ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.1774.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 1774/2019-408
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Kovostroj Bohemia, s. r. o., IČO 26913143, se sídlem v Týně nad Vltavou, Kolodějská 507, zastoupené JUDr. Jaromírem Bayerem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Jeremiášova 1705/18, proti žalované T.-C., IČO XY, se sídlem v XY, zastoupené Mgr. Ilonou Karlovou, advokátkou se sídlem v Písku, Karlova 108, o zřízení práva nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 14 C 99/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 12. 2018, č. j. 7 Co 1457/2018-383, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 2 800 Kč k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Jaromíra Bayera do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 8. 8. 2018, č. j. 14 C 99/2014-355, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 4. 2019, č. j. 14 C 99/2014-405, rozhodl o zřízení práva nezbytné cesty „ve formě práva cesty a stezky ve prospěch žalobkyně a každého dalšího vlastníka pozemku parc. č. st. XY v katastrálním území XY zatěžující žalovanou a každého dalšího vlastníka pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY v rozsahu stanoveném geometrickým plánem č. 3467-11/2016 ze dne 11. 4. 2016, vypracovaný M. Š., tvořícím nedílnou součást tohoto rozsudku“ (výrok I.). Ve výroku II. uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované částku ve výši 10 000 Kč jako náhradu za zřízení práva nezbytné cesty. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 19. 12. 2018, č. j. 7 Co 1457/2018-383, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že napadené rozhodnutí je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Předně namítá, že v poměrech projednávané věci neměla být nezbytná cesta povolena, protože žalobkyně může k přístupu ke své nemovitosti (pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, jehož součástí je stavba) z veřejné cesty využít pozemky parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, jež jsou v jejím vlastnictví. Přes tyto pozemky je možné zajistit průchod osob a průjezd vozidel, a to i nákladních. Žádá-li žalobkyně o povolení nezbytné cesty přes pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, je jejím cílem pouze pohodlnější spojení. Rozhodl-li odvolací soud za těchto okolností o povolení nezbytné cesty, je jeho rozhodnutí v rozporu kupř. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 38/2005, či s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1499/2015. Dále namítá, že požadavek žalobkyně na povolení nezbytné cesty představuje zjevné zneužití práva, neboť žalobkyně neužívá k přístupu z veřejné cesty pozemky ve svém vlastnictví (ani tento přístup nijak neudržuje), avšak domáhá se zřízení přístupu přes pozemek ve vlastnictví žalované. Rovněž z tohoto důvodu měla být žaloba zamítnuta (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015). Tvrdí také, že žalobkyně si způsobila nedostatek přístupu ke své nemovitosti z hrubé nedbalosti, a proto neměla být nezbytná cesta povolena. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření uvádí, že rozsudek odvolacího soudu je věcně správný, vychází z úplného a řádně provedeného dokazování a je přesvědčivě i pečlivě odůvodněn. V poměrech projednávané věci je zřejmé, že přes pozemky žalobkyně není možné zajistit bezpečný průchod chodců ani průjezd vozidel z veřejné cesty k nemovitosti žalobkyně, a proto je nezbytné povolit nezbytnou cestu přes pozemek žalované. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Podle §1029 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek.
Podle §1032 odst. 1 písm. c) o. z. soud nepovolí nezbytnou cestu, žádá-li se nezbytná cesta jen za účelem pohodlnějšího spojení.
Protože jsou podmínky pro povolení nezbytné cesty podle §1029 a násl. o. z. vymezeny – až na některé odlišnosti – zásadně obdobně s úpravou obsaženou v §151o odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též „obč. zák.“), lze přiměřeně použít i judikaturu vytvořenou za účinnosti obč. zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015, toto a další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na webových stránkách dovolacího soudu – www.nsoud.cz ). Konečně úprava nezbytné cesty obsažená v o. z. vychází z úpravy obsažené v zákoně č. 140/1896 ř. z., o propůjčování cest nezbytných, stejně jako judikatura vytvořená za účinnosti obč. zák.
Hmotné právo v rámci řízení o povolení nezbytné cesty upravuje podmínky pro vznik, změnu či zrušení práva jen rámcově a dává široký prostor pro úvahu soudu, přičemž v hraničních případech jsou dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008). Dovolací soud pak při přezkumu postupuje zdrženlivě; úvahy soudů nižších stupňů může zpochybnit jen v případě, že jsou zjevně nepřiměřené (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012).
K námitce, že nezbytná cesta vedoucí přes pozemek žalované neměla být povolena, protože lze zajistit přístup k nemovitosti žalobkyně z veřejné cesty jinak, a to přes pozemky parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY ve vlastnictví žalobkyně:
Soud může rozhodnout o povolení nezbytné cesty formou služebnosti cesty jen za podmínek upravených v §1029 odst. 1, 2 o. z., tedy jen tehdy, jestliže vlastník nemůže nemovitou věc řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou. Při zřizování nezbytné cesty rozhodnutím soudu je třeba dbát, aby právo vlastníka pozemku bylo omezeno co možná nejméně. Má-li vlastník stavby možnost zřídit přístup ke stavbě jinak, bez omezení vlastníka přilehlého pozemku, nelze právo cesty zřídit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, uveřejněný pod č. 32/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.). Nelze tak zřídit služebnost nezbytné cesty, pouze pokud by přístup byl pro žalobce pohodlnější (resp. výhodnější) [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 38/2005, uveřejněný pod č. 4/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.; §1032 odst. 1 písm. c) o. z.]. Pro rozhodnutí o zřízení nezbytné cesty je rozhodné, k jakému účelu stavba, ke které má být cesta zřízena, v době vyhlášení rozsudku (§154 odst. 1 o. s. ř.) v souladu se stavebními předpisy slouží (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2909/2016).
V poměrech projednávané věci odvolací soud uzavřel, že jsou dány podmínky pro povolení nezbytné cesty přes pozemek žalované parc. č. XY v k. ú. XY, protože spojení stavby, jež je součástí pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (dále rovněž jako „předmětná stavba“), ve vlastnictví žalobkyně s veřejnou cestou není dostatečné, a to ani přes pozemky žalobkyně parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY. Odvolací soud vyšel z toho, že předmětná stavba je průmyslovým objektem, ke kterému je třeba zajistit průchod osob a průjezd vozidel, a to i nákladních. Uvedl, že z důvodu bezpečnosti silničního provozu není možné zabezpečit průchod osob z veřejné cesty k této stavbě přes shora uvedené pozemky žalobkyně. Stejně tak není možné přes tyto pozemky žalobkyně zajistit bezpečné napojení stavby na veřejnou cestou pro nákladní vozidla. Je třeba také zohlednit, že část pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, přes který je nezbytná cesta zřízena, vždy sloužila a dosud slouží jako přístupová cesta do průmyslového areálu, ve kterém se nachází pozemek parc. č. XY v k. ú. XY ve vlastnictví žalobkyně, ale i další nemovitosti užívané třetími osobami. Tato část pozemku je rovněž užívána dalšími osobami pro přístup do areálu, proti čemuž však žalovaná ničeho nenamítá. Pozemek žalované je zatížen věcným břemenem pouze v nezbytném rozsahu, ve kterém není ani jinak využitelný než jako vstup a vjezd do areálu (tato skutečnost musela být rovněž žalované v době nabytí jejího pozemku známa, viz níže). Odvolací soud tak přiměřeným způsobem zdůvodnil, proč je třeba zřídit služebnost zatěžující pozemek žalované. Dovolací soud nepovažuje tuto úvahu za zjevně nepřiměřenou, a proto v dovolacím přezkumu obstojí.
Ze shora uvedených důvodů opodstatňujících povolení nezbytné cesty není přiléhavá ani námitka žalované, že žalobkyně žádá o nebytnou cestu jen za účelem pohodlnějšího spojení ve smyslu §1032 odst. 1 písm. c) o. z.
Z uvedeného plyne, že tyto námitky přípustnost dovolení podle §237 o. s. ř. založit nemůžou, protože závěry odvolacího soudu jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
K námitce, že nezbytná cesta neměla být v poměrech projednávané věci podle §1032 odst. 1 písm. b) o. z. povolena, protože žalobkyně si způsobila nedostatek přístupu ke svým nemovitostem z veřejné cesty z hrubé nedbalosti:
Podle §1032 odst. 1 písm. b) o. z. soud nepovolí nezbytnou cestu, způsobil-li si nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu žádá.
V této souvislosti je třeba zohlednit, že žalobkyně nabyla vlastnické právo k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, jehož součástí je stavba – průmyslový objekt, na základě kupní smlouvy ze dne 23. 3. 2012 uzavřené se společností RICHMONT – CZ a.s. Na základě této smlouvy bylo žalobkyni rovněž zřízeno věcné břemeno zatěžující pozemek parc. č. XY ve vlastnictví společnosti RICHMONT – CZ a.s. opravňující mimo jiné žalobkyni k průchodu a průjezdu na pozemek parc. č. XY v k. ú. XY. Tento pozemek, jehož část slouží (a vždy sloužila) k příjezdu do areálu, v němž je nemovitost žalobkyně, byl v době zřízení věcného břemene ve vlastnictví Jihočeského kraje, stejně jako pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, na němž se nachází veřejná cesta. Následně převedl Jihočeský kraj pozemek parc. č. XY v k. ú. XY na společnost RICHMONT – CZ a.s., která jej na základě kupní smlouvy ze dne 2. 9. 2014 převedla na žalovanou, s níž byla v době převodu personálně propojena (jednatel žalované M. B. byl v době nabytí této nemovitosti také členem představenstva společnosti RICHMONT – CZ a.s.). Posléze počala žalovaná žalobkyni v užívání tohoto pozemku, resp. jeho nezbytné části sloužící k přístupu do areálu, bránit.
Z uvedeného se podává, že žalobkyně měla v době nabytí nemovitosti za to, že tato nemovitost je dostatečně napojena na veřejnou cestu (na základě věcného břemene zatěžujícího pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, který sousedí s pozemkem žalované, jenž byl v té době ve vlastnictví Jihočeského kraje – vlastníka veřejné cesty). Nelze žalobkyni klást k tíži, že Jihočeský kraj jako vlastník pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, na kterém se nachází veřejná cesta, se rozhodl prodat pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, jehož část slouží k napojení nemovitostí žalobkyně na veřejnou cestu. Jednání žalobkyně tak nelze hodnotit ve smyslu §1032 odst. 1 písm. b) o. z. jako hrubě nedbalé (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1499/2015). Tudíž rozhodnutí odvolacího soudu je i v tomto ohledu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a proto není dovolání ani v této části podle §237 o. s. ř. přípustné.
Ze všech shora uvedených důvodů opodstatňujících povolení nezbytné cesty není ani přiléhavá námitka žalované, že požadavek žalobkyně na povolení nezbytné cesty představuje zneužití práva ve smyslu §8 o. z. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015).
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené dovolání jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 26. 6. 2019
Mgr. David Havlík
předseda senátu