ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.1636.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 1636/2019-276
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce K. R. , narozeného XY, bytem XY, proti žalované R. R. , narozené XY, bytem XY, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 8 C 150/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 20. 11. 2018, č. j. 23 Co 318/2018-254, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu)
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 20. 11. 2018, č. j. 23 Co 318/2018-254, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Pardubicích („soud prvního stupně“) ze dne 28. 2. 2018, č. j. 8 C 150/2014-217, kterým soud prvního stupně vypořádal zaniklé společné jmění manželů – účastníků řízení (dále „SJM“) mimo jiné tak, že vypořádávané věci a majetkové hodnoty přikázal žalované, které současně uložil povinnost zaplatit žalovanému na vypořádání podílů 1 091 922,42 Kč.
Proti rozsudku krajského soudu podává žalobce (dále „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a obsah dovolání je účastníkům znám, proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Podstata věci je v tomto: Účastníci řízení dostali za trvání manželství od rodičů žalobce 320 000 Kč na nákup pozemku. Žalobce následně – rovněž za trvání manželství – koupil pozemky par. č. XY a XY v katastrálním území XY za kupní cenu 320 800 Kč; žalovaná nebyla účastnicí kupní smlouvy. Nyní je mezi stranami spor o to, zda pozemky par. č. XY a XY náležely do SJM, a měly tedy být v řízení vypořádány (jak tvrdila žalovaná), či zda se staly výlučným vlastnictvím žalobce, a v řízení je proto vypořádat nelze (jak tvrdí žalobce).
Odvolací soud opřel závěr o tom, že sporné pozemky, nabyté v době trvání SJM, byly jeho součástí, o dvě právní skutečnosti: Jednak o to, že na zakoupení pozemků byly zčásti užity i prostředky ze SJM, byť mělo jít pouze o částku 800 Kč, a dále o to, že účastníci projevili vůli nabýt pozemky do SJM; v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1658/98, uveřejněný pod číslem 49/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní (dále jen Rc 49/2001). Naopak – přesto, že k této otázce bylo vedeno dokazování – tento závěr neopřel o to, že by částka 320 000 Kč, kterou daroval podle zjištění soudu účastníkům otec žalobce a „jeho manželka“ byla v SJM, a tudíž nutně musely být společné i za ni zakoupené pozemky; viz k tomu bod 18. rozsudku odvolacího soudu, ve kterém se připouští, že každý z účastníků mohl nabýt „polovinu do svého výlučného vlastnictví“. Argumentace směřující k závěru o tom, že pozemky jsou společné, není opřena o to, že byly zcela zakoupeny za společné prostředky. Proto je dovolací polemika ohledně právního režimu daru nevýznamná.
Na otázce, zdali částka 320 000 Kč náležela do společného jmění manželů, napadené rozhodnutí tedy nezávisí; v řízení bylo zjištěno, že přinejmenším část kupní ceny (800 Kč) byla zaplacena ze společného jmění manželů, přičemž již sama tato skutečnost vedla nalézací soudy k závěru, že pozemky se staly součástí SJM. To však dovolatel nezpochybňuje, pouze uvádí, že žalovaná netvrdila původ částky 800 Kč v SJM účastníků (ten nicméně žalovaná tvrdila – viz vyjádření na č. l. 194 a násl.). Námitka měla patrně spočívat v tvrzení, že žalovaná původ částky neprokázala, ovšem za trvání manželství se uplatní domněnka společného nabývání majetku [§144 zákona č. 40/1964 Sb. („obč. zák.“)] a v případě objektivní nejistoty ohledně vynaložených prostředků na (tvrzený) výlučný majetek jednoho z manželů tíží důkazní břemeno zpravidla toho z manželů, který tvrdí, že jde o prostředky výlučné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1433/2015). Samotný právní závěr, že vynaložení této částky muselo mít za následek, že pozemky jsou v SJM, dovolatel nezpochybňuje a nevymezuje ohledně něj ani přípustnost dovolání; proto jej dovolací soud, vázán obsahem dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.) nemohl přezkoumat.
Jen na okraj se tak dodává, že ustálená judikatura k občanskému zákoníku č. 40/1964 Sb. se opírá o stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 3. 2. 1972, sp. zn. Cpj 86/71, K výkladu ustanovení občanského zákoníku o bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 42/1972. V něm Nejvyšší soud ČSR uvedl: „Při nabytí věci pomocí prostředků, které byly vzaty jednak z BSM (tj. bezpodílového spoluvlastnictví manželů), jednak z osobního majetku některého z manželů, stávají se věci takto nabyté předmětem BSM bez ohledu na rozsah použitých prostředků z BSM.“ Uvedený závěr se uplatňuje také v novější judikatuře ke společnému jmění manželů podle obč. zák. (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3542/2006, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5866/2017).
Rozhodnutí odvolacího soudu je z tohoto hlediska věcně správné, i když odvolací soud nesprávně poukázal na Rc 49/2001, ve kterém se uvádí: „Jestliže kupní cena pořizované věci byla zcela zaplacena z výlučných prostředků jednoho z manželů, avšak kupujícími byli oba manželé a oba při uzavření kupní smlouvy projevili vůli nabýt kupovanou věc do bezpodílového spoluvlastnictví, pak se tato věc stala předmětem jejich bezpodílového spoluvlastnictví“. Toto rozhodnutí, jak ostatně vyplývá z jeho odůvodnění, se týká situace, kdy manželé jsou oba účastníky smlouvy na straně kupující a ve smlouvě projeví vůli nabýt věc do SJM, i když kupní cena není placena ze společných prostředků. O to v dané věci jistě nešlo; nicméně první se shora uvedených důvodů pro zařazení pozemků do SJM nelze podrobit dovolacímu přezkumu a z tohoto hlediska je rozhodnutí odvolacího soudu správné.
Dovolatel tak zpochybňuje především ustálenou rozhodovací praxi ke společnému nabývání majetku za trvání manželství (pokládá otázku, zda se použije pravidlo o společném nabývání majetku za trvání SJM i v případě, že účastníkem kupní smlouvy je pouze jeden z manželů a druhý z manželů nijak neprojevil vůli rovněž se stát vlastníkem). Tato otázka však již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.
Otázka, zda jeden z manželů může zastupovat druhého manžela v otázkách přesahujících obvyklou správu společného jmění v případě, že k tomu nemá zvláštní zmocnění, přípustnost dovolání nezakládá. Nemá totiž žádný vztah k nabytí nemovitostí do SJM v důsledku použití jak výlučných, tak společných prostředků.
Opět jen na okraj se dodává, že koupi nemovité věci z prostředků náležejících do SJM bez souhlasu druhého manžela sice judikatura pokládá za překročení obvyklé správy společného jmění manželů (§145 odst. 2 obč. zák.) s následkem neplatnosti takového jednání (k tomu srovnej usnesení pléna Nejvyššího soudu k rozboru a zhodnocení notářské praxe v řízení o dědictví a v řízení o registraci smluv sp. zn. Pls 1/67, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. V/1967), porušení ustanovení §145 odst. 2 obč. zák. však zakládá pouze neplatnost relativní, jak ostatně výslovně vyplývá z ust. §40a obč. zák. (k tomu srovnej také např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1754/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3450/2009, uveřejněný pod číslem 131/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Žalovaná se přitom neplatnosti jednání nedovolala a žalobce tak učinit nemůže, neboť to byl on, kdo jednal v rozporu s ustanovením §145 odst. 2 o. s. ř., a kdo tedy případnou neplatnost svým jednání způsobil (§40a obč. zák.).
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 9. 2019
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu