-269, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2018, č. j. 23 Co 358/2018-288. Soud prvního stupně žalovaného poučil, že je povinen po právní moci usnesení poplatek zaplatit a nezaplatí-li jej, odvolací řízení soud zastaví. Usnesení společně s výzvou k zaplacení soudního poplatku byly právnímu zástupci doručeny dne 25. 9. 2018, řízení o návrhu žalovaného na osvobození od soudního poplatku bylo pravomocně zastaveno 26. 10. 2018. Soudní poplatek ve stanovené lhůtě (do 12. 11. 2018) však zaplacen nebyl.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 21. 11. 2018, č. j. 30 C 61/2016-292, zastavil odvolací řízení a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně uvedl, že usnesením ze dne 24. 9. 2018, č. j. 30 C 61/2016-271, v souladu s usnesením ze dne 24. 9. 2018, č. j. 30 C 61/2016-269, vyzval žalovaného k zaplacení soudního poplatku za odvolání ve lhůtě 15 dnů a zároveň jej poučil, že po marném uplynutí lhůty odvolací řízení zastaví. Obě usnesení byla právnímu zástupci žalovaného doručena dne 25. 9. 2018, řízení o návrhu žalovaného na osvobození bylo pravomocně zastaveno ke dni 26. 10. 2018 a soudní poplatek za odvolání ve stanovené lhůtě (do 12. 11. 2018) zaplacen nebyl. Soud tak postupoval v souladu s §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a odvolací řízení zastavil.
Městský soud v Praze („odvolací soud”) usnesením ze dne 19. 12. 2018, č. j. 23 Co 428/2018-308, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Podle odvolacího soudu postupoval soud prvního stupně správně, když řízení zastavil, a nezasílal opětovně žalovanému výzvu k úhradě soudního poplatku; poukázal na to, že taková výzva byla právnímu zástupci žalobce zaslána již třikrát. Žalovaný tímto sledoval pouze oddálení splnění své poplatkové povinnosti, když na základě opakovaných žádostí o osvobození (celkem třech) uplatňoval totožné skutkové okolnosti k jeho tvrzené nepříznivé majetkové situaci. Odvolací soud měl za to, že další doručení výzvy k úhradě po vydání usnesení odvolacího soudu č. j. 23 Co 358/2018-288, resp. po právní moci tohoto usnesení (26. 10. 2018), by znamenalo nepřípustný formalismus, když žalovaný byl třikrát vyzván k úhradě soudního poplatku a výzvy byly řádně doručeny. Opakované žádosti o přiznání osvobození, ke kterým žalovaný nedokládal potřebné skutečnosti, hodnotil odvolací soud jako obstrukční postup sledující oddálení splnění jeho povinnosti v situaci, kdy nebyly dány podmínky pro přiznání osvobození podle §138 o. s. ř. Soud prvního stupně nezatížil řízení vadou, která by měla za následek nesprávné právní posouzení věci, a jež by znamenala porušení práva na spravedlivý proces.
Proti usnesení podal žalovaný dovolání. Jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci. Přípustnost dovolání vymezuje tak, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Obsah usnesení soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
Žalobkyně ve vyjádření navrhla odmítnutí dovolání.
Dovolání není přípustné.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání; v souladu s uplatněním zásady dispoziční i projednací i v dovolacím řízení je dovolací soud takto vymezeným důvodem přípustnosti vázán. Dovolatel opírá přípustnost dovolání o tvrzení, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“; takto vymezená přípustnost dovolání však není dána.
V této věci se soudy od nálezu Ústavního soudu dne 24. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1138/15, na který žalobce odkazuje, neodchýlily; skutkový stav je totiž jiný než ten, ze kterého vycházel Ústavní soud. Ten hodnotil situaci, kdy soud řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastavil, aniž rozhodl o žádosti o osvobození od něj. V dané věci však byl žalovaný třikrát vyzván k úhradě soudního poplatku, a opakovaně na výzvu reagoval podáním neúspěšné žádosti o osvobození, ve kterých (celkem třikrát) uváděl stále totéž; to vedlo k zastavení řízení o osvobození pro překážku rozhodnuté věci. Za této situace není úvaha odvolacího soudu o tom, že postup žalovaného byl obstrukční a sledoval pouze oddálení splnění jeho zákonné povinnosti (viz bod 7. rozhodnutí odvolacího soudu) zjevně nepřiměřená, a nejde tak o stejnou či podobnou věc, ve které rozhodoval Ústavní soud. Jiná rozhodnutí dovolacího soudu ani Ústavního soudu, se kterými by za této situace, v poměrech konkrétní věci, bylo napadené usnesení v rozporu, dovolatel neuvádí a dovolacímu soudu nejsou taková rozhodnutí známa. Tvrzený důvod přípustnosti dovolání tak není dán.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl. V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 18. 9. 2019
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu