ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.1266.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 1266/2019-768
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) P. D. , narozeného XY, a b) B. D., narozené XY, obou bytem XY, zastoupených JUDr. Janem Tryznou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 1936/4, proti žalovanému B. H., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Barbarou Martinů, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 643/39, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 226/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2018, č. j. 21 Co 284/2018-657, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2018, č. j. 21 Co 284/2018-657, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. května 2018, č. j. 12 C 226/2013-581, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 5. 2018, č. j. 12 C 226/2013-581, zrušil spoluvlastnictví žalobců a) a b) a žalovaného k nemovitostem – pozemku parc. č. XY a pozemku XY, jehož součástí je rodinný dům č. p. XY – zapsaným na č. LV XY, v obci XY, katastrálním území XY (výrok I.). Všechny předmětné nemovitosti uvedené ve výroku I. přikázal do vlastnictví žalovaného a tomu uložil povinnost zaplatit žalobcům a) a b) částku 3 292 500 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III.–V.).
Soud prvního stupně shledal podmínky pro přikázání předmětných nemovitostí žalovanému. Ke kritériu solventnosti uvedl, že obě strany jsou schopny vyplatit finanční plnění za ztrátu podílu druhému ze spoluvlastníků, bude-li jim věc přikázána. Odkázal na důkazy: „žalobci – výpisem z účtu z Fio Banky ze dne 1. 2. 2018, potvrzením banky ze dne 21. 2. 2016, žalovaný – čestným prohlášením L. P. čestným prohlášením M. P., výpisem z bankovního účtu České spořitelny ze dne 23. 2. 2018, výpisem z osobního penzijního účtu za období od 1. 1. 2017 do 31. 12. 2017, výpisem účtu – informace o účtu ze dne 23. 2. 2018 výpisem z životního pojištění ze dne 22. 1. 2018, z orientačního propočtu hypotečního úvěru ze dne 26. 2. 2018“. O něco příznivější podmínky soud shledal ve lhůtě splatnosti náhrady na straně žalované, jestliže žalovaný byl připraven vyplatit částku až do výše 3 292 500 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, zatímco žalobci by uhradili doplatek v šesti týdenní lhůtě počínaje právní mocí rozsudku.
K odvolání žalobců proti rozsudku soudu prvního stupně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 10. 2018, č. j. 21 Co 284/2018-657, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil jen tak, že výše vypořádacího podílu činí 4 335 000 Kč a žalovaný je povinen tuto částku zaplatit žalobcům do 1 měsíce od právní moci rozsudku, jinak jej v tomto výroku i ve výroku I. potvrdil (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Odvolací soud pak ke kritériu solventnosti uvedl, že „lze mít za to, jak ostatně dovodil i soud prvního stupně, že pokud se týká otázky solventnosti, jsou účastníci řízení na tom v zásadě stejně“.
Žalobci podali proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které považují za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Zaprvé předkládají otázku posouzení kritérií pro výběr spoluvlastníka jako výlučného vlastníka věci. Podle žalobců soud nemá neomezenou diskreci při volbě jednotlivých kritérií, měl by vždy zhodnotit všechna kritéria, která v daném případě přicházejí v úvahu. Soud prvního stupně a odvolací soud všechna kritéria nezohlednily (dlouhodobá a kontinuální údržba nemovitostí, investice do nich, jejich využití k bydlení pro rodinu žalobců, lepší předpoklady péče do budoucna, solventnost žalobců, využití nemovitosti k podnikání žalobkyně), a proto jsou jejich rozhodnutí v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Soudy zohlednily pouze historickou vazbu žalovaného na nemovitosti, nezohlednily ale, že žalobci v domě žili se svými dětmi a babičkou a investovali do něj prakticky celý svůj dospělý život. Zpochybňují závěr učiněný ve vztahu k solventnosti žalovaného, využívání nemovitosti a rozsahu investic žalobců. Zadruhé pokládají otázku vypořádání investic do společné věci. Tvrdí, že uplatnili nárok na vypořádání investic, které do domu učinili, a to pro případ, že by byly nemovitosti přikázány do výlučného vlastnictví žalovaného. Nebylo o něm však rozhodnuto. Soud prvního stupně se návrhem odmítl zabývat, protože údajně šlo o úředně nepovolené změny nemovitosti. Odvolací soud pak otázku neřešil, pouze odkázal na odůvodnění soudu prvního stupně. Podle judikatury Nejvyššího soudu přitom má být při zrušení spoluvlastnictví provedeno také vypořádání vzájemných dluhů a pohledávek, je-li návrh na vypořádání uplatněn, a to samostatným výrokem. Kvůli nezohlednění investic dostali žalobci reálně na vypořádacím podílu pouhou čtvrtinu ceny nemovitostí. Zatřetí pak pokládají otázku náhrady nákladů řízení. Konkrétně namítají nesplnění poučovací povinnosti a nesprávnou aplikaci zásady úspěchu ve věci. Navrhují, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Žalovaný ve svém obsáhlém vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání nesplňuje předpoklady vymezené v §237 a §241a o. s. ř. a že soudy věc posoudily v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Podotýká, že žalovaný postavil dům spolu se svou rodinou, žalobci jej pak užívali v rozporu s kolaudačním rozhodnutím, žalobci se svými potomky předmětné nemovitosti neužívají, investice šly jen do částí, které výlučně užívali žalobci. Žalovaný se pokoušel spor vyřešit mimosoudní cestou. Zpochybňuje, že by žalobci uplatnili nárok na vyplacení údajných investic. K první otázce uvádí, že soudy se s jednotlivými kritérii vypořádaly a dále se k nim vyjadřuje. Ke druhé otázce zdůrazňuje, že se odvolací soud neodmítl investicemi žalobců zabývat, naopak konstatoval, že nárok žalobci řádně procesně neuplatnili. Dále se vyjadřuje k třetí otázce vztahující se k nákladům řízení. Navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto a žalovanému byly přiznány náklady dovolacího řízení.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelé v rámci vymezení přípustnosti dovolání namítají rozpor s judikaturou dovolacího soudu ve vztahu ke splnění podmínky solventnosti spoluvlastníka k vyplacení přiměřené náhrady.
Protože na řešení – mimo jiné – této otázky je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, dovolatelé závěry přijaté odvolacím soudem napadají a rozhodnutí odvolacího soudu je v daném směru v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, je dovolání přípustné i důvodné.
Protože odvolací soud rozhodoval o žalobě žalobců po 1. 1. 2014, správně postupoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), dovolací soud proto při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu postupoval podle o. z. (k tomu srovnej např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 11 Co 698/2014, uveřejněný pod č. 4/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle §1147 o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.
Ve výše uvedeném R 4/2015 akceptoval dovolací soud názor, podle kterého podmínka pro vypořádání spoluvlastnictví prodejem věci ve veřejné dražbě podle §1147 věty druhé o. z. je splněna i tehdy, má-li spoluvlastník sice zájem získat věc do svého výlučného vlastnictví, ale nemá finanční prostředky k zaplacení vypořádacího podílu.
Tento přístup pak následně Nejvyšší soud potvrdil v rozsudku ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016, dostupném na www.nsoud.cz , v němž uvedl, že smyslem požadavku solventnosti spoluvlastníka je dosáhnout toho, aby každý ze spoluvlastníků obdržel majetkovou hodnotu odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu a zamezilo se tomu, že spoluvlastník, kterému byla přiznána přiměřená náhrada, by při nesolventnosti spoluvlastníka, který se stal výlučným vlastníkem, musel náhradu vymáhat exekučně, a to ještě ne vždy úspěšně. V uvedeném rozhodnutí také Nejvyšší soud vysvětlil, že solventnost spoluvlastníka, jemuž má být věc přikázána do výlučného vlastnictví, má být v zásadě prokázána již k okamžiku vydání rozhodnutí soudu. Účastník tedy musí s finančními prostředky odpovídajícími přiměřené náhradě disponovat nebo musí relevantně prokázat, že je schopen si finanční prostředky opatřit (například závazným příslibem půjčky či poskytnutím úvěru). Toliko výjimečně je možné spoluvlastníku přikázat společnou věc, ačkoliv finančními prostředky nezbytnými pro vyplacení přiměřené náhrady nedisponuje, za předpokladu, že z dokazování vyplyne jednoznačný závěr, že daný spoluvlastník potřebné finanční prostředky v přiměřené době získá (například probíhá-li dědické řízení, po jehož skončení by měl spoluvlastník patřičné finanční prostředky zdědit, či má-li finanční prostředky po omezenou dobu fixované na peněžním účtu, dluhopisovém listu apod.). V těchto případech se jedná o přísné posouzení individuálních skutečností a hodnocení důkazů v konkrétní věci. Není-li tedy postaveno najisto, že spoluvlastník finančními prostředky již disponuje či je v přiměřené době získá, pak podmínka solventnosti není splněna.
Soud prvního stupně rozhodl o přiměřené náhradě ve výši 3 292 500 Kč, musel proto poměřovat solventnost žalovaného a také žalobců ve vztahu k této částce. V odůvodnění svého rozhodnutí se však omezil na konstatování, že „obě strany sporu jsou solventní, tj. jsou schopny vyplatit finanční plnění za ztrátu podílu druhému ze spoluvlastníků, bude-li jim věc přikázána“. Tento závěr doplnil souhrnným výčtem důkazních prostředků vztahujících se jak k žalobcům, tak i k žalovanému, aniž by – v rozporu s §157 odst. 2 o. s. ř. – uvedl, jaká konkrétní skutečnost byla z jednotlivých důkazů zjištěna a prokázána. Soud prvního stupně ostatně ani vůbec neuvedl a nekonkretizoval, jakým konkrétním způsobem jsou schopni účastníci přiměřenou náhradu zaplatit. Již ze samotného výčtu listinných důkazních prostředků jak ve vztahu k žalobcům, tak i ve vztahu k žalovanému se však naznačuje, že nedisponovali přímo finančními prostředky, neboť ve vztahu k žalobcům zmiňuje soud prvního stupně mimo „potvrzení banky ze dne 21. 2. 2016“ a ve vztahu k žalovanému „orientační propočet hypotečního úvěru ze dne 26. 2. 2018“. Jakým konkrétním způsobem, v jaké podobě a za jakých podmínek by měly být finanční prostředky poskytnuty účastníkům jednotlivými peněžními ústavy, však z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně patrné není.
Skutková zjištění soudu prvního stupně tak podkladem pro závěr o solventnosti na straně obou stran řízení být nemohou.
Odvolací soud stanovil přiměřenou náhradu ve výši 4 335 000 Kč, musel tedy solventnost účastníků poměřovat ve vztahu k této částce. Protože odvolací soud nedoplňoval ani neopakoval dokazování, musel by závěr o solventnosti účastníků vyplývat již ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. To však není splněno vedle výše uvedených důvodů již proto, že odvolací soud stanovil přiměřenou náhradu v částce o 1 042 500 Kč vyšší. Jestliže schopnost účastníků zaplatit tuto náhradu nevyplývá ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, což nevyplývá (a ze shodných tvrzení účastníků ohledně solventnosti vycházet nelze), nemohou skutková zjištění být vůbec podkladem pro případný závěr, že účastníci řízení jsou schopni náhradu v této výši zaplatit.
Požadavek na zkoumání podmínky solventnosti na prvním místě (jestliže dělení věci nepřichází do úvahy) odvolacím soudem byl namístě mimo jiné dále proto, že sami žalobci v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně uváděli, že disponují vlastními prostředky „ve výši 50 % částky hodnoty sporných nemovitostí“ a ve vztahu ke zbylé požadované částce naznačovali vyřízení hypotečního úvěru do 6 týdnů „v návaznosti na písemné vyhotovení rozsudku“. Žalovaný ve vyjádření k odvolání žalobců uvedl, že „nyní disponuje hotovostní částkou ve výši 65 % vypořádacího podílu. Ke dni rozhodnut odvolacího soudu tato částka bude nepochybně ještě vyšší“.
Z výše uvedeného se naznačuje, že žádný z účastníků v době rozhodování odvolacího soudu podle výsledků dokazování a skutkových zjištění nedisponoval přímo finančními prostředky k vyplacení přiměřené náhrady.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5180/2016, dostupném na www.nsoud.cz , připustil, že podmínka solventnosti nemusí být dána pouze vyplacením z „ruky do ruky“, ale může být splněna i prostřednictvím smlouvy o úvěru. V daném případě se jednalo o smlouvu o hypotéčním úvěru, která již byla uzavřena ke dni rozhodování odvolacího soudu.
V souvislosti se splněním podmínky solventnosti a úvěrovými produkty je však nutno přísně odlišovat jejich povahu; může jít typicky totiž již o uzavřenou smlouvu o úvěru (či o jinou smlouvu, na základě které vzniká nárok na poskytnutí finančních prostředků), tzv. „předschválený limit hypotečního úvěru“ (viz uvedené rozhodnutí 22 Cdo 5180/2016), zprávu bankovního ústavu, který tolik vyjadřuje ochotu k jednání o poskytnutí úvěru (v návaznosti na výsledek řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nebo bez vazby na tento výsledek) apod. Současně samozřejmě mohou účastníci dokládat možnost opatření finančních prostředků od nebankovních institucí nebo od fyzických či právnických osob či jiným způsobem.
Otázku formy poskytnutí finančních prostředků, podmínek a předpokladů jejich poskytnutí i osobu poskytovatele je nutno posuzovat při úvaze, zda je podmínka solventnosti splněna z hlediska závěrů vysvětlených v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1942/2016; v těchto případech jde o posuzování individuálních okolností a hodnocení konkrétních důkazů.
Poměřovat závěry přijaté odvolacím soudem ve vztahu k výše uvedenému však nelze, protože odvolací soud se v odůvodnění rozsudku omezil na konstatování, že „lze mít za to, že jako ostatně dovodil i soud prvního stupně, že pokud se týká otázky solventnosti, jsou účastníci řízení na to v zásadě stejně“. Jestliže však závěry soudu prvního stupně nemohou obstát pro nepřezkoumatelnost rozsudku v této části a odvolací soud stanovil přiměřenou náhradu navíc vyšší oproti soudu prvního stupně o 1 042 500,- Kč, aniž jakkoliv doplňoval či opakoval dokazování, je zřejmé, že otázka solventnosti byla odvolacím soudem posouzena v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Jestliže pak není prokázáno, že by některý z účastníků řízení splňoval v této fázi řízení podmínku solventnosti, která je bezpodmínečným předpokladem pro vypořádání spoluvlastnictví přikázáním věci, je v této fázi řízení předčasné posouzení, zda by obstály závěry soudů obou stupňů o přikázání věci žalovanému či nikoliv, neboť v dalším řízení musí být primárně zkoumána podmínka schopnosti vyplacení náhrady. Pokud by ji splňoval pouze jeden ze spoluvlastníků, lze věc přikázat pouze jemu. Pokud by ji nesplňoval žádný z účastníků řízení, nemůže být věc přikázána nikomu z nich a do úvahy přichází třetí zákonný způsob vypořádání, kterým je nařízení prodeje věci.
Dovolatelé dále namítají rozpor rozhodnutí odvolacího soudu v „otázce vypořádání investic do společné věci“. V této souvislosti namítají, že v řízení před soudem prvního stupně uplatnili nárok na vypořádání investic, které do domu učinili, a to pro případ, že by byly nemovitosti přikázány do výlučného vlastnictví žalovaného. Soudům vytýkají, že se tímto nárokem „odmítly vůbec zabývat“.
V této části není dovolání důvodné.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2354/2016, uveřejněném pod č. 40/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jenž se zabývá tzv. vypořádáním spoluvlastnictví v širším smyslu, mimo jiné uvedl: Občanský zákoník č. 40/1964 Sb. širší vypořádání spoluvlastnického vztahu neupravoval; judikatura však dovodila: „Vypořádání podílového spoluvlastnictví lze provést jako vypořádání v širším slova smyslu, a to na základě návrhu účastníka (§79 odst. 1 o. s. ř.) nebo vzájemného návrhu (§97 odst. 1, §98 o. s. ř.). O návrhu (vzájemném návrhu) požadujícím zaplacení určité částky z důvodu širšího vypořádání je však vždy třeba rozhodnout samostatným výrokem rozsudku, nikoli jen v rámci náhrady za spoluvlastnický podíl; je tomu tak proto, že pohledávka z důvodu zaplacení náhrady za spoluvlastnický podíl právní mocí rozsudku teprve vzniká“ (rozsudek Nejvyššího soudu z dne 31. 3. 1989, sp. zn. 3 Cz 9/1989, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 46/1991 – dále jen „R 46/1991“). Tento právní názor byl zdůvodněn takto: „Rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví má totiž konstitutivní povahu, a zakládá tak práva a povinnosti teprve do budoucna. Právo na zaplacení náhrady tak vzniká spoluvlastníkovi až právní mocí tohoto rozhodnutí a teprve proti takto existujícímu nároku lze namítat započtení“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1927/2004). Po nabytí účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. je uvedená judikatura i nadále použitelná.
V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud dále uvedl, že „širším vypořádáním podílového spoluvlastnictví (§1148 odst. 1 o. z.) se rozumí jen vypořádání pohledávek a dluhů, které přímo souvisejí se spoluvlastnictvím nebo se společnou věcí; jde zejména o náklady na společnou věc nebo dluhy a pohledávky vzniklé při jejím užívání. Nejde tedy o náklady vynaložené jedním spoluvlastníkem na věc ve výlučném vlastnictví druhého, byť i výtěžek z prodeje této věci byl později vynaložen na věc, která je nyní předmětem vypořádání. Účastníkům však nic nebrání, aby v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví uplatnili i vzájemné nároky vyplývající ze širšího vypořádání; také jim nic nebrání, aby u soudu uplatnili jiné vzájemné nároky. Z procesního hlediska půjde o objektivní kumulaci návrhu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví a návrhu na širší vypořádání; práva takto uplatněná mají samostatný skutkový základ (§206 odst. 2 o. s. ř.).“
Z procesního hlediska je tedy patrné, že širší vypořádání je podmíněno žalobou na tzv. širší vypořádání, která může být uplatněna i v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví ze strany žalobce, anebo o vzájemný návrh, který v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví podává žalovaný (samozřejmě mohou být tyto nároky uplatněny i samostatnou žalobou tam, kde řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví neprobíhá, ale o tento případ v dané věci nejde).
To ostatně připouštějí i sami dovolatelé, jestliže v dovolání poukazují na to, že předpokladem rozhodnutí soudu o tzv. širším vypořádání je uplatnění návrhu na vypořádání investic.
Dále v uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že pokud některý z účastníků řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví řádně uplatní nárok na tzv. širší vypořádání, nelze o vzájemných platebních povinnostech účastníků rozhodnout jediným výrokem a provést započtení budoucího nároku na zaplacení vyrovnávacího podílu.
Dovolatelé soudu prvního stupně v této souvislosti vytýkají, že pokud považoval návrh žalobců na vypořádání investic za nepřípustný, muselo se jednat o návrh, který byl uplatněn, a mělo o něm být rozhodnuto samostatným výrokem.
Soud prvního stupně však v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně uvedl, že žalobci poukázali na své výlučné investice do předmětu spoluvlastnictví proto, aby podpořili své procesní stanovisko, na jehož základě žádali přikázat věci do svého vlastnictví s tím, že zaplacení konkrétně určené částky z důvodu svých investic do společné věci po celou dobu řízení nežádali. Dále soud prvního stupně poukázal na to, že v závěrečném návrhu navrhli zápočet pohledávky v podobě investic oproti uvažovanému vypořádacímu podílu.
Dovolatelé v této souvislosti soudu prvního stupně vytýkají, že pokud jejich návrh na vypořádání investic považoval za nepřípustný, musel být žalobci uplatněn a mělo o něm být rozhodnuto.
Soud prvního stupně však takový závěr neučinil, poukázal totiž na skutečnost, že nepřípustný je zápočet pohledávky z investic oproti přiměřené náhradě, což koresponduje požadavku žalobců na provedení zápočtu i ustálené judikatuře dovolacího soudu.
Dovolatelé v této souvislosti dále dodávají, že pokud měl soud prvního stupně pochybnosti o tom, zda byl nárok na širší vypořádání vymezen řádně, měl žalobce vyzvat k doplnění či upřesnění takového návrhu.
Soud prvního stupně však v daném ohledu žádné pochybnosti neměl, jestliže se jednalo o jasný požadavek na zápočet pohledávky v podobě investic oproti uvažovanému vypořádacímu podílu. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí nalézacích soudů však z jiného důvodu neobstojí a věc se vrací do řízení před soudem prvního stupně, nic nebrání žalobcům případně požadavek na vypořádání v širším smyslu vymezit jednoznačně. Pak bude na soudu prvního stupně, aby se s takovým případným nárokem na širší vypořádání procesně i věcně vypořádal.
Jelikož rozsudky odvolacího soudu a soudu prvního stupně ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. spočívají na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud je podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
Odvolací soud a soud prvního stupně jsou vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázány (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 5. 2019
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu