ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.1830.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 1830/2019-182
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce V. J. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Karlem Touschkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Staropramenná 722/26, proti žalovanému R. U. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Alešem Kolářem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská 21/29, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 242/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2018, č. j. 14 Co 178/2018-159, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu)
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 11. 12. 2018, č. j. 14 Co 178/2018-159, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 („soud prvního stupně“) ze dne 17. 1. 2018, č. j. 22 C 242/2015-117, kterým soud prvního stupně nahradil projev vůle žalovaného – uzavřít kupní smlouvu s žalobcem, jejímž předmětem byl podíl o velikosti 27/288 na pozemku par. č. XY a stavby č. p. XY, která je součástí pozemku par. č. XY, v katastrálním území XY, obci XY, zapsaný v katastru nemovitostí XY, katastrální území XY, na listu vlastnictví číslo XY, a to se všemi součástmi a příslušenstvím, za kupní cenu 2 000 000 Kč.
Podstata věci je v tomto: Žalobce je jedním ze spoluvlastníků pozemku par. č. XY (jeho součástí je stavba č. p. XY) v XY, katastrálním území XY. Další ze spoluvlastníků, manželé M., prodali svůj spoluvlastnický podíl žalovanému. Protože žalobce má za to, že tím porušili jeho předkupní právo, domáhá se nyní, aby mu žalovaný pozemek nabídl ke koupi. Soud prvního stupně zjistil, že manželé M. nabídli před uzavřením kupní smlouvy spoluvlastnický podíl žalobci, avšak pouze telefonicky, přičemž jde-li o převod nemovitosti, musí být nabídka písemná [§605 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník („obč. zák.“)]. Odvolací soud doplnil dokazování a zjistil, že nabídka manželů M. skutečně byla písemná (email), neobsahovala však povinný údaj o ceně; i tak proto došlo k porušení předkupního práva.
Proti rozsudku krajského soudu podává žalovaný (dále „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“). Tvrdí, že „vyřešená právní otázka by měla být posouzena jinak“; v tom spatřuje důvod přípustnosti dovolání, jiný relevantní důvod přípustnosti nevymezuje. Jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a obsah dovolání je účastníkům znám, proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle §241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti d ovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu, resp. aby uvedl svůj právní názor; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení - třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Protože v dovolacím řízení se uplatňuje zásada projednací, je povinností dovolatele nejen uvést dovolací důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví §241a odst. 2 o. s. ř.). Teprve řádné vymezení důvodu přípustnosti dovolání vytváří předpoklad k tomu, aby se dovolací soud zabýval otázkou, zda důvod přípustnosti je opravdu dán, a v kladném případě přezkoumal důvodnost dovolání; k tomu viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou.
V první řadě je třeba uvést, že §237 o. s. ř. zní: „Dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak “. Dovolatel však neuvádí žádné rozhodnutí dovolacího soudu, od jehož právních závěrů by se měl dovolací soud nyní odchýlit, ani s judikaturou dovolacího soud nepolemizuje. Patrně navrhuje, aby se dovolací soud odchýlil od právního posouzení věci odvolacím soudem; takto vymezený důvod však nemůže přípustnost dovolání založit. Protože důvod přípustnosti dovolání nebyl řádně vymezen, nelze je projednat.
Již jen na okraj se uvádí: Dovolatel má za to, že není třeba trvat na uvedení kupní ceny, odmítne-li spoluvlastník nabídku ještě před tím, než je mu kupní cena sdělena; je třeba ctít vůli účastníků. Namítá také procesní pochybení spočívající v neprovedení důkazů výslechem svědků Z. V. a O. M., které dovolatel navrhoval při jednání dne 15. 11. 2017. Odvolací soud se měl dopustit nesprávného postupu také tím, že sám doplnil dokazování, ačkoli dokazování před soudem prvního stupně bylo zcela nedostatečné; v takovém případě měl rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Nároky ze zákonného předkupního práva podílových spoluvlastníků podle §140 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník („obč. zák.“), které byly uplatněny před nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., se posuzují podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4817/2016).
Nabídka ve smyslu §605 obč. zák. je jednostranný právní úkon adresovaný oprávněnému a kromě obecných náležitostí vyžadovaných zákonem pro právní úkony (§37 obč. zák.) a pro návrhy na uzavření smlouvy (§43a obč. zák. - zejména závaznost nabídky) musí obsahovat oznámení všech podmínek, za kterých zavázaný nabízí svou věc ke koupi, tj. vedle jiného i podstatné náležitosti kupní smlouvy, kterými jsou předmět koupě a cena věci, a nabídka musí být písemná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2764/99, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002, sešit 10, pod. č. 72/2002). Závěr odvolacího soudu, že předkupní právo žalobce bylo porušeno, když žalobci nebyla sdělena kupní cena, je v souladu s ustálenou judikaturou, neboť podle §605 obč. zák. musí nabídka předkupního práva obsahovat všechny podmínky převodu, tedy i kupní cenu (srovnej také např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2003, sp. zn. 33 Odo 178/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3387/2010); ta však součástí nabídky nebyla.
Dovolatel namítá, že projev vůle je možné za určitých okolností upřednostnit před striktním požadavkem na formu právního úkonu (odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1473/2015), dovolatel vychází z tvrzení, že žalobce odmítl nabídku na jakýkoliv převod, aniž by měl zájem jednat o ceně, resp. bez ohledu na cenu, a tak bylo nadbytečné činit mu ještě řádnou nabídku. Tato skutečnost nicméně nebyla v řízení zjištěna (k tomu viz bod 19. rozsudku odvolacího soudu, pasáž na konci) a dovolatel tak vychází z jiného skutkového stavu, než soudy v nalézacím řízení; ve skutečnosti zpochybňuje jejich skutková zjištění. Ty vycházely jen z tvrzení, že „nabídky prodeje spoluvlastnického podílu byly zaslány ostatním spoluvlastníkům“ (tamtéž). Dovolací soud je ovšem zjištěným skutkovým stavem vázán; od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci - §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013).
K námitce opomenutí výslechu svědka Z. V. se uvádí, že z dovolání není patrné, jak má tato skutečnost založit jeho přípustnost, v čem má spočívat nesprávné právní posouzení věci, resp. proč má dovolatel za to, že rušícím rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2017, č. j. 14 Co 161/2017-69, došlo k prolomení koncentrace řízení. Pouhé konstatování, podle něhož „žalovaný zdvořile připomíná, že usnesením Městského soudu v Praze (…) došlo k prolomení koncentrace řízení“, není vymezením důvodu dovolání ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř. Jen na okraj se uvádí, že zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně bez dalšího neprolamuje koncentraci řízení nastalou po skončení prvního jednání ve věci (§118b odst. 1 o. s. ř.); tak je tomu pouze v případě, že řízení bylo koncentrováno na základě §119a o. s. ř. vyhlášením rozsudku (k tomu viz Svoboda, K., a kol. Občanský soudní řád: komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, str. 524). Co se týká opomenutí výslechu svědka M., dovolací soud se jím nemohl zabývat; k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne, pouze je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Konečně pokud jde o dokazování před odvolacím soudem, ustanovení §213 odst. 4 o. s. ř. nestanoví meze, které odvolací soud nesmí při doplnění dokazování překročit, nýbrž jen určuje, za jakých podmínek odvolací soud není povinen dokazování doplňovat (jde-li o rozsáhlé doplnění dokazování a nebylo-li dosud k dané skutečnosti provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování). V případě splnění obou podmínek ponechává na úvaze odvolacího soudu, zda navržené důkazy provede v odvolacím řízení nebo zda za účelem jejich provedení rozhodnutí soudu prvního stupně podle §219a odst. 2 o. s. ř. zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení za účelem doplnění dokazování (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2851/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3109/2017). Doplnění výslechu svědkyně M. nelze považovat za rozsáhlé doplnění dokazování a současně dokazování před soudem prvního stupně nelze pouze pro absenci výslechu této svědkyně považovat za zcela nedostatečné. Je tedy zjevné, že odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.); dovolací soud jen poznamenává, že vyjádření žalobce k dovolání se vůbec nezabývalo otázkou jeho přípustnosti, a tak náklad na něj vynaložený nebyl vynaložen účelně (§142 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 9. 2019
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu