ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.1758.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 1758/2018-180
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce L. P., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Františkem Vokůrkou, advokátem se sídlem v Praze 3, Jeseniova 50/2863, proti žalovaným 1) J. Č., narozené XY, bytem XY, 2) I. U., narozené XY, bytem XY, 3) J. U., narozenému XY, bytem XY, 4) P. B., narozenému XY, bytem XY, 5) O., IČO XY, se sídlem XY, všem zastoupeným JUDr. Martinem Vlasákem, advokátem se sídlem v Kouřimi, Mírové náměstí 119, o povolení práva nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 12 C 303/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2017, č. j. 25 Co 154/2017-159, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2017, č. j. 25 Co 154/2017-159, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 6. 12. 2016, č. j. 12 C 303/2015-134, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal povolení práva nezbytné cesty jako pozemkové služebnosti ve prospěch pozemků žalobce parc. č. XY v k. ú. XY, a to přes pozemky parc. č. XY v k. ú. XY v rozsahu blíže specifikovaném ve výroku I. tohoto rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Žalobce požadoval zřízení nezbytné cesty, protože shora uvedené pozemky nejsou přístupné z veřejné komunikace, jsou určeny k zastavění a žalobce má v úmyslu na těchto pozemcích vybudovat stavbu rodinného domu.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že pozemky parc. č. XY v k. ú. XY ve vlastnictví žalobce a pozemky parc. č. parc. č. XY v k. ú. XY ve vlastnictví žalovaných jsou v současné době využívány k zemědělské činnosti jako jeden celek. Ten je přístupný z veřejné komunikace, přičemž pozemky žalobce jsou dostupné pouze přes ostatní pozemky (mimo jiné i ve vlastnictví žalovaných) tvořící tento celek. Území, ve kterém se pozemky žalobce i žalovaných nachází, je územním plánem obce XY určeno k venkovské zástavbě, avšak od schválení změny územního plánu v roce 2006 nebyla učiněna žádná další opatření umožňující jeho zástavbu.
Soud prvního stupně zamítl žalobu z následujících důvodů. Pozemky žalobce jsou v současné době využívány k zemědělským účelům a přístup na ně (dostatečný pro zemědělské účely) je zajištěn z veřejné cesty přes ostatní pozemky tvořící jeden celek, přičemž vlastníci sousedních pozemků žalobci k přístupu na jeho pozemek nebrání. Jednání žalobce lze považovat za účelové, jelikož se žalobce snaží zajistit dostupnost pozemků z veřejné cesty a ty následně prodat jako pozemky určené k zastavění. Přes pozemek ve vlastnictví žalovaného 4) nelze nezbytnou cestu zřídit, neboť se jedná o „veřejný pozemek“, přes který přísluší právo chůze a jízdy každému. Jako nevhodné shledal vedení nezbytné cesty přes pozemek parc. č. XY, a to z důvodu jeho „nedostatečné šíře“. Řešení navrhované žalobcem by nemuselo být v souladu s pozdějším komplexním řešením zástavby dané oblasti. Žalobce mohl také zajistit dostupnost svých pozemků z veřejné cesty jinak (např. směnou pozemků či uzavřením smlouvy o věcném břemeni).
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 16. 8. 2017, č. j. 25 Co 154/2017-159, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně v tom rozsahu, že pozemky žalobce, v současné době využívané k zemědělské činnosti, jsou územním plánem obce Oleška určeny k venkovské zástavbě, nejsou přímo napojeny na veřejnou cestu a jsou dostupné z veřejné cesty pouze přes jiné pozemky. Neztotožnil se však s právním posouzením věci provedené nalézacím soudem a s důvody, pro které žalobu zamítl.
Uvedl, že služebnost nezbytné cesty může být soudem zřízena pouze tehdy, nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak, a to z důvodu minimalizace zásahů do práv vlastníků pozemků, přes které má být nezbytná cesta povolena. Jelikož v posuzované věci chce žalobce zhotovit na pozemcích stavbu, nelze žalobě na povolení práva nezbytné cesty vyhovět, neboť se může domáhat přístupu na své pozemky na základě jiného právního prostředku (a to na základě žaloby podle §1022 o. z.), jehož prostřednictvím bude naplněn stejný účel (tj. zajištěn přístup na pozemky z důvodu výstavby domu). V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3398/2016.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí je založeno na právní otázce, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to zda lze žádat o povolení práva nezbytné cesty rovněž za účelem zhotovení stavby, vydání rozhodnutí o povolení užívání stavby a následně pro zajištění užívání zhotovené stavby. Pokud se již dovolací soud touto právní otázkou zabýval, má být vyřešena jinak. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že vlastník pozemku není oprávněn žádat o povolení nezbytné cesty za účelem zhotovení stavby, neboť se může domáhat přístupu přes sousední pozemky podle §1022 o. z. Poznamenává, že pokud by mohl vlastník pozemku požadovat zajištění přístupu za účelem zhotovení stavby pouze podle §1022 o. z., a nikoliv povolení práva nezbytné cesty podle §1029 o. z., právo přístupu na sousední pozemek vzniklé podle §1022 o. z. by dokončením stavby zaniklo a vlastník stavby by musel opětovně žádat o povolení práva nezbytné cesty. Navrhuje, aby odvolací soud zrušil rozsudek odvolacího i nalézacího soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Protože odvolací soud vydal rozhodnutí po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť se odvolací soud při řešení otázky povolení práva nezbytné cesty pro zajištění zhotovení a užívání stavby odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud proto po zjištění, že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Jelikož je rozhodnutí o povolení nezbytné cesty rozhodnutím konstitutivním, neboť teprve jím je založen právní poměr mezi osobou zavázanou (vlastníkem pozemku) a oprávněnou (vlastníkem nemovité věci), je nezbytné po 1. 1. 2014 posuzovat naplnění podmínek pro povolení nezbytné cesty podle §1029 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4205/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015, tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Podle §1029 odst. 1 o. z. vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek.
Podle §1032 odst. 1 písm. c) o. z. soud nezbytnou cestu nepovolí, žádá-li se nezbytná cesta pouze za účelem pohodlnějšího spojení.
Podle §1022 o. z. nemůže-li se stavba stavět nebo bourat, nebo nemůže-li se opravit nebo obnovit jinak než užitím sousedního pozemku, má vlastník právo po sousedovi požadovat, aby za přiměřenou náhradu snášel, co je pro tyto práce potřebné.
Protože jsou podmínky pro povolení nezbytné cesty podle §1029 a násl. o. z. vymezeny - až na některé odlišnosti - zásadně obdobně s úpravou obsaženou v §151o odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též „obč. zák.“), lze přiměřeně použít i judikaturu vytvořenou za účinnosti obč. zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2016, č. 16, str. 186). Konečně úprava nezbytné cesty obsažená v o. z. vychází z úpravy obsažené v zákoně č. 140/1896 ř. z., o propůjčování cest nezbytných, stejně jako judikatura vytvořená za účinnosti obč. zák.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3398/2016, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 72/2018 – Rc 72/2018, přijal a odůvodnil závěr, že soud žalobě o povolení nezbytné cesty (§1029 o. z.) nevyhoví, je-li nezbytná cesta žádána pouze pro účely zhotovení stavby (§1022 o. z.), a to především s ohledem na požadavek minimalizace zásahů do práva vlastníka pozemku, jenž by měl být právem nezbytné cesty zatížen. Tento závěr přijal za situace, ve které žadatelka o nezbytnou cestu zamýšlela na pozemku postavit rodinný dům a pozemek i jinak obhospodařovat, přičemž dosavadní přístup na veřejnou cestu svými parametry takovému účelu nevyhovoval. Za těchto okolností nemůže být nezbytná cesta povolena, protože je žádána jen za účelem pohodlnějšího spojení ve smyslu §1032 odst. 1 písm. c) o. z. (nutného pro vybudování stavby), kterého lze ovšem dosáhnout i mírnějšími právní prostředky, a to žalobou podle §1022 o. z.
Úvahy, ze kterých vychází R 72/2018 se tedy vztahují jen na případy vymezené přípustností dovolání v citovaném rozsudku, tedy na takové, kdy žadatel o nezbytnou cestu zamýšlí na pozemku postavit stavbu a pozemek i jinak obhospodařovat a užívat, přičemž dosavadní, existující přístup na veřejnou cestu svými parametry takovému účelu údajně nevyhovuje.
V projednávané věci je však nezbytné zohlednit, že žalobce nemá zajištěn žádný přístup z veřejné cesty na své pozemky. K tomu dovolací soud poznamenává, že absence přístupu vyplývá z neexistence právního titulu, umožňujícího spojení. I kdyby žalovaní (či jiní vlastníci přilehlých pozemků) užívání pozemků žalobci trpěli, šlo by nanejvýš o výprosu (jak vyplývá ze skutkových zjištění soudu prvního stupně), která zřízení nezbytné cesty nevylučuje (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2854/2010, a řada obdobných rozhodnutí; toto pravidlo vyplývá z povahy věci a je použitelné i za nové právní úpravy).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 880/2018, přijal a odůvodnil závěr, že jestliže pozemek postrádá jakékoliv spojení s veřejnou cestou, nelze žalobu na povolení nezbytné cesty zamítnout jen s odkazem na to, že může být sjednán přístup podle §1021 či §1022 o. z.
Jinými slovy nemá-li žadatel o nezbytnou cestu zajištěn žádný přístup na svůj pozemek a žádá-li o nezbytnou cestu jak z důvodu vybudování stavby tak i z důvodu jejího dalšího užívání, nelze uzavřít, že k uspokojení potřeb žadatele může sloužit mírnější právní prostředek, např. zajištění přístupu na pozemek na základě §1022 o. z. Z těchto důvodů nejsou závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 1., 2017, sp. zn. 22 Cdo 3398/2016, na kterých založil svoje rozhodnutí i odvolací soud, pro posuzovanou věc přiléhavé.
Ve shora označeném rozhodnutí 22 Cdo 880/2018 Nejvyšší soud dále vyložil,
že je-li tedy dosud nezastavěný pozemek určen územním plánem k zástavbě a žalobce prokáže, že příprava stavby dosáhla určitého stupně a že má vážný úmysl jej stavbou odpovídající tomuto plánu v blízké budoucnosti zastavět a jsou-li splněny i další zákonné podmínky, lze žalobci ve prospěch jeho pozemku povolit nezbytnou cestu v rozsahu potřebném k řádnému užívání budoucí stavby.
Nejvyšší soud zároveň vysvětlil, že pouhé určení pozemku v územním plánu k zástavbě však k povolení nezbytné cesty nestačí; žalobce musí prokázat, že příprava stavby dosáhla určitého stupně. Jinak by totiž mohlo docházet k tomu, že žalobci by byla povolena nezbytná cesta v rozsahu odpovídající provozu údajné budoucí stavby, avšak přesahující skutečnou objektivní potřebu vlastníka nezastavěného pozemku řádně jej užívat. Má-li být nezbytná cesta takto povolena k pozemku, který je součástí zemědělského půdního fondu, pak o úmyslu stavebníka (žalobce) svědčí i to, že řádně požádal o odnětí pozemku zemědělskému půdnímu fondu (§9 a násl. zákona č. 34/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu). Žalobce též musí vymezit základní parametry uvažované stavby a sdělit, k jakému účelu má sloužit; musí též prokázat, zda z hlediska územního plánování lze takovou stavbu na pozemku zřídit. K tomu, stejně jako k možnému odnětí pozemku zemědělskému půdnímu fondu, může sloužit i odborné vyjádření orgánu veřejné moci (§127 odst. 1 o. s. ř.).
I když je pozemek územním plánem určen k zastavění a žalobce prokázal vážný úmysl realizovat stavbu v souladu s tímto plánem, neznamená to, že žalobě bude nutné vyhovět. Soud musí dbát, aby žalovaný soused byl povolením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. To, že pozemek je určen k zastavění veřejným právem ještě neznamená, že jeho vlastník má bez ohledu na další okolnosti právo na nezbytnou cestu v požadovaném rozsahu; je třeba, aby byly splněny i další podmínky pro povolení nezbytné cesty (viz §1032 o. z.). Proto je vždy třeba vzít mimo jiné do úvahy újmu, která vznikne žalovanému povolením nezbytné cesty, a porovnat ji s výhodou žalobce; jestliže by v důsledku povolení nezbytné cesty v rozsahu potřebnému k užívání stavby vlastnické právo žalovaného k pozemku bylo dotčeno tak, že další užívání pozemku by bylo zásadně omezeno a pozemek by byl významně znehodnocen, nebylo by možno nezbytnou cestu povolit [§1032 odst. 1 písm. a) o. z.]. Zda tomu tak je v konkrétním případě záleží na úvaze soudů v nalézacím řízení, kterou dovolací soud zpochybní jen, bude-li zjevně nepřiměřená.
Jelikož v projednávané věci odvolací soud zamítl žalobu o povolení nezbytné cesty z důvodu, že žalobce si může zajistit přístup na svůj pozemek na základě mírnějšího právního prostředku (podle §1022 o. z.), a to i když pozemek žalobce není nijak spojen s veřejnou cestou (a jinak požadavek žalobce na povolení nezbytné cesty neposuzoval), spočívá jeho rozhodnutí ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci. Proto dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacím soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud podle §243g odst. 1 o. s. ř. v konečném rozhodnutí ve věci.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 11. 2019
Mgr. David Havlík
předseda senátu