ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.1525.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 1525/2019-264
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) obce Dobročovice , identifikační číslo osoby 00662399, se sídlem Dobročovice 38, b) městyse Škvorec , identifikační číslo osoby 00240869, se sídlem ve Škvorci, Masarykovo náměstí 122, c) obce Květnice , identifikační číslo osoby 00640042, se sídlem v Květnici, K Dobročovicům 35, a d) města Úvaly , identifikační číslo osoby 00240931, se sídlem v Úvalech, Pražská 276, zastoupených Mgr. Petrem Vodehnalem, advokátem se sídlem v Praze 5, Viktora Huga 377/4, proti žalovaným 1) ENERGIE AG BOHEMIA s.r.o. , identifikační číslo osoby 63908298, se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, zastoupené JUDr. Ing. Janem Vychem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, 2) Vodohospodářské společnosti Vrchlice – Maleč, a.s. , identifikační číslo osoby 46356967, se sídlem v Kutné Hoře, Ku Ptáku 387, zastoupené JUDr. Ondřejem Čechem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, 3) obci Tuklaty , identifikační číslo osoby 00235822, se sídlem v Tuklatech, Ke Školce 158, 4) obci Břežany II , identifikační číslo osoby 00235288, se sídlem v Břežanech II, Břežany 32, a 5) obci Rostoklaty , identifikační číslo osoby 00235709, se sídlem v Rostoklatech 32, žalovaní 3) – 5) zastoupeni Mgr. Evou Zhřívalovou, advokátkou se sídlem v Českém Brodě, nám. Arnošta z Pardubic 11, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 4 C 222/2016, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2018, č. j. 27 Co 56/2018-226, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114,- Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám zástupce žalované 2) JUDr. Ondřeje Čecha, Ph.D.
III. Ve vztahu mezi žalobci a žalovanými 1), 3), 4) a 5) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu):
Žalobci se domáhali určení, že dotčené nemovité věci (vodovody, kanalizace a čistírna odpadních vod) jsou v podílovém spoluvlastnictví žalobců a žalovaných 3) až 5), a to v rozsahu id. 1/8. Žalobci a žalovaní 2) až 5) uzavřeli Smlouvu o sdružení („smlouva“) mimo jiné za účelem vybudování vodovodů v obcích. Účel sdružení byl naplněn dne 24. 3. 2003, kdy stavba byla uvedena do provozu; k tomuto dni sdružení zaniklo. Výlučným vlastníkem k okamžiku zániku sdružení se měla na základě smlouvy stát žalovaná 2); ta však později převedla nemovité věci na třetí osobu [žalovanou 1)]. Podle žalobců se jedná o převod majetku podle §39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů (obecní zřízení); žalobci popírali platnost převodu. Žalovaná 2) tvrdila, že i kdyby se nestala vlastníkem z důvodu neplatnosti smlouvy, vlastnické právo vydržela.
Okresní soud v Praha-východ („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 10. 2017, č. j. 4 C 222/2016-116, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 10. 2018, č. j. 27 Co 56/2018-226, výrokem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. a výrokem II. jej ve výrocích I. až III. potvrdil. Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III. – V.).
Odvolací soud se neztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že převod sporných věcí na žalovanou 2) byl platný. Záměr vypořádat sdružení převodem spoluvlastnického podílu na žalovanou 2) měl být podle §36a odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů (obecní zřízení), projednán zastupitelstvy obcí a zveřejněn způsobem uvedeným v §36a odst. 4 zákona č. 128/2000 Sb.; porušení této povinnosti založilo absolutní neplatnost převodu. Obce si však nebyly vědomy povinnosti zveřejnění, neboť vykládaly zmíněné ustanovení pouze podle jazykového výkladu (vypořádání majetku sdružení tam nebylo výslovně uvedeno). Dohoda o vypořádání majetku sdružení je podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, absolutně neplatná.
Ačkoliv žalovaná 2) nenabyla vlastnické právo v důsledku vypořádání sdružení, chopila se držby věcí, a to na základě smlouvy. Soud dospěl k závěru, že vzhledem k nejasnému znění právní normy, §36a odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., která výslovně neupravovala postup obce v případě vypořádání sdružení, absenci judikatury a také proto, že na smlouvě se podílelo sedm obcí a žádná z nich záměr nezveřejnila, takže zjevně měly za to, že zveřejnění není třeba, žalovaná 2) jednala (vykonávala držbu) v omluvitelném právním omylu. Ačkoliv žalovaná 2) vykonávala domnělé vlastnické právo v rozporu se zákonem č. 367/1990 Sb., (veřejnoprávní předpis), byla se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastnicí dotčených nemovitých věcí. Odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 929/2001, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci („dovolatelé”) dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“), neboť napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. Závěry odvolacího soudu se podle nich příčí rozsudku sp. zn. 22 Cdo 929/2001, byť na něj napadený rozsudek odkazuje. Podle dovolatelů nelze uvažovat o oprávněné držbě a o vydržení, protože držba žalované 2) byla v rozporu s veřejným právem; na tom nic nemění ani odkaz odvolacího soudu na rozsudek sp. zn. 22 Cdo 490/2001, neboť ten na věc nedopadá. Není tak významné, zda se jednalo o omluvitelný právní omyl, poněvadž nesoulad výkonu práva s normami veřejného práva nemůže založit oprávněnou držbu, která by mohla vést k vydržení. Navrhují napadený rozsudek změnit tak, že se žalobě vyhovuje.
Bližší obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření, které podala žalovaná 2), jsou účastníkům známy a tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolateli tvrzený rozpor napadeného rozsudku s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 929/2001, který by měl založit přípustnost dovolání, není dán. Nejvyšší soud v tomto rozsudku konstatoval: „V případě, že by podle hledisek uvedených shora byli žalobci oprávněnými držiteli sporného práva, bylo by třeba zabývat se tvrzeným nesouladem výkonu obsahu tohoto práva s veřejnoprávními předpisy; pokud by bylo zjištěno, že tyto předpisy výkon obsahu tohoto práva neumožňují, nebylo by možno uvažovat o oprávněné držbě a o vydržení tohoto práva. Občanskoprávní vztah totiž nemůže existovat v rozporu s normami veřejného práva“. Držba v této věci měla spočívat v zakázaném jednání (cesta vede přes les a vjezd do lesa je podle dovolacího tvrzení zakázán zákonem č. 96/1977 Sb., resp. zákonem č. 289/1995 Sb.). Nešlo tedy o to, že by se držba opírala o právní titul neplatný pro rozpor s veřejným právem, ale o to, že samotný výkon držby, faktické chování tvořící její obsah, bylo údajně zakázáno (tím se již dovolací soud nezabýval). V nyní projednávané věci držba spočívala v tom, že žalovaný 2) se choval ke stavbě vodovodu jako vlastník; takové chování zakázáno není. Nejde tu tedy o držbu vykonávanou v rozporu s veřejným právem (tímto právem zakázanou), ani o občanskoprávní vztah (zde vztah vlastnický) existující v rozporu s ním (tak by tomu bylo např., pokud by zákon vyňal vodovod ze soukromoprávních dispozic). Žalovaný 2) tak správně uvádí, že dovolatelé zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 929/2001, nesprávně vyložili; jak se podává z bodu 54 rozsudku, stejně nesprávně pochopil uvedené rozhodnutí i odvolací soud, nicméně tento omyl neměl vliv na rozhodnutí ve věci samé.
Tvrzený důvod přípustnosti dovolání tak není dán, a z obsahu dovolání nebylo možno učinit závěr o jiném tvrzeném důvodu jeho přípustnosti; žalobci sice zmiňují některé tvrzené sporné otázky, avšak ke vztahu k nim důvod přípustnosti dovolání nijak nevymezují; proto se jimi dovolací soud nemohl zabývat. Rozhodnutí odvolacího soudu lze totiž v dovolacím řízení přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.). Přitom je dovolací soud vázán nejen tím, který z dovolacích důvodů a důvodů přípustnosti dovolání byl uplatněn, ale i tím, jak byl důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění.
Nejvyšší soud tak dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Podle §243f odst. 3 o. s. ř. se rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci povinnost uloženou jim tímto usnesením, může se žalovaná 2) domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 18. 9. 2019
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu