ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.1936.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 1936/2019-343
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně M. G. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Ilonou Tajchnerovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, Moskevská 1604/35, proti žalovanému R. G. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Evou Šámalovou, advokátkou se sídlem Ústí nad Labem, Velká Hradební 2/484, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 34 C 66/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 12. 2018, č. j. 8 Co 137/2018-309, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 536,- Kč k rukám zástupkyně žalobkyně JUDr. Ilony Tajchnerové do tří dnů od právní moci rozhodnutí.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu):
Okresní soud v Ústí nad Labem („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 3. 2017, č. j. 34 C 66/2011-220, výrokem I. přikázal ze zaniklého společného jmění účastníků řízení do výlučného vlastnictví žalobkyně zůstatek dluhu ze smlouvy o hypotečním úvěru a výrokem II. přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného dluh ve výši 70 935,50 Kč s příslušenstvím. Výrokem III. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni vypořádací podíl ve výši 372 138,20 Kč. Ve výroku IV. řízení částečně zastavil a výrokem V. rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 12. 2018, č. j. 8 Co 137/2018-309, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. až III. (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Proti rozsudku podává žalovaný („dovolatel“) dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci; důvod přípustnosti dovolání nijak nevymezuje.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření, která k nim byla podána, jsou účastníkům známy a tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatelka jen uvedla, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle ní podroben přezkumu, resp. aby uvedla svůj právní názor; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení – třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Protože v dovolacím řízení se uplatňuje zásada projednací, je povinností dovolatele nejen uvést dovolací důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví §241a odst. 2 o. s. ř.); k tomu viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou. Teprve řádné vymezení důvodu přípustnosti dovolání vytváří předpoklad k tomu, aby se dovolací soud zabýval otázkou, zda důvod přípustnosti je opravdu dán, a v kladném případě přezkoumal důvodnost dovolání.
Požadavek, aby v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, Tomuto požadavku dovolatel nedostál (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Dovolatel v dané věci neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Obsah dovolání tvoří pouze argumenty, kterými dovolatel napadá rozhodnutí nalézacích soudů bez jakéhokoli vymezení předpokladů přípustnosti v §237 o. s. ř.; předkládá své názory a polemiky k věci; z obsahu dovolání se vymezení přípustnosti nepodává. Dovolací soud přitom není oprávněn si sám vymezit otázku přípustnosti dovolání namísto dovolatele, neboť takovým postupem by zjevně porušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, a to především zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Ostatně judikatura dovolacího soudu akceptuje, že dovolací řízení nemá být přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015).
Ze shora uvedeného se podává, že dovolání trpí vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat, proto je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Již jen na okraj a nad rámec dovolacího přezkumu se k dovolacím námitkám uvádí:
Obsah dovolání tvoří i námitka, že se odvolací soud nezabýval otázkou disparity podílů podle §149 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů („obč. zák.“).
Ani v odvolání, při jednání u odvolacího soudu nebo v závěrečném návrhu není vyjádřena námitka disparity podílů, kterou tak dovolatel poprvé uplatnil až v dovolacím řízení; takovými námitkami se dovolací soud nemůže zabývat, neboť v dovolacím řízení nelze úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo důkazy (§241a odst. 6 o. s. ř.). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4131/2010).
Dovolatel namítá, že existovala vůle účastníků řízení, aby dotčené nemovité věci nabyli do SJM; vzhledem k exekucím dovolatele se však dohodli, že nemovitosti budou ve „formálním a dočasném“ vlastnictví matky žalobkyně, přičemž „poté, co by pominulo ohrožení žalovaného spojeného s exekucemi, měli být účastníci řízení v katastru zapsáni jako vlastníci nemovitých věcí.“ Platné právo však „formální a dočasné“ vlastnictví nemovitosti nezná; samotná vůle, neprojevená v písemně uzavřené postupní smlouvě, nemůže vést k nabytí věcného práva k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí, a už vůbec ne v případě, že nebyl proveden vklad takového práva do katastru nemovitostí. „Stanoví-li zákon, že smlouvy o převodu nemovitostí musí mít písemnou formu, znamená to, že vůle směřující k takovému převodu vyvolá zamýšlené právní důsledky jen tehdy, je-li projevena písemně; současně musí být projevy účastníků na téže listině“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3520/2008).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 18. 9. 2019
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu