ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.1511.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 1511/2019-227
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) J. K. , narozeného XY, bytem XY, a b) M. S. , narozené XY, bytem XY, zastoupených JUDr. Alešem Kolářem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská 21/29, proti žalovanému O. Č. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Danou Chalupovou, advokátkou se sídlem v Praze, Na Pankráci 449/11, o ochranu vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 16 C 174/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2018, č. j. 35 Co 287/2018-211, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. 11. 2017, č. j. 16 C 174/2015-175, žalovanému uložil „provést opravu hydroizolace terasy bytové jednotky č. 1579/22 tak, aby nedocházelo k zatékání do bytové jednotky žalobců č. 1579/21, přičemž obě bytové jednotky jsou umístěny v domě č. p. XY v XY, katastrální území XY, obec XY“ (výrok I.). Ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze (odvolací soud) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 16. 10. 2018, č. j. 35 Co 287/2018-211, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalovanému uložil povinnost „zdržet se všeho, co působí vnikání vody z terasy bytové jednotky žalovaného do bytové jednotky žalobců“; ve výroku II. jej změnil co do výše přiznané náhrady nákladů řízení, jinak jej potvrdil (výrok I). Současně uložil žalovanému povinnost nahradit žalobcům náklady odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že je dána jeho pasivní věcná legitimace. Má za to, že terasa (resp. její část – hydroizolace) nemůže být součástí bytové jednotky, neboť je vždy společnou součástí bytového domu. Uvádí, že jde o otázku, která nebyla dovolacím soudem doposud řešena. Namítá,
že aplikoval-li odvolací na zjištěný skutkový stav ustanovení §1012 a §1013 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), je jeho právní posouzení věci nesprávné, neboť měla být aplikována zvláštní právní úprava bytového spoluvlastnictví. Současně odvolacímu soudu vytýká, že žalobcům poskytl poučení o nutnosti upravit žalobní petit, čímž je poučil o hmotném právu a dopustil se tak porušení procesních předpisů. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání žalovaného nevyjádřili.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na otázce hmotného práva, zda terasa (případně jedna její konstrukční část) je vždy společnou součástí bytového domu.
Danou otázku je třeba posuzovat podle právní úpravy účinné ke dni vzniku bytové jednotky, zejména podle právní úpravy zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění účinném do 30. 6. 2000, dále jen „zákon č. 72/1994 Sb.“ (viz čl. II bod 3 zákona č. 103/2000 Sb.). Je tomu tak proto, že podle §3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, je vznik věcných práv, k němuž došlo před 1. 1. 2014, posuzovat podle dosavadních právních předpisů. Řídí-li se dosavadní právní úpravou vznik vlastnického práva, musí téže právní úpravě podléhat i posouzení otázky vymezení objektu vlastnického práva – tj. jinými slovy, vymezení bytové jednotky (k tomu srov. §3063 o. z., jakož i odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2862/2015, publikovaného pod č. 21/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle §2 písm. e) zákona č. 72/1994 Sb. se společnými částmi domu rozumí části domu určené pro společné užívání, zejména základy, střecha, hlavní svislé a vodorovné konstrukce, vchody, schodiště, chodby, balkóny, terasy, prádelny, sušárny, kočárkárny, kotelny, komíny, rozvody tepla a teplé vody, kanalizace, plynu, elektřiny, společné antény, a to i když jsou umístěny mimo dům; dále se za společné části domu považují příslušenství domu (např. studny, oplocení) a stavby vedlejší včetně jejich příslušenství.
Otázkou, kdy jsou okna, lodžie a balkóny součástí jednotky a kdy společnými částmi budovy se již dovolací soud ve svých rozhodnutích zabýval [viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 26 Cdo 413/2013, ze dne 1. 8. 2014, sp. zn. 22Cdo 886/2013 (proti tomuto rozhodnutí podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3230/14), nebo usnesení téhož soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1379/2013] a uzavřel, že pro závěr, které části domu jsou společné ve smyslu §2 písm. e) zákona č. 72/1994 Sb. je významný zejména účel jejich užívání a jejich určení v prohlášení vlastníka budovy, jen stavebně technické hledisko z pohledu zákona č. 72/1994 Sb. určující není. Vždy proto záleží na tom, zda prohlášení vlastníka budovy podle §4 zákona č. 72/1994 Sb., případně smlouva o výstavbě (§17 zákona č. 72/1994 Sb.), balkóny, lodžie či okna vymezí jako součást jednotky, nebo jako společnou část budovy. Nebude-li vymezení jednotky takovéto určení obsahovat, pak budou ke společným částem budovy (domu) patřit i lodžie, balkony a okna přístupná jen z jedné jednotky jako součást vnějšího pláště domu. Pro tyto závěry lze najít oporu i v judikatuře Ústavního soudu (viz např. usnesení ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 23/04).
Uvedené právní závěry je třeba ( mutatis mutandis ) aplikovat i v případě teras. A to přesto, že některé prvky teras mohou být součástí hlavních svislých a vodorovných konstrukcí. Terasy – stejně jako balkóny – jsou uvedeny i v demonstrativním výčtu společných částí budovy (domu) v §2 písm. e) zákona č. 72/1994 Sb. Nelze však přehlížet, že stejně jako v případě balkónů, lodžií a oken není rozhodující pouze jejich stavebně technické určení, neboť významný je zejména jejich účel a určení. K posouzení otázky, zda jde o společnou součást bytu je proto určující jejich vymezení v prohlášení vlastníka, případně obsah smlouvy o výstavbě.
Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (odvolacího soudu) vyplývá, že v projednávané věci byla předmětná terasa smlouvou o výstavbě ve znění jejího dodatku vymezena jako příslušenství bytu, jehož je žalovaný vlastníkem. Závěr odvolacího soudu, že terasa není součástí společných částí domu, nýbrž přináleží k jednotce, je proto správný a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Námitka dovolatele, že soudy v projednávané věci aplikovaly ustanovení §1012 a 1013 o. z., ačkoli měly vyjít z právní úpravy bytového spoluvlastnictví, jakož i námitka nesprávného poučení žalobců ze strany odvolacího soudu, přípustnost dovolání nezakládá. Dovolatel řádně nevymezuje předpoklady přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), když pouze polemizuje s posouzením věci odvolacím soudem, a ani v této souvislosti neuvádí žádnou otázku hmotného či procesního práva, která by zakládala způsobilý dovolací důvod.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 7. 2019
Mgr. David Havlík
předseda senátu