ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.1399.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 1399/2019-78
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) R. Š. , narozeného XY, b) L. Š. , narozené XY, obou bytem v XY, zastoupených JUDr. Ladislavem Jiráskem, advokátem se sídlem v Mariánských Lázních, Klíčová 199/2, proti žalované English Consultancy Services, s. r. o. , IČO 45306630, se sídlem v Praze 10, Oblouková 828/9, zastoupené JUDr. Petrem Vališem, advokátem se sídlem v Praze 7, Pplk. Sochora 1391/4, o odstranění stromu, ev. ochranu před imisemi, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 12 C 322/2018, o dovolání žalované proti unesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 2. 2019, č. j. 18 Co 276/2018-47, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh na odklad právní moci usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 2. 2019, č. j. 18 Co 276/2018-47, se zamítá .
Odůvodnění:
Žalobci se žalobou ze dne 2. 10. 2018 domáhali, aby soud uložil žalované povinnost zdržet se imisí spočívajících v pronikání větví a prorůstání kořenů stromu – douglasky tisolisté rostoucího na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY na pozemek parc. č. st. XY v k. ú. XY, eventuálně požadovali odstranění tohoto stromu, a to v případě, že se na základě znaleckého posudku prokáže, že žalobcům hrozí vážná újma spočívající v poškození stavby stojící na pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY (poškození svislých konstrukcí domu prorůstáním kořenového systému, opadávání jehličí na střešní krytinu či jiným způsobem), případně že tento strom podstatným způsobem omezuje užívání pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY.
Okresní soud v Chebu (jako soud prvního stupně) usnesením ze dne 27. 11. 2018, č. j. 12 C 322/2018-35, připustil změnu žaloby (navrženou žalobci po poučení soudu prvního stupně) tak, že žalobci požadují, aby byla žalované uložena povinnost odstranit z pozemku parc. č. XY v k. ú. XY strom – douglasku tisolistou, pseudotsuga menziessi, a to do 6 měsíců ode dne právní moci rozsudku, přičemž v případě, že se v řízení neprokáže na základě znaleckého posudku, že žalobcům hrozí vážná újma spočívající v poškození stavby stojící na pozemku parc. č. st. XY, případně že tento strom omezuje podstatným způsobem obvyklé užívání pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY (stíněním) a soud žalobu zamítne, navrhují žalobci, aby byla žalované uložena povinnost zdržet se imisí spočívající v pronikání větví a prorůstání kořenů stromu – douglasky tisolisté nacházející se na pozemku parc. č. XY na pozemek parc. č. st. XY v k. ú. XY (výrok I.). Ve výroku II. zamítl námitku místní nepříslušnosti soudu vznesenou žalovanou ve vyjádření ze dne 5. 11. 2018.
K námitce místní nepříslušnosti Okresního soudu v Chebu soud uvedl, že žalobci se po změně žalobního petitu domáhají primárně odstranění stromu, který je součástí pozemku. Vzhledem k tomu, že se jedná o samotnou existenci součástí pozemku (odstranění předmětného stromu), je výlučně místně příslušným soudem podle §88 písm. b) o. s. ř. soud, v jehož obvodu se pozemek nachází, tedy Okresní soud v Chebu.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalované do výroku II. usnesení soudu prvního stupně usnesením ze dne 21. 2. 2019, č. j. 18 Co 276/2018-47, usnesení soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil. Uvedl, že v projednávané věci uplatnili žalobci žalobu na ochranu jejich vlastnického práva před imisemi vznikajícími z nemovitosti žalované. Uplatňované právo přitom vyplývá přímo z právního vztahu k nemovitosti, a proto je místně příslušným soudem v takovém řízení podle §88 písm. b) o. s. ř. soud, v jehož obvodu se příslušná nemovitost nachází, tedy Okresní soud v Chebu. V této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1583/2018.
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v poměrech posuzované věci je místně příslušným soudem podle §88 písm. b) o. s. ř. soud, v jehož obvodu se příslušná nemovitost nachází, tedy Okresní soud v Chebu. Předně namítá, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Nd 369/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 1207/2005) je výlučná místní příslušnost soudu podle §88 písm. b) o. s. ř. dána jen tehdy, jde-li v řízení o samotnou existenci práva k nemovitosti, jeho trvání a zánik, nikoli pouze o práva a povinnosti z toho plynoucí. Jelikož žalobci původně primárně požadovali na základě negatorní žaloby, aby se žalovaná zdržela určitého jednání, domáhali se „pouze“ práv vyplývajících ze svého vlastnického práva (a nikoliv určení existence, trvání či zániku samotného „vlastnického práva“ jako takového), a proto měla být místní příslušnost stanovena na základě §84 – 87 o. s. ř., a nikoliv podle §88 písm. b) o. s. ř. Dále považuje za rozporné závěry týkající se místní příslušnosti soudu přijaté ve výše uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu a ve Zprávě občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR k některým dalším otázkám výkladu §130a občanského zákoníku publikované pod č. 3/1988 ve Sbírce soudního rozhodnutí a stanovisek. Uvádí také, že v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nejsou řešeny právní otázky související s otázkou místní příslušnosti soudu a požadavkem žalobce na odstranění stromu podle §1013 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, případně podle §2903 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil.
Žalobci se ve vyjádření k dovolání ztotožňují s rozhodnutím odvolacího soudu. Poukazují na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1583/2018, podle kterého byla-li u soudu podaná žaloba na ochranu vlastnického práva žalobce před imisemi vznikajícími z nemovitosti ve vlastnictví žalovaného, je k projednání žaloby výlučně místně příslušným soudem podle §88 písm. b) o. s. ř. soud, v jehož obvodu se příslušná nemovitost nachází. I v projednávané věci uplatňované právo na ochranu vlastnického práva žalobců vyplývá přímo z právního vztahu k nemovitosti, a proto je dána výlučná místní příslušnost Okresního soudu v Chebu.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Podle §11 odst. 1 o. s. ř. řízení se koná u toho soudu, který je věcně a místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení.
Jelikož v době zahájení řízení žalobci uplatňovali primárně požadavek na uložení povinnosti žalované zdržet se imisí spočívající v pronikání větví a prorůstání kořenů stromu rostoucího na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY na pozemek parc. č. st. XY v k. ú. XY, tedy žalobu na ochranu vlastnického práva žalobců před imisemi vznikajícími z nemovitosti žalované založenou na §1013 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, je třeba při určení místní příslušnosti soudu vyjít v souladu s §11 odst. 1 věta druhá o. s. ř. z tohoto požadavku žalobců. K tomu dovolací soud poznamenává, že příslušná zákonná úprava (§11 odst. 1 o. s. ř.) je naprosto jednoznačná a nečiní v rozhodovací praxi žádné výkladové potíže, a proto ani právní otázky formulované dovolatelkou vztahující se k této problematice [např. zda má pořadí primárního a eventuálního petitu v případě žaloby podle §1013 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a podle §2903 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, vliv na způsob stanovení místní příslušnosti] přípustnost dovolání založit nemohou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3407/2015, toto a další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na webových stránkách dovolacího soudu – www.nsoud.cz ).
Podle §84 o. s. ř. je k řízení příslušný obecný soud účastníka, proti němuž návrh směřuje (žalované), není-li stanoveno jinak.
Podle §85 o. s. ř. odst. 1 nestanoví-li zákon jinak, je obecným soudem fyzické osoby okresní soud, v jehož obvodu má bydliště, a nemá-li bydliště, okresní soud, v jehož obvodu se zdržuje. Má-li fyzická osoba bydliště na více místech, jsou jejím obecným soudem všechny okresní soudy, v jejichž obvodu bydlí s úmyslem zdržovat se tam trvale.
Podle §88 písm. b) o. s. ř. namísto obecného soudu, popřípadě namísto soudu uvedeného v §85a, je k řízení příslušný soud, v jehož obvodu je nemovitá věc,
týká-li se řízení práva k ní, není-li dána příslušnost podle písmene a).
V usnesení ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1583/2018, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že je-li u soudu podána žaloba na ochranu vlastnického práva žalobce před imise vznikajícími z nemovitosti žalovaného, je uplatňováno právo přímo vyplývající z právního vztahu k nemovitosti, a proto je výlučně místně příslušným soudem v takovém řízení ve smyslu §88 písm. b) o. s. ř. soud, v jehož obvodu se příslušná nemovitost nachází.
Uvedl, že „výlučná místní příslušnost v případech vypočtených v ustanovení §88 o. s. ř. má vždy přednost před příslušností obecnou nebo na výběr danou, použití obecné nebo na výběr dané místní příslušnosti je v takovém případě vyloučeno. Soud podle polohy nemovitosti (forum rei sitae) je výlučně příslušným tehdy, jestliže se řízení týká práv k těmto nemovitostem, tj. práva vlastnického, spoluvlastnického, práva držby, práva z věcného břemene a práva nájemního, a to pouze tehdy, kdy v řízení jde o existenci takového práva, jeho trvání a zánik, nikoliv pouze o práva a povinnosti z toho plynoucí (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5502/2015, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 15/2017).
Odkázal taktéž na závěry odborné literatury, která dovozuje, že „pokud je zákonem předepsána výlučná místní příslušnost, pak to znamená, že žádná jiná místní příslušnost se nemůže uplatnit, ledaže by se jednalo o místní příslušnost určenou dle předpisů EU, zejména dle nařízení Brusel I. Nepřichází proto v úvahu příslušnost dle obecného soudu ani příslušnost na výběr daná. Zákonodárce při stanovení výlučné místní příslušnosti vždy zohledňoval určité kritérium, proč je praktické věci daného typu koncentrovat u konkrétního soudu (například dostupnost důkazů, související řízení, ekonomie řízení). Týká-li se řízení práva k nemovité věci, pak je výlučně příslušný soud, v jehož obvodu se daná nemovitost nachází (forum rei sitae). Jedná se v praxi o velmi častý případ výlučné místní příslušnosti, odůvodněný tím, že je praktické z hlediska opatřování důkazů, ohledání nemovitosti, znaleckých posudků ohledně ní, aby právě soud, v jehož obvodu se nemovitost nachází, o ní rozhodoval.“ (viz Svoboda, Smolík, Levý, Šínová a kol., Občanský soudní řád, 2. vydání, C. H. Beck, 2017, s. 381 – 383).
Poznamenal, že i ve „Zprávě občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR k některým dalším otázkám výkladu §130a občanského zákoníku, publikované pod č. 3/1988 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uvedl, že „jestliže jde o sousedský spor, v němž se navrhovatel domáhá ochrany svého vlastnického práva (práva osobního užívání) k nemovitosti, popřípadě návrh směřuje proti vlastníkovi (uživateli) jiné nemovitosti, jde vždy o právo k nemovitosti ve smyslu ustanovení §88 písm. h) o. s. ř. a k projednání věci je vždy dána výlučná příslušnost soudu, v jehož obvodu je nemovitost.“
V projednávané věci byla u soudu podána žaloba, kterou se žalobci primárně (v době zahájení řízení) domáhali ochrany svého vlastnického práva před imisemi vznikajícími z nemovitosti žalované. Uplatňované právo přitom přímo vyplývalo z právního vztahu k nemovitosti, a proto je v tomto řízení výlučně místně příslušným soudem ve smyslu §88 písm. b) o. s. ř. soud, v jehož obvodu se příslušná nemovitost nachází, tedy Okresní soud v Chebu. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledává ani v poměrech projednávané věci žádný důvod pro odklon od výše uvedených závěrů ustálené rozhodovací praxi.
Žalovaná dále poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Nd 369/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 1207/2005. Namítá, že závěry přijaté v těchto rozhodnutí jsou v rozporu se závěry uvedenými ve Zprávě občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR k některým dalším otázkám výkladu §130a občanského zákoníku, publikované pod č. 3/1988 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ze které rovněž vyšel Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1583/2018. Ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Nd 369/2016 požadovala žalobkyně po žalovaném zaplacení částky ve výši 136 371 Kč s příslušenstvím jakožto dlužného nájemného, ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 33 Odo 1207/2005 se žalobkyně rovněž domáhala po žalovaném zaplacení částky 56 097,70 s příslušenstvím představující bezdůvodné obohacení, které mělo vzniknout žalovanému užíváním nemovitosti žalobkyně bez potřebného právního titulu. Tudíž ani jedno z těchto rozhodnutí není založeno na otázce místní příslušnosti v případě požadavku žalobce na ochranu jeho vlastnického práva před imisemi vznikajícími z nemovitosti žalovaného, a proto nejsou pro projednávanou věc přiléhavá.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalované jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal dovolání jako přípustné, zamítl pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci napadeného rozhodnutí, a to v tomto rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srov. srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017, a nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz) ].
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí o věci.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 5. 2019
Mgr. David Havlík
předseda senátu