ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.1851.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 1851/2019-186
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) "Společenství vlastníků jednotek domu XY“ , identifikační číslo osoby XY, se sídlem XY, b) P. K. , narozeného XY, c) O. K. , narozeného XY, d) Z. K. , narozeného XY, e) I. K. , narozené XY, f) M. K. , narozené XY, g) J. L. , narozeného XY, h) R. M. M. , narozené XY, a i) L. R. , narozené XY, všech bytem XY, zastoupených Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem se sídlem v Praze 10, Leknínová 3033/7, proti žalovaným 1) Tulipa Rokytka, s.r.o. , identifikační číslo osoby 27259480, se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1037/49, zastoupené JUDr. Janou Vyšanskou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 10, Korunní 810/104, 2) J. L. , narozené XY, a 3) M. M. , narozené XY, oběma bytem XY, o určení užívacího práva k pozemkům a o vyklizení pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 40 C 270/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu Praze ze dne 10. 10. 2018, č. j. 28 Co 204/2018-145, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhají určení, že v jejich prospěch [vyjma žalobkyně a)] existuje bezplatná služebnost užívacího práva k pozemkům par. č. XY, v katastrálním území XY, obec XY jako návštěvnických stání, dále určení, že tyto pozemky jsou návštěvnickými stáními k budově č. p. XY, nacházející se na pozemku par. č. XY, v katastrálním území XY, obec XY a dále vyklizení uvedených pozemků od uzamykatelných parkovacích sloupků. Žalobu odůvodnili tím, že jim na základě kolaudačního souhlasu stavebního úřadu ze dne 26. 2. 2009, který povolil užívání stavby, vznikla služebnost užívání, a povinnost žalované 1) zajistit návštěvnická stání, Dlouhodobé faktické užívání uvedených pozemků jako návštěvnických parkovacích stání bylo ukončeno instalací parkovacích sloupků, jejichž odstranění se žalobci také domáhají.
Obvodní soud pro Prahu 9 („soud prvního stupně”) rozsudkem ze dne 13. 11. 2017, č. j. 40 C 270/2015-108, zamítl žalobu (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. až IV.).
Městský soud v Praze („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 10. 2018, č. j. 28Co 204/2018-145, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. až IV.).
Odvolací soud odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, a to rozsudek ze dne 30. 1. 1989, sp. zn. 3 Cz 4/89, a usnesení ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2186/2003, přičemž tam uvedené platí i pro vznik věcného břemene rozhodnutím správního orgánu. Ze stavebního zákona ani z jiného zákona nevyplývá, že lze zřídit věcné břemeno kolaudačním souhlasem. Tvrzení žalobců, že jim věcné břemeno bylo zřízeno kolaudačním souhlasem jakožto rozhodnutím správního orgánu je lichá a nemá oporu v zákoně.
Proti rozsudku podali žalobci („dovolatelé”) dovolání, jehož přípustnost vymezují tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena; jedná se konkrétně o otázku „jestli kolaudační souhlas jako rozhodnutí orgánu veřejné moci zakládá vznik služebnosti”. Z procesní opatrnosti však přípustnost vymezují i tak „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (případně je otázka dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak)“. Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
Protože věcné břemeno mělo být zřízeno v roce 2009, Nejvyšší soud věc posoudil podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“) – viz hlava II. – ustanovení přechodná a závěrečná, díl, 1 – přechodná ustanovení oddíl I. – všeobecná ustanovení, §3028 odst. 1, 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.
Dovolatelé vymezili otázku, která dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena, zda věcné břemeno užívání může vzniknout na základě kolaudačního souhlasu. Takto položenou otázku dovolací soud dosud neřešil (judikatura, na kterou odvolací soud odkázal, se týká zřízení věcného břemene soudem, byť ji lze obdobně aplikovat i na zřízení rozhodnutím správního orgánu), zjevně proto, že její řešení je tak jasné, že dosud nebyla dovolacímu soudu účastníky sporů předložena.
Podle §151o odst. 1 obč. zák. „věcná břemena vznikají písemnou smlouvou, na základě závěti ve spojení s výsledky řízení o dědictví, schválenou dohodou dědiců, rozhodnutím příslušného orgánu nebo ze zákona. Právo odpovídající věcnému břemenu lze nabýt také výkonem práva (vydržením); ustanovení §134 zde platí obdobně.“ Není tu uvedeno nic, co by bylo možno podřadit pod §122 odst. 1 stavebního zákona č. 183/2006 Sb.
Správní orgán může zřídit věcné břemeno, avšak pouze za podmínek vyplývajících ze speciálních zákonů, a pokud to tyto zákony výslovně připouštějí; takto lze věcné břemeno zřídit např. podle zákona č. 458/2000 Sb., energetického zákona, nebo zákona č. 127/2005 Sb., o elektrických komunikacích, nebo podle §170 stavebního zákona ve spojení se zákonem č. 184/2006 Sb., o vyvlastnění. Kolaudační souhlas není titulem, na základě kterého může vzniknout věcné břemeno; stavební zákon (ani jiný právní předpis) totiž výslovně neuvádí, že lze zřídit věcné břemeno kolaudačním souhlasem. Ten ostatně není ani správním rozhodnutím (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. 2 As 86/2010), a již proto jej nelze podřadit pod žádný z důvodů uvedených v §151o odst. 1 obč. zák. K odkazu na judikaturu Ústavního soudu se uvádí, že to, že často nelze činnost instituce jednoznačně označit buď za veřejnoprávní či soukromoprávní ještě neznamená, že kolaudační souhlas zakládá věcné břemeno.
Přesto, že uvedená otázka tak dosud nebyla v judikatuře řešena a že ji toto rozhodnutí vlastně řeší, dovolací soud považuje za nutné odmítnout dovolání pro jeho zjevnou bezdůvodnost (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Dále dovolatelé odkázali „z procesní opatrnosti“ na ostatní předpoklady přípustnosti vyjádřené v §237 o. s. ř.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [§237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“)].
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle §241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), jsou dovolatelé povinni v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považují za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. (či jeho části) – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013. Argumentaci k ostatním předpokladům přípustnosti dovolatelé neuvádějí, když pouze odkazují na zbylé znění §237 o. s. ř. To však, jak je výše uvedeno, k přípustnosti dovolání nepostačuje. K vymezení důvodů přípustnosti k dovolání viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou.
Vzhledem k uvedenému Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 10. 2019
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu